Syčící modrý plamen mění tyčinku barevného skla v jemný vlásek a ruka s jistotou pokládá žilku na višňovým žárem žhnoucí skleněnou kuličku. Prsty druhé ruky jemně svírají trubičku z čirého skla, z níž se ta kulička zrodila, a pootáčí jí tak, jak je právě třeba.
Výměna tyčinky za tmavší, dlouhý pohled do oka, a na vršku začne vznikat duhovka. Zdá se malá, ale to jen pro teď.
Do plamene a zpět, ještě trochu natavit a dokreslit. Další, tmavší tyčinka, přitavit panenku z přesné dávky hmoty a znovu do modrého plamene, jen ubrat vzduchu, aby oheň ztratil na síle, ale nedovolil sklu vychladnout. Po chvilce plamen opět zmodrá a jedno dvě vdechnutí dodají duhovce správný tvar a velikost, aby opět lehce plápolající žlutý plamen udržel dílo správně žhavé.
Prohlédnout, prohřát a následuje jakási nepopsatelná magie tance kolem plamene a dechu do trubičky a z ní, až se čirá sklovina bíle zakalí a posléze se zadní polokoule propadne dovnitř.
Duhovka zesvětlá do správné barvy a struktura drobnokresby v ní vynikne. Ani moc, ani málo, přesně o tolik, kolik je třeba. 
A ovšem, ještě je nutné změkčit po obvodu a dodat tomu všemu za pomoci miniaturního posuvného měřítka konečný tvar.
Tady dole, při kraji, ještě vtáhnout, aby v očním důlku zůstal volný prostor pro slzný kanálek.
To už se protéza vznáší ve zvláštní pinzetě nad plamenem a poslání trubičky končí. Ztenčí se do vlásku a zakrátko po ní nezbude v prohlubni žádná stopa.
Ještě jednou pohladit plamenem, nikde přece nesmí zůstat nerovnosti, nic nesmí dřít, ba ani tlačit.
Ano, tak nějak vzniká... ne, to není ono, ...tak se rodí, to bude lepší, určitě, ...tak nějak se rodí oční protéza.
Teď je totiž čas, nechat ji zakrytou hodně pomalu chladnout, než se může nasadit a projednat výsledek se zrcadlem.

Jistě, chybí tu, čím celý proces začíná, i postup samotný je jen v náznaku a nejspíš v nesprávném pořadí, ale příčina je jednoduchá: je to úchvatná a těžko postižitelná podívaná.
Některé pohyby a operace snad ani nemají mnoho společného s řemeslem, i když vypadají tak samozřejmé, jasné a jednoduché. Daleko blíže, řekl bych, mají k umění, ale ne ke každému, tedy alespoň ne k tomu, co je zvykem za umění považovat.

Není jednoduché o tom vyprávět a současně se držet při zemi. Malý, oblý, lehký, dutý kousek skla vrací lidem sebevědomí. Vrací lidi mezi lidi. Vždyť je jen sotva k rozeznání od předlohy.

Přesto je potřeba vrátit se na zem, do reality, ta vyhlíží poněkud jinak.

Pro pana Petra Adamovského v dílně v Jablonci nad Nisou je to povolání hraničící s řeholí.
Učil ho pan Břetislav Pivrnec a ve třech, ještě spolu s panem Pokorným, vytvořili tisíce protéz na míru.
Měl jsem mnohokrát to štěstí, sledovat ten nádherný koncert skla, ohně a citlivých rukou, každý z nich mi přihlížet dovolil. Budou mi mít za zlé, že je jmenuji bez jejich svolení? Věřím, že ne.
Pan Pivrnec je v důchodu už dlouho a od letoška zůstal v dílně volný stůl i s některými pomůckami pana Pokorného. Ten už má také nárok na důchod, ale snad se ještě zdrží.
Jenže co, když ne? Nějak chybí jeho nástupce a potřebných neubývá.
Pan Adamovský teď tvoří sám. Pět dní v týdnu, každý den pohladí duši několika vděčných, jak jim vlastně mám říkat? Pacientů a pacientek? Vhodnější pojmenování stejně marně hledám.
Nevím ani, kolik to je v přepočtu na protézy, jestli deset nebo dvacet. Asi víc, ty další už jsou určené k rozvozu tam, kde si z nich jiný potřebný vybere takovou, která mu bude. Jde ale přepočítávat jejich význam, který pro své nositele mají?
Na to, aby pan Adamovský přitom vyhledával žáka s dostatkem talentu a trpělivosti, věnoval se mu a naučil ho všemu, co je nutné, mu nezbývá dostatek času. Čekatelů na protézy je totiž mnoho a uspěchat to nejde. Den má jistý počet hodin a široko daleko to nikdo další neumí.

Trochu nepatřičné, až absurdní, je místo, vždyť ta dílna je přímo uprostřed školy plné studentů a učňů, z nichž většina, a možná všichni, se učí se sklem pracovat a přetvářet ho.
Jistě jednou někteří z nich vytvoří monumentální skleněnou plastiku, gravuru, svítidlo, vitráž či nějaký jiný architektonický artefakt. Něco velikého, ať to každý vidí. Ale kdo ví, zda vůbec někoho z nich zajímá, že právě vedle jejich učebny trpělivě pracuje a tvoří možná ten poslední, kdo si ten monument staví několikrát denně.
Právě tím, že vytváří ta malá, zdánlivě stejná, ale pokaždé unikátní skleněná dílka tak, aby byla pokud možno nenápadná. Aby si nezasvěcený pokud možno nepovšiml. Neboť v tom je jejich hlavní smysl.

A pak se řekne: obyčejná oční protéza...