velice osobní náhled na událost

  Tak jsme se dočkali. Po dlouhé době mailování, interních zpráv, nervů zúčastněných osob a jiných osobních i skupinových karambolů, postrehácké prezentace v Ostravě. Já jsem se to původně dozvěděl ani ne z magazínu, ale z osobního ICQ dopisování s Markétou K., že se koná jakási taková akce, a že po ní chtějí (jacísi mystičtí oni), aby také vystoupila, což je pro ni nepředstavitelné .. Tak jsem na to kouknul a obratem jí slíbil, že se okamžitě přihlásím také, aby v tom nejela sama, byť nemám vlastně vystoupit s čím – to se nějak dorovná, pomyslel jsem si (předbíhám, ale skutečně během doby vznikla dvě díla, s nimiž by bylo možné vylézt na veřejnost, ale už jaksi pozdě, abych změnil "běh dějin").

  Nakonec se přihlásil dostatečně velký počet osob a pořadatelé měli z čeho vybírat. Zda oprávněně, to ode mne nechtějte posuzovat, ovšem jistě s maximální svědomitostí. Mne ale trápil jiný problém, na rozdíl od velké většiny zúčastněných mne dělily od místa konání stovky kilometrů. Nakonec se časový a vzdálenostní problém vyřešil pomocí laskavě uděleného volna v práci a Pendolína.

  Teda jsem už jel s klidnou myslí a těšil se na setkání se všemi dobrými známými, se kterými si kromě nečetných srazů v nejlepším případě jen "povídám" přes ICQ. Obavy z bloudění jsem, díky internetu a jeho mapám, neměl, a vskutku, po vysazení se z Pendolína jsem bez problémů našel inkriminované místo a kdo to stojí na zápraží – BlackTangerine s Markétou Kainovou, obě jen tak koukají mi v ústrety a jelikož stojí na nízkém schodíku, obejmout obě najednou a srazit naše všechny tři nosy dohromady není žádný problém. Po nějakém tom olizování se dostávám dovnitř a zdravím se s mnoha přítomnými, jen Ditutu a Milana editora zatím neznám osobně. I oba bratry Bátorovy, ti jsou ale zatím stále někde mimo. A hleďme – návrat ztraceného syna - v minišatně pro personál se mi v ústrety usmívá sköld, následují sredečné pozdravy s ním a ostatními. Ještě poslední opatrný dotaz, zda v celém programu není někde nečekaná mezírka ještě pro mne, a po ujištění, že všichni ohlášení dorazili, si jdu sednout do hlediště s úkolem, který jsem si uložil, a to: "hromový potlesk".

  Ještě nemohu opomenout vystavené obrazy BlackTangerine a Malé shnilé emotivní příšery. Mnohá díla Barči znám z dřívějška, přesto mi setkání se Světem pruhovaných dětí a ostatními jejími nesvěty vyráží dech. A díla Příšery, která vidím poprvé, jí v tom zdárně sekundují. Některá témata se prolínají s takovou naléhavostí u obou, že mi vnukají poznámku, zda netvoří v společném ateliéru, což jak ovšem vím, ne. Myslím, že si zaslouží tato výstava samostatný článek a nebudu se už jí dál věnovat.

  Nemám a ani nechci mít po ruce program večera. Tedy píšu pouze podle paměti, která bývá ošidná. Ale mám nápad – pomohu si fotkami!

  Usedám v sále, poměrně slušně zaplněném, vítá nás Histes a Barča uvádí svou a Příšery výstavu a potom začíná program. Vystupují bratři Bátorovi a hned první šok – mikrofony nepoberou jejich razantní projev a zahltí se, zvuk nepěkně zaskřípe. Potom přicházejí další, jako první drobná Barča BlackTangerine a svým neznělým hláskem odvážně čte svá pozoruhodná dílka a razí tak cestu ostatním. Krtica předčítá suverénně, ale potom upadá čtení do jakési šedi, kdy vystupující čtou nevzrušeně, nesnaží se pointovat zvukově přednes svých dílek a chybí i něco jako osobní zaujetí, a to i tak vyspělým autorkám, jako je Epona a Markéta Kainová (tady ovšem vím, jaké nervy předcházely jejímu rozhodnutí vystupovat a cením si té odvahy). Davidu Bátorovi toto samozřejmě nechybí, ale oslabuje vystoupení listováním ve sbírkách a almanachu – jakoby si nemohl stránky označit předem záložkou, napadne diváka. A pokračujeme dál, typicky holčičími dílky Anit a Barbary. Potom z této interpretační šedi najednou vystoupí zdařilý dramatický přednes Katky Pohromy, už ani nevím co to četla, ale moc dobře se to poslouchalo. Hezky na to navázal Edo se svými neobvyklými a pěkně přednesenými básněmi, kdežto Tomovi se  jeho složitý příběh už tak čtivě podat nezdařilo, ten si však vynutil pozornost sám o sobě.

  Potom už moje paměť tápe a a přece jen utíkám k programu. Vidím, že bratři Bátorovi  vystupují a předvedli jistě vrchol recitační části, dramatickou báseň s hudebním doprovodem na téma výstavy Veroniky Zapletalové: Rourouni. Byl to opravdu nářez a všichni se z toho mohli poučit, co je to dramatický přednes.

  Hudební stránka po přestávce byla opravdu vydařená, ale nebudu se jí podrobně věnovat. Jak hostující klavíristka Helča s bratrem flétnistou, tak i šéf Richard (s šálou uvázanou naopak než v první poetické část, což dosvědčují fotky , ipage00020 - uzel nalevo, ipage00031 – napravo…) a oba bratři předvedli pěkně poslouchatelné kousky, za něž zaslouží pochvalu, i když jsem neměl pocit,že slyším něco výjimečného. Ovšem dobrý standard je sám o sobě velmi vysokou metou. Možná se někdo uchopí toho, že posoudí tuto část odborně a s erudicí, anebo prostě jen s nadšením.

  Konec, závěr , rozchod obecenstva, sbírání obrazů, vyklizení prostoru, venku dohady o následném přesunu, pak putování mrazivým a větrným pozdním večerem po restauračních podnicích a po mnoha neúspěších zakotvení v jednom, posledních pár rozhovorů u piva a nadchází loučení. Druhý den mne po zmeškaném příjezdu k nejvýhodnějšímu spoji čeká další, neplánované Pendolíno a dobrodružné putování za kamarády končí.