..aneb pro každého není nebe modré.. :)

Když jsem se s ní poprvé setkala, tak jsme se vlastně až na pár nevinných rozhovorů vůbec neznaly.
Bylo to o prázdninách v Brně, a musím se zamyslet na tím, jestli bychom spolu vůbec promluvily, kdybychom na sebe náhodou nenarazily v kuchyni a ona se mi nepředstavila. Váhavý úsměv, nesmělé podání rukou. Jediný, krátký pohled do jejích očí a bylo mi jasné, že si s ní budu rozumět.
Nepovídaly jsme si tam vlastně skoro vůbec, jen občas letmé pohledy, které si vyměňovala většina přítomných. A přesto za mnou tato dívka přišla na balkón, když jsem tam seděla sama a smutnila.
Ta dívka, která mě vlastně vůbec neznala :).
Mluvila se mnou o věcech, o kterých „normální“ lidi samozřejmě nikdy nemluví. Nebo se neodváží mluvit.
Získala můj obdiv, nejen kvůli svým kresbám a tvoření vůbec, ale hlavně kvůli tomu, jaká byla ona sama. Zvládá tenhle svět mnohem lépe, než mnozí z nás. Nebe pro ni není jen modré a jako jedna z mála lidí, které jsem poznala, se dokáže usmát i v dešti.
Dala jsem jí své srdce, věřím jí a vím, že ona toho nikdy nezneužije.
Můžu vám s jistotou říct, že tato dívka obohatila můj svět o zážitky, na které budu navždy ráda vzpomínat. A za to jí děkuji.
Všechno nejlepší, Mandarinko :).

Co bych k ní napsala, snad jen, že jsem ráda, že jsme se poznaly a doufám, že se uvidíme na Silvestra u Táničky.:-)
Dá se s ní mluvit jako s málokým a je velice talentovaná (kresba, fotky i lit. tvorba). Špatně se mi o lidech píše, takže ti radši popřeju osobně. Tan, pokud to půjde, tak si ty narozky pořádně užij a nezapomeň, že se vždycky najdou lidi, kteří tě mají rádi. :-)

Hodně štěstí, zdraví a lásky, nejen do nového roku...

Bože, jak já su šťastný, že mám ten kotlík, řekl by pán, ovlivněn besedou o nejlepších hrncích na světě, které stojí jen sedm litrů.
Bože, jak já jsem šťastný, že BlackTangerine umí pájet, i když jsem její cínotvorbu nikdy neviděl. Dělá to s trafopájkou, nebo mikropájkou. A čeho se dotýká svými hroty... pájky, věčné hroty, ostré hroty, obyčejné dráty?
A má dostatečně dlouhou přívodní šňůru? Strká její zakončení tam, kam se má?
- kde máte hlavní jistič?
Blik.
Atmosféra potřebná k narozeninovému dílu započala, hifi model gramofonu jede už hodinu na konci spirály. Nechce se mi otočit desku, zvednout jehlu a vyzvednout nahoru, aby nebodala do stále stejných pruhů černi.
Jak depresivní cestu má.. jehla a kolik nesporně povzbudivých melodií se z ní zachvěje.
Žije, byť chvění často bolí - to, aby stálo za to.
Snaha se chválí, alespoň něco, cesty se míjí a křižovatky rychle mění směr. Rýha někdy škodí, posune nás zpět, pak o skok výše a chybí kus života, zkušeností příběhu.
Proč jsem tak beznadějně zarytá?
Rýhy jsou památkou nechtěného směru, zabodnuté třísky symbolem. Přitlačit, projet novou cestu nebo nadlehčit a vznést se nad všechny čáry a pravidla? Vyberte, si mladá paní, ráno, když nikdo nevyzvání, večer, kdy už jistě víme, že zůstáváme sami.
Až za vlnou bude propast, vzpomeň, že jsou lidi, kteří tě přidrží ve stejné výšce. Mají tě rádi a budou se k tobě i bez ostychu směrem k oblakům i do země. Kdybys náhodou zahla, otočím se, vždyť jen vzpomínka na společný tanec spojuje. A tančili jsme oba, oba stejně, oba na stejném parketu, a přitom v docela jiných světech.
Ony nejsou dělítko, hlavně když si myslíme, že žijeme spolu, že se držíme za ruce a spojujeme se v jeden... Que bonita chica eres, BlackTangerine, Viva!

Křehká a neobyčejně talentovaná dívka. Takhle jsem si Barču odhadla už při prvním setkání. Má rozervanou duši umělců, o čemž svědčily už první verše, které jsem od ní četla na Literu. I když jsem si ji původně představovala jinak, při bližším poznání mi připadala neobyčejně blízká. V některých ohledech mi i přes své mládí, připadá dospělejší, než jsem já.
Přeji Ti Tangerinko, vše to, co se obvykle k narozeninám přeje a navíc ještě nezdolnou vůli pokračovat v rozvíjení svého talentu tak, abychom příště mohli pořádat výstavu Tvých obrazů. A my všichni tam přijdeme s památníky, prosit o Tvůj autogram. :-)