„Je-li smrt s námi po boku, jistě díky tomu přežije někdo jiný.“

Asi jako každý člověk, se i já zabývám otázkou života, respektive smrti. Nikdy jsem mezi tyto dva celky světa nevštěpoval náboženské směry, nepřipouštěl jsem si nic, co by je nějak ovlivňovalo. Přesto jsem si nikdy nedokázal odpovědět na několik otázek. Můžeme rozdělit smrt na několik druhů pouhým okem jedince, či kolektivu? Jaká vlastně smrt je? Co je právě tím okamžikem, kdy víme, že naše tělo je mrtvé, ale naše myšlenky stále žijí? Je mezi těmito úseky nějaká časová prodleva či dokonce stále se opakující časová smyčka, která trvá zlomek sekundy?

Stává se, že lidé umírají cizí vinou, na následky nemocí, hladem, rychle, pomalu, tiše, v bolestech, ale málokdo ví, že jsou tu lidé, kteří žít nechtějí, a ti právě zapomínají na to, že smrt není jen jedna, ale dělí se na mnoho fragmentů, které nesou jednotný název: „Proč? a  Jak?“ Volíme si sami jaký život povedeme, ale už není na našem rozhodnutí jakou smrt si vybereme. Smrt přichází bez oznámení. Může to začít i špatným ránem, kdy ráno vstanete, praštíte se do hlavy, vypijete zkyslé mléko a když si půjdete vyzvednout poštu, tak vás srazí autem opilý řidič. Hodně často jsem přemýšlel, jaké to je ovládat svou smrt, hlavou se mi rojily myšlenky na obličeje přátel a rodiny v době, kdy se dozví o mé smrti, sledovat každého zvlášť číst parte,…. Obecně když se zeptáte nezávislých kolemjdoucích na otázku: „Jak byste rozdělil(a) smrt podle druhu?“ Odpoví vám, že na spravedlivou a nespravedlivou, někteří chytřejší ji rozdělí i na vraždu, nehodu, sebevraždu a infarkty. (Opravdu teď si nevymýšlím) Jediné, co mě na tomto bádání překvapilo, byl dotaz položený žákovi druhé třídy: „Prosím tě, mohl bys mi říct, jak bys rozdělil smrt podle druhu?“ Odpověď byla jednoznačná: „Až ty mi řekneš, co je to smrt!“

Jaká smrt je? Proč by to nemohla být černá housenka? Vždy mě vadilo, že si lidé smrt představují jako kostru v kápi a kosou. Nikdo z nich ji neviděl a nemůže jí přisuzovat tváře. Třeba je krásná, možná umí i tančit. Tolik možností je a lidé si zvolí tu nejhorší. Pravdou je, že za všechny tyto představy lidí, může strach pramenící z nevědomosti. Lidé si přece vytvořili duchy, démony, bohy, Boha, Alláha, Buddhu. To vše vyvěrá z pocitu prázdnoty po vědění a potřeby všemu dát jméno, a co nejvíce neznámou věc zkonkretizovat. Smrt je taková, jaká nás potká v danou chvíli. Přece si nemůžeme myslet, že pro nevyléčitelně nemocného přichází smrt v podobě kostlivce s kosou.

Představme si, že vidíme na ulici umírající kočku, (nebo jiné zvíře, nechci použít slovo člověk, aby se mi to brzy nestalo taky) v jejích očí jistě uvidíme, co dělala ten den. Ulovila tři myši, málem ji zabil sousedův pes, že jí na půdě mňoukají děti. Až vás pak orosí chlad a kočičí oči vám nic neřeknou, buďte si jistí, že je mrtvá. Myslím si, že právě takto to cítí i umírající člověk. Možná mu neprobíhá před očima jeho vlastní život, ale představí si někoho jiného a vidí jeho příběh. Takto by mohlo fungovat i jisté spojení mezi právě umírajícími. Pokaždé když zemře jeden člověk, tak třeba někde úplně jinde zemře ve stejný okamžik i několik dalších lidí, kteří byli propojeni myšlenkami na svůj život. No uznejte, není to krásná představa, že nikdo nikdy na světě nezemře úplně sám?

Každý okamžik nástupu smrti do našeho vědomí je jistě různě dlouhý, proto se domnívám, že se člověku promítne život hned několikrát, třebas ne jeho vlastní, ale někoho jiného. V prvním promítnutí je celý běh událostí, jak se staly chronologicky, poté následuje výtah z vlastních chyb, následoval by filmový pás oprav, které by vyřešily chyby, hned na to by znovu život proběhl takový, jaký by byl bez omylů a jak by se všechny skutečnosti odvíjely závisle na opravených chybách. Je sice velice nešetrné umírat, s pocitem viny, že šlo vše udělat jinak a bez následků, ale pravda je taková. Proto si troufám tvrdit, že i z nejhloupějšího člověka se po smrti stává znalec, znalec sama sebe. Právě toto je jediná vědomost, která nám chybí. Neznáme sami sebe a jak tedy můžeme říct, že jsme se poučili z vlastních chyb, když ani nevíme jaká je jejich náprava, nebo zda jsme si to nezavinili sami, či někdo druhý a on by je měl napravovat místo nás.

Možná si teď říkáte, proč nad tímhle vůbec uvažuji, ale kdybyste se podívali tolikrát smrti do „tváře“, do „výstřihu“,  pohladili její „srst“ jako já, tak byste nad tím přemýšleli také. Pokud se vám teď hlavou přemítá, v čem mám pravdu, tak věřte, že jediné v čem se určitě nemýlím je poslední odstavec, to ostatní jsou moje domněnky. A jestli nad něčím z této úvahy přemýšlíte, jsem rád, že splnila účel. Nejen smrt blízkých lidí dokáže poznamenat duši, ale i kousek od té vaší dokáže nadělat s myšlenkami pořádný cirkus. Mohu vám říct, jaká je smrt doopravdy, ale proč bych to dělal, na to máte času dost. Jen říkám: „Těšte se na ni, jako na život.“