Že by se s prsteny roztrhl pytel?...
Ať je to, jak chce...tomuto se nedá nic vytknout...

pravní sloka jako symbol jednoduché cesty přes něco tak těžkého je přijemný celek, potom střídání dne a noci je také pěkné v obrazu vzdoru a zbytečnosti, no a teze že i v obyčejnosti je krása je zdařilá

jelikož z hlediska formy nemám co vytákat tak jsem se opravu jen zamyslel a toto mi z toho vyšlo, doufám že je to úplně jinak a já se mýlil o sto procent protože tak dávám šanci i jiným čtenářům představit si co chtějí

Milý Vojtíšku,
zdá se mi, že tato je jedna z tvých lepších. Ale přesto, a ty mi vždy promineš, a zato tě mám rád, se ptám:

Je nutné uvádět se zlatým puncem ? Řekneme-li v prstenu, samo od sebe se nabízí něco cenného, nebo také něco jako symbol spojení, uzavření, apod.

Druhá sloka se mi líbí obsahem, večer postaru umřít, ráno nanovo bojovat, je tam i vtipný protiklad nanovo, postaru, byť nanovo je myšlenu nikoliv nově, ale znovu. A zde se nabízí možnost tohoto protikladu lépe využít.

Třetí sloka sama o sobě s plátkem mědi by mohla být fajn, kdyby nebyla zkosena tím patetickým slovem život. Ovšem i pro tu měď mi tam schází nějaký úchyt.

---------------------------------------- ----------------
Jinak pro všechny, kdo budou mou kritiku číst. Je mi sympatické, že se zde snažíte kriticky, a přitom slušně až přátelsky vyjadřovat své názory, a to, jak jsem zaznamenal, většina z vás. Držte se toho, i já se vyjadřuji spíše kriticky, ale přitom cítím, že za těmito, z mého pohledu občas a místy neumělými básničkami, jsou sympatičtí mladí lidé, kteří, byť kritikami občas zklamaní, mají toho tolik před sebou.

Milý Rohozi,

taky zdravím, a pouze vysvětluji: v první sloce ten zlatý punc má býti náznakem jakési kýčovitosti prstenu. jinak toto má souvislost s tou mědí...

a pokud je něco patetického, rozhodně to není život. dle mého.

ale děkuji Ti za postřehy. a ještě malá otázka... bylo toto dílko vůbec pochopeno, tak jak být mělo?

...

Vojtíšku, to nevím, ale pokud ne, čí to je chyba ? Klidně i mé vlastní omezené představivosti. Je to samozřejmě možné. A pak život patetický není, patetické je to slovo v této básni.

Víš, k tomu chápání. Já to popíšu takto. Když vidím abstraktní obraz, nebo poslouchám hudbu bez textů, tak si v nich něco najdu sám, nebo také nenajdu. Pokud jsou dobré, tak mi ten prostor vytvoří.

U obrazných básní to lze stejně. Nemusím vůbec autora pochopit, ale postačí, když m krásnými, neotřelými obrazy nabídne vlastní vysvětlení, vlastní příběh. Pokud ovšem v takovéto obrazné básni najdeme tak silná spojení jako - najít život, bojovat, umřít, pak už mi ten prostor nedává, ale táhne mne někam, aniž pořádně vím kam.

Budu o tom přemýšlet.--..