„Co bys tak říkal poklidné a dobré večeři?“ zeptala se Alena, a přitom se na něj ani nepodívala. Projel mnou pocit nevole. Proč hergot, měla snahu pořád všechno plánovat a pak měnit z minuty na minutu program sobě i celému okolí? Hlavně svému okolí, tomu ať to klidně dělá, když je jí to ochotné tolerovat, ale proč mě? Musí vidět, jak to nenávidím.
„Já nevím, radši bych byl asi doma. Nechce se mi nikam.“ Odpovídám proto rychle, ale bylo mi jasné, že to jenom tak projít nemůže. Nikdy nedala na to, co bych si přál. Samozřejmě mi hned začala vyčítat, že jí neposlouchám a že nejsem ochotný pro ní cokoliv udělat. Jak to jenom ty ženy dokážou, že umí cokoliv okamžitě otočit? Zmanipulovat?
„Není mi dobře, miláčku. Fakt není. Myslím si, že bych ani neměl moc jíst v restauracích. Potřeboval bych asi spíš pořádnou, doma uvařenou dietu. Prostě nějaké poctivé jídlo.“ Zkusil jsem si rýpnout do toho, že už víc jak měsíc, doma nic ani neohřála, natož se pokusila uvařit. „No nevzal sis přeci nějakou kuchtu. Máš doma reprezentativní, a vzdělanou ženskou. Jestli chceš kuchařku, víc vydělávej, ať si ji můžeme dovolit.“A uzavřela to, jako vždycky. Nikdy mi nebylo dopřáno užít si sladkého triumfu posledního slova.
„Jenže mě se fakt motá hlava a je mi docela zle. To víš, léta mi taky přibývají.“ Ale to nepadlo na úrodou půdu. „Prosím tě! Je ti čtyřicet! Co budeš říkat za deset patnáct let?“
Drze a výsměšně na mě spustila. Možná měla pravdu, možná taky ne. Nikdy jsem se nepokládal za žádného „bebíčkáře“. „Copak můžu za vysoký tlak a cukrovku? Copak jsem si takového něco přivolal schválně?“ Oponuji i když zbytečně. Prostě ona už se rozhodla a mě nezbývalo nic jiného, než se tupě podřídit.

„Máme i spoustu jiných jídel, připravených se stejnou pečlivostí, jako tu zeleninu,“ hřešil obsluhující číšník na to, že tu jíme velmi často, takže mezi námi panovala jakási až domácká atmosféra, založená na obapólně uvolněných vztazích, které někdy mírně překračovaly hranice bontonu, aniž by však kohokoliv ze zúčastněných urážely, či rozčilovaly. Naopak. Díky tomu jsem se tu cítil daleko příjemněji než doma, když už se Alena jednou za čas rozhodla uvařit něco ze supermarketových polotovarů. Dokázala i mraženou pizzu, nebo ravioly, popřípadě Boloňské lasagne nebo co se tak dalo neporazitelného koupit, proměnit v nechutnou beztvarou břečku.
„Dobrá.“ Odpovídám smířlivě a otáčím jídelní lístek na stránku s rybami. „Tak si dneska dám na páře dušeného pstruha, se zeleninou a můžete mi k tomu přihodit jednu nebo dvě vařené brambory.“ Uzavírám objednávku. Číšník se dobře baví a Alena mě vraždí pohledy. „Měl jsem na mysli spíš nějakou minutku. Máme skvělou minutkovou kuchyni. Neříkejte, že by jste si nepochutnal na nějakém prima vepřovém plátku….“
„Pochutnal, jenže ho nemůžu. Dostávám se do věku rozvážnosti a nemocí, kdy budu postupně pykat za svůj hříšný život v mládí a pokání mi začíná tím, že se musím poněkud usměrnit ve stravování. Alespoň lékař to po mě dost tvrdě vyžaduje.“
Skočil jsem mu do řeči. Když skončím, tak se oba usmíváme a on odkvačí pryč. Jen Alena je čím dál naštvanější. „Musíš pořád ze sebe dělat pitomce?!“ Nechápu ji. Nerozumím tomu, proč by si dietní jídla v restauraci mohli objednávat jenom pitomci? A i kdyby, jaký to mělo mít dopad na ní? Zkusil jsem se opatrně zeptat. „Pořád musíš každého nudit těmi svými pseudonemocemi! Nechápeš, že když tu jsme spolu, tak ta tvoje ostuda padá i na mojí hlavu?!“
Pěkně se mi v těle z jejich řečí vařila krev. Myslím, ona byla právě to, co mému tlaku škodilo nejvíce. Zkusil jsem jí připomenout, že kdyby to mělo být podle mého, nemuseli jsme tu sedět a žádnou „ostudu“ bych jí tudíž nedělal. Taky jsem jí zkusil říct, že jsem si jen chtěl objednat dušenou brokolici se sýrovou omáčkou jako vždycky a to nejenom proto, že je to dietní, ale hlavně dobré. „Ta jedna minutka by tě taky asi nezabila!“ Procedila ale mezi zuby. Kdyby na stole už byla párátka, byla schopná jedno z nich vzít a probodnout mě s ním.
„Jenže ty na inzulínu neskončíš, tak ty rozhodně nic neriskuješ! Odsekl jsem jí taky. Mohl jsem si to dovolit. Doma bych to nikdy neudělal, protože bych se tak odsoudil k dlouho do noci se protahující hádce. Tady musela jen sedět a tvářit se příjemně a mě to dělalo radost. „Jen si zkus taky něco spolknout, holčičko“.

Konečně horká vana a postel. Zdálo se mi, že už roky netoužím po ničem jiném. Co mě na tom nejvíc blaží, tak je ten klid, koupelna je sice malá a vzduch uvnitř je hustý, plný páry, ale to mi nevadí. Možná jsem v předchozím životě byl rak.
„Nebuď tam dlouho a nedávej si moc horkou vodu, ať tě neklepne!“ Ozývá se svým pronikavým hlasem jasně a zřetelně přes dveře a s přehledem přehluší zvuk tekoucí vody. Měla být učitelkou ve školce, když tak ráda poučuje a vychovává, napadlo mě.
Asi jsem musel na chvilku usnout. Vzbudil mě až chlad. Ne že by voda byla přímo studená, ale prochladnout stihla až dost. Po těle mám husí kůži takovou, že bych mohl fungovat jako struhadlo na tvrdé rohlíky.
„Už nechci nic a jdu hned do postele. Budu si radši číst.“ Říkám nahlas Aleně a v duchu si dodávám „měl jsem to udělat hned odpoledne a bylo by mi o moc líp.“ Ale ona ani neprotestovala. Asi už byla přesvědčená, že mě dneska vychovávala dost. Jenže v posteli se jenom převracím. Znáte ten pocit. Člověk je unavený, pekelně unavený, ale na jeho mysl neustále působí nějaké myšlenky. Nic podstatného, nic důležitého, ale nezbavíte se toho. Ani za nic! Můžete si poroučet, můžete se přesvědčovat, jak strašně spát se vám chce, za chviličku jste zase zpátky u všech těch nepodstatných, nechtěných a otravných myšlenek. Zkusíte si chvíli číst a buď vám začnou po přečtení jedné nebo dvou stránek tančit písmenka před očima, zíváte a můžete si ústa roztrhnout.
Nebo zase ty otravné a nedůležité kraviny. Odložíte knihu a nic. Únava, jako by se lekla klapnutí, zvuku tolik podobného výstřelu. Zkouším i rádio, ale ani na to se nesoustředím. Slyším od vedle zvuk televize, i Alenin smích, asi zase s někým telefonuje. Nevadí mi to. Stejně nezaberu, třeba mě to trošku odpoutá od protivných myšlenek.
Když si jde asi za dvě hodiny Alena lehnout, ještě jsem si ani nezdřímnul. Ani na chvilku ne. Mám zavřené oči, ale to je asi tak vše, rádio stále huhlá, pustil jsem si Tlučhořovic rodinku v MP3. Kaiser a Lábus většinou na spánek spolehlivě fungují, jenže jak se zdá, dneska konečně poslechnu celé CD.
Moje hlava se roztočila, jako bych se až doteď vozil na kolotoči, nebo do sebe lil jednu whisku za druhou. Netrvalo to dlouho. V zátylku mě začalo mrazit. Že bych už konečně usínal? No, podle toho, že stále slyším rádio i různé zvuky z venku, že si je uvědomuji, tak hádám, že ne. Ale zároveň se cítím, jako bych byl svázaný. Vlastně nemůžu pohnout ničím, ani prstem u nohy. Jako bych se přerodil v housenku a právě se začal kuklit. Jako bych slyšel hlas. Zdráhám se věřit tomu, že to může být realita. „Všechno, co jsi měl splnit, jsi už udělal! Je čas jít!“ Asi jsem se právě musel zbláznit. Kdybych stále neslyšel k tomu hlasu v uších znít i Jirku Lábuse v roli Boženy. Snad čekám, že se mi před zavřenýma očima objeví ona známá osoba s kosou švihácky přehozenou přes rameno.
„To není pravda! Já ještě chci udělat Spoustu věcí!“ Slyším se křičet nahlas. Divím se, že to ještě Alenu vedle nevzbudilo. Hergot musím jí vzbudit a ona mi pomůže. Určitě mi pomůže, něco udělá. Ten hlas, který mi sděloval, že už tady vlastně nemám co pohledávat, byl zlomyslný a nepříjemný. Skřehotal, jako když bych vytáhl po zimě z kumbálu na zahradě poprvé kolečko a projel se s ním. Nějak mi to pořád nejde dohromady s tím, co vyprávěli lidé, kteří přežili klinickou smrt. Žádná ta všeobjímající dobrota, pohoda a klid. Žádné setkání s mrtvými příbuznými, nic. Jenom deprese a obrovský strach. Byl jsem zpocený hrůzou při pomyšlení, že znovu promluví. Možná že všichni, kdo o svých zážitcích mluvili v televizi, nebo je popisovali v časopisech a knihách měli jít do nebe a já do pekla, nevím. Každopádně jsem si velkou spoustu věcí které byly rozdělané a jejich zbytečnost, uvědomoval. Vlastně bylo úplně jedno, jestli cokoliv z toho budu schopný dokončit. Na ničem už nezáleželo, v novém, jakémsi vyšší pohledu.
„Já se tě nemusím na nic ptát!“ Vyštěkl na mě hlas znovu. „Přes tvojí cukrovku a vysoký tlak tě dostanu kdykoliv budu chtít!“ a potom už rezonoval mou lebeční dutinou jenom zlý a neuvěřitelně drsně znějící smích. Zase se slyším jenom zbaběle křičet. „Nechte mě! Nemůžu se ani pohnout!“ A jaksi podvědomě cítím, že když se mi podaří pohnout alespoň hlavou nebo jinou částí těla, třeba nepatrně, bude to dobré. Všechno se vrátí zpátky, bude jako dřív. Nevím kde se ve mě bere ta jistota, ale je to jediná věc, která mě právě uklidňuje.
Najednou začínám reálně prožívat ten pocit, jaké to je, když se člověk vzdaluje od svého vlastního těla. Byl jsem přesvědčený, že moje oči jsou zavřené, celou dobu pevně zavřené, křečovitě zavřené. Cítil jsem, jak mi cukají víčka a jak mě bolí z toho, jak se je křečovitě snažím udržet u sebe. Ale najednou vidím pokoj, celý pokoj. Krátce pohledem sjedu ke starému videu, zapojenému na komodě před postelemi a sloužící vlastně už jenom jako hodiny. Zelená písmena odblikávají čas 01:34. Vrývám si ten čas do paměti a netuším, jestli je to pro mě důležité, nebo ne. Vidím se ležet na posteli, respektive svoje tělo tam vidím. Už to nejsem já, protože celá moje osobnost se vším všudy, je obsažená někde u stropu, netuším jak to vlastně nazvat.
Uvědomím si, že mi už asi žádná nikdy neřekne, „Romane, ty máš tak krásné hnědé oči…“ a přijde mi to trochu líto. I když už v tom těle nejsem, pořád se snažím křečovitě nějakou jeho částí pohnout. Z reproduktorů se na mě line ječivě protivný hlas „Boženy Tlučhořové kontrovaný jemně konejšivým hlasem Páťy Tlučhoře v podání Oldy Kaisera. Konečně se mi to i povede. To jediné mě trochu uklidňuje, spolu se snahou něčím trošku pohnout. Jakmile k tomu dojde, cítím obrovskou úlevu. Mrazení v zátylku je pryč, jako mávnutím kouzelného proutku. Motání hlavy je pryč, všechno odeznívá jako hloupý a nesmyslný sen. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem to mohl prožívat tak reálně, tak neuvěřitelně reálně.
Jen co se trošku uklidním, Alena se otočí a z polospánku řekne. „Co tady řveš, spi už a buď v klidu.“ Jenže to se snadno řekne. Když je člověk tak vybičovaný něčím tolik nepříjemným, tak mezním zážitkem. V první chvilce mi ani nedochází, že mluví jenom z polospánku a hned jí začnu sdělovat všechno, co jsem prožil. Nejen že mi nevěří, směje se a má mě za blázna. Ještě že tak. Kdyby jí to nepobavilo, dostal bych určitě vynadáno.

x x x

„Dneska vypadáš jako hromádka neštěstí. Musel jsi mít buď noc plnou vášně nebo pořádnou pařbu….“ Dělal si ze mě ráno Petr v práci srandu. Jemu se to mluvilo. Byl o dvanáct let mladší a nedokázal pochopit, že od určitého věku se člověk prostě někdy dobře nevyspí i když zrovna večer nepopíjí nebo se nesnaží celou noc promilovat. Původně mu chci něco opáčit, ale nakonec nad tím mávnu rukou. Čím víc se k tomu budu vracet, tím déle do mě bude rýpat. Mládí si prostě kdovíproč myslí, že má patent na vyřešení všech problémů a že my se s ničím podobným nikdy nesetkali. Asi mají dojem, že už jsme se narodili čtyřicetiletí….