Alena se oblékala.
Nervózně, trhaně, mohla by si přeci už zvyknout. Za všechna ta léta by si měla sakra zvyknout. Co na tom měl měnit fakt, že králíček na posteli byl úplně čerstvý a byl právě v této posteli poprvé. Vždycky se musel otahaný a unavený králíček vyměnit za čerstvého.
Mohla si být jistá, že její Roman se vrátit nemůže. Kde v sobě brala tolik jistoty? No snadno. Znala ho tolik let, že mohla cokoli kolem něj, předpovídat s tisíciprocentní přesností. Byl čestný, poctivý, ale suchar. A taky neuvěřitelný hypochondr. Pořád se motal v bludném kruhu svých nemocí a sebelítosti, hlídání aby nesnědl nic, co má trošku vyšší kalorickou hodnotu, nic co je na přepáleném oleji, nic smaženého. Nevýrazná, dušená jídla, nenápadná a mdlá stejně jako jeho povaha. Kdyby se tolik nehlídal, mohl být určitě zdráv, stejně jako ona.
Měla ho ráda, dřív, to jo. Teď to byl ale balvan na krku. Žádná láska, nic z toho nezůstalo. Jenom povinnost. A to je k ničemu.
Proto ti „zajdové“, králíčci. Voňaví, mlaďoučcí, křehoučtí. Snažili se, líbila se jim zkušenost a otevřenost ženy, která byla udržovaná, odpočatá a hlavně ochotná je vést. Ochotná naučit je spoustu fíglů, se kterými tak světácky vyrukují jednou na mláďátka, která budou chtít sbalit a budou jim připadat díky těm několika nocím s Alenou neuvěřitelně zkušení a protřelí.
Ženy přece nemají rády nervózní a nejisté muže. A muži, ti dokud jsou nezkušení, nedokážou být sebejistí. Nedovedou vyvolat ani zdání klidu, když jsou v novém prostředí, když je něco poprvé. Jí, nervozita nevadila, nehledala si totiž druha do života. Věděla, že o nikoho, kdo jí nabízel to křehké a voňavé panické masíčko, se nebude potřebovat opřít, takže pro ní byl takový stav věci spíš roztomilý. Bavilo jí zlikvidovat v nich poslední zbytky soudnosti a zdravého úsudku, když je šokovala svým otevřeným přáním, svojí přesnou a jasnou akcí. Když je vedla, v každém detailu a ukazovala jim, co takové ženě udělá nejlépe, co z ní udělá pro ten okamžik nenasytnou šelmu, která půjde i do pekla za tím, kdo jí to dokáže tak dobře udělat. Sakra dobře udělat…
Roman nemohl přijít. Byl na noční. Navíc to byl takový trouba, který, když už by měl přijít domů dřív, tak by jistě zavolal. Nesnášel překvapení, na rozdíl od ní. Jakmile na sobě upravila oblečení, strčila a to nijak něžně do „králíčka“. Proč ne. Co jí mohl dát, to už odevzdal. Teď byla řada se s ním rozloučit. Byla středa, bylo jemně po páté ráno.
To znamená, že před sebou měla ještě dva večery, kdy bude moci vyrazit na lov. Měla před sebou necelou hodinu, než si Roman bude moci dovolit projít vrátnicí dopravního dispečinku. Mohl píchat až v 6:03. Dřív ne.
Pobavilo ji, že on si píchne až v 6:03, zatímco ona klidně píchala celou noc.
Teď ale koukala do hodně překvapených, rozespalých a chlapecky něžných očí. „Dělej, oblíkni se a vypadni! Nemáme moc času! V koupelně máš připravenej čistej ručník! Vychrlila na něj zprudka a ryze prakticky. Asi pochopil, že veškerá romantika je pryč. Omotal si deku kolem pasu a chystal se odejít do koupelny. Ona ale prudce strhla jeho improvizované sárí. „No to nemyslíš vážně, že mi tu deku budeš courat po zemi.
Když to ušmudláš, tak to musím vyprat a vyžehlit! V noci jsem ti ho kouřila, div mi nešel dým do očí, to myslíš, že jsem si ho přitom dostatečně neprohlídla? Že jsem si tě celýho důkladně neprohlídla? Stud snad není na místě. Já, když jsi mě vydoloval kozy z podprsenky, taky jsem se nepřikrývala, ne?“
Měla pravdu, ale stejně se před ní, oblečenou a upravenou, perfektně upravenou, nalíčenou a učesanou necítil dobře a jí se to líbilo. Stejně, jako se jí líbilo ty panické květy prudce trhat, bavilo jí po nich ráno šlapat a zbavovat se jich. „Hlavně chvátej. Udělám ti zatím něco malýho ke snídani a tím to končí. Potom se sebereš a zmizíš. On se taky každou chvíli začne probouzet barák a já nejsem zvědavá na to, aby někdo ze sousedů starýmu s gustem jízlivě vyprávěl, jakej je vlastně paroháč.“
Přikývl. Byla ráda. Občas se mezi nimi našel někdo vzpurný a snažil se po ránu dělat problémy. Občas se prostě našel někdo, kdo nechtěl pochopit, že je to jenom hra. Někdo, kdo by to rád komplikoval láskou. Nic proti tomu, představa milého mlaďocha, který je stále v dosahu, zamilovaný a ochotný jí denně odevzdávat cele vše, co ho pečlivě jako instruktorka naučila, ta byla jistě víc než milá, ale taková ta následná myšlenka, pohled do budoucnosti, kdy se viděla jako vysloužilá babička trpící pod nadvládou sobecky svéhlavého mladšího muže, který se jí nabažil a tak ji týrá tím, že si domů tahá stále mladší milenky a uráží jí věčnými narážkami na stáří a rosolovitě rozteklou postavu. Tak toho se rozhodně dožít nechtěla.
Zlatej Roman. Nezábavnej, průměrnej, spíš podprůměrnej, ale spolehlivej, hodnej a milující. Nikdo jiný by si nechal s chladnou hlavou, od ní tak hezky nadávat jako on…
Jakmile uslyšela proud vody z růžice sprchy v koupelně, uklidnila se úplně a hodila do pánve čtyři vajíčka. Přidala mu i trochu anglické slaniny. Patřil k tomu lepšímu, na co se dalo v tomhle blbým provinčním městě narazit, tak si zasloužil trochu odměnit. Chtěla ho odměnit. Zvuk pěnícího oleje a prudce se srážející bílkoviny souzněl se sprchou jako dobře vyladěný akord. Jedl úplně mlčky, asi mu došlo, že tady už není cokoli, co by mohl říct.
Byl prázdný, vycucaný, unavený, jako by celou noc tvrdě pracoval, ale připravený. Aniž si to uvědomoval, byl pro další život o moc připravenější. Možná se k tomu hodila i ta vnitřní prázdnota. Možná se k tomu hodily všechny ty pocity, ve kterých se smažil stejně jako před chvilkou vajíčka. Líbilo se mu, že dokázala ráno vstát a usmažit mu vajíčka, přitom celou noc dřela stejně jako on. Snad se mu i líbila její věcnost.
To když naposled strávil noc se spolužačkou, na koleji, tak si asi třikrát sáhl, ukázala mu svoje dvě mláďátka, maličká kůzlátka, která byla ještě tak neohmataná a tvrdá, že kůže snad ani bradavkám nedovolila pořádně naběhnout. Odbyli si rychlý nervózní styk, kdy se sotva a maličko dostal na krajíček. Sotva, sotva vnikl mezi její „chlopičky“. Maličko se zavrtěl a konec. Než si stihl uvědomit naplno ten pocit, že je uvnitř, v její kundiče, bylo po všem.
Zpropadený konec a rozpaky na obou stranách. No a potom si povídali. Celou noc prokecali, o blbostech, o kravinách a on by přitom místo toho tak rád znovu a naplno šukal, mrdal, píchal, vnořil ho do ní, nebo kolik by vlastně pro tu činnost našel výrazů.
K ránu oba usnuli a když se vzbudila, postavila na oprýskaný vařič konvici s vodou, že jim uvaří čaj. Jenže potom se rozšvitořila zase o všech těch dětsky naivních kravinách a na vodu zapomněla.
Výsledek? Pokoj skoro vyhořel a ona ho vyhodila ven unaveného, žíznivého a hladového. Sice s náručí láskyplných slov, jenže těch se rozhodně nenajedl. To Alena? To bylo jinší. Celou noc vyšívala jako o život, konečně si to mohl užít, konečně mohl na vlastní kůži poznat, jaké to je promrdat noc!
Celou noc! Konečně poznal co je to, když je špička žaludu rozcitlivělá k zešílení a jak je neuvěřitelně příjemné, když se k tak rozcitlivělé špičce přivine ženský mrštný jazyk, jak se dá až v patě, snad i v konečcích vlasů cítit, když jej lehce stisknou, něžně a přesto velmi výrazně zuby. Konečně věděl, jaké to je bojovat se spánkem, k smrti unavený a doufat, že raději padne ráno mrtvý, než aby na chvilku usnul a něco z těch úžasně živočišných činností mu mělo utéci. Byl rád, že vydržel a usnul stejně s ní až k ránu, na hodinku.
Asi se z toho celý den nesebere, ale to přece k tomu patří. Teď byl přesvědčený, že to k tomu musí patřit. Když sportuje, když jde do posilovny, je po tom také unavený a přitom se cítí dobře. Ne tolik dobře, jako teď, ale dobře…
Když odcházel, byl přesvědčený, že už si nikdy nebude hledat děvče stejně staré,nebo mladší. Cítil, že to jediné a pravé co mohl prožít, byla právě tahle noc. Momentálně si nedovedl představit, že by měl ulehnout do postele s dětsky neúplnou dívkou. Smysl měla určitě žena, až když jí bylo čtyřicet let. Mrzelo ho, že Alena asi není typ na trvalejší vztah. Co na tom, že všechna jeho předsevzetí měla vzít za své už v příštích několika měsících.

Nádobí bylo už dávno umyté. Tedy nádobí. Pánev a talíř od vajíček. Ručník právě přežvykovala pračka a snažila se z něj vyčistit každý chloupek, každý zbytek vůně králíčkova těla. Po klidu znovu přicházela nervozita. Proč?
Protože tu měl už dávno být. Kurva on už měl přece před dvaceti minutami přijít z práce. Nebo se alespoň ozvat. Občas se to stalo, že zůstal na dispečinku déle. Taky mu náležitě vyčítala, že on, vysokoškolák, odborně vzdělaný člověk, měl zapotřebí pracovat zrovna za pár korun a na místě s nepřetržitým provozem. Jenže už měl dávno odemykat dveře. Její nervozita pramenila jistě z pocitu, že by i tak spolehlivý člověk mohl udělat cosi navíc, cosi nepředpokládaného, co nebylo v jeho harmonogramu. Jednou částí vědomí se sice přesvědčovala, že je to blbost (suchaři nedělali neplánovaně věci nepřekvapovali, maximálně tak sami sebe), ale tou druhou váhala. Bála se, že stojí někde v mezaninu s dobrým výhledem na jejich dveře (to by určitě neudělal) a sleduje, kdo se to od nich plíží ven.

Měla by se dávno sebrat a jít do práce. Proč to sakra neudělá? Proč se nezvedne a nejde! Má nejvyšší čas! Jasně, nikdo jí nadávat nebude, ale přece o nic nejde.
Přijde a plácne sebou do postele, bez ohledu na to, jestli je ona doma a nebo ne. Nakonec se rozhodla pro kompromis. Vyrazila do práce a řekla si, že mu cestou zavolá. Telefon nikdo nebral. Auto se natřásalo a provoz houstl. Nemohla se pořád koukat na displej. Tak jenom po paměti opakovala vyzvánění, v intervalech, aby zbytečně „nespadla“ do hlasové schránky. Musela to zaklapnout. Stejně riskovala pokutu a ztrátu nějakých blbých bodů. Kašlala na body, ale jak by potom jezdila do práce?

x x x

Alena upadla do židle v kanceláři a každý, tedy i její šéf, který po ní permanentně jel, si všiml, že není ve své kůži. „Měla jsi klidně zůstat doma, když se necítíš O.K.“ Vyslal k ní věcně, ale ona jen zavrtěla hlavou. To poslední, co jí chybělo byla vděčnost a zavázanost k nadřízenému, který jí koukal téměř stále na prsa a který jistě doma, při onanii, při představě její tváře dokázal přetahovat předkožku v tempu ultratvrdého techna, které dokázalo vybudit i 160 taktů za vteřinu. Předkožka ho potom musela pálit a a přirození mohlo mít barvu právě spařeného humra.
„Zvládnu to!“ Odtušila jen neméně věcně. V té chvilce si ještě byla jistá, sakra jistá. Kdyby jen tušila, že mobilní operátor jí právě přepojuje hovor. „Klídek, jen klidně seď, já si počkám, jsem přece jenom tvůj mobil“ Ozvalo se nenuceně a dost nahlas MP3 vyzvánění, které jí poslala teprve předevčírem kámoška Lucie. Zdálo se ji, že ta se v některých věcech snad nikdy nezbaví puberty. „Prosím!“ Ozvala se ostře. Číslo na displeji totiž nebylo v seznamu, tak byl reálný předpoklad, že jí nevolá nikdo, koho by ráda slyšela. Navíc si vzpomněla na Romana a ten hovor jí izoloval od možnosti, zavolat mu dřív, než usne. Měl tvrdý spánek a když už usnul, nevzbudilo ho snad nic.
„Váš muž zemřel. Náhle!“
Ozvalo se na ni z miniaturního sluchátka „véčkové“ Nokie. 
  „Kdo si to dělá tak ubohou srandu." Neměla náladu cokoli vysvětlovat a hlavně nahrávat tomu hlasu tím, že by se nechala vytočit, nebo dohnat k úleku. Stačila jí ta prohýřená noc, stačily jí nervy s Romanovým opožděním a hlavně všechny myšlenky, které jeho zdržení asociovalo v mysli.
„Jděte do prdele!“ Vyštěkla proto, až se na ni jak šéf, tak zbytek kanceláře pohoršeně podívali. Zaklapla to „véčko“ a omluvně rozhodila rukama.
"Nějakej pitomej puberťák si na mě zkoušel svůj smysl pro humor.“ Jenže to už se ozval vyzváněcí monolog znovu. Původně byla přesvědčená, to nezvedne. Když dotyčný srandista několikrát spadne do hlasové schránky, tak si najde jiné číslo, ale protože ostatní na ni vyzývavě koukali, nakonec znovu otevřela sluchátko a přiložila ho k levému uchu. Byla levačka. „Jasně, že jsem Alena Šímová! A co kdyby jste se představila taky vy mě!“ Vyštěkla. Snažila se zaútočit první. Ale slova jí posadila do židle a utlumila v ní veškerou výbojnost. "Jsem Libuše Chrpová, hlavní sestra kardiovaskulárního oddělení nemocnice a před půlhodinou byl k nám přivezen váš manžel. Bohužel pozdě, zemřel, zřejmě na rozsáhlý infarkt. Přesnější výsledky budou až po pitvě. Je mi to líto. Mám za povinnost vám to zavolat, ještě vám přijde telegram….“ Odmlčela se.
Alena taky jen mlčela a koukala před sebe. „Co se stalo?“ Zeptal se znovu s maskou účasti na obličeji šéf. Ostatní se za nic neschovávali, zářila z nich jenom nesmírná zvědavost. „Volali mi z nemocnice, že jim tam před chvílí přivezli Romana. Mého Romana. On je mrtvej!“ A evidentně jí nedocházelo ještě nic z toho, co slyšela a co právě říkala. Jistě to dopadne až za chvilku. Vše má svůj čas, tak jako ostří gillotiny dopadne na obnažený krk odsouzence přesně s lehkým zpožděním, po tom, co kat uvolní zarážku. „To je přece blbost, aby čtyřicetiletej chlap zemřel na rozsáhlej infarkt. To se stává snad až šedesátníkům, že jo?“ Ptala se jako by v tom čekala hozené záchranné lano. Ale to jí bohužel nikdo nehodil.
„Když jsem ještě chodil na vejšku, šli jsme si jednou zahrát volejbal, a můj spolužák vyskočil na koš. Když dopadl na podlahu, skácel se. Byl mrtvej. Při pitvě zjistili, že zemřel na infarkt. Byl to sportovec, měl veškerou péči, pravidelný preventivní prohlídky, protože dělal vrcholově cyklistiku. Bylo mu 22 let.“ Jakmile to dokončil, sklapnul, prudce jako většinou sklapneme knihu, když jsme unavení a chceme spát. Taky jí sklapneme většinou prudce, jako bychom chtěli odstartovat počátek spánku. Takže nejenom, že jí nehodil záchranné lano, či cokoli, čeho by se mohla chytit. Naopak! Pečlivě utopil vše, co plavalo kolem ní a bylo v dosahu, tím svým blbým tvrzením.
„Budu tam muset zajít, až půjdu z práce. Do prdele já tam budu muset jít!“ Zašeptala.
„No seber se a jdi domů hned. Radši. Myslím si, že to tak bude lepší. Stejně i potom, budeš potřebovat nějaký volno. Stačí když zavoláš, přizpůsobíme se ti.“ Vrátil se ke své úlisnosti. Asi nabyl přesvědčení, že teď, když je vdova, jeho šance dostat jí prudce vzrostly. Nedovedla si představit, co bude doma sakra dělat. Ale nakonec upadla do postele a usnula. Okamžitě a mozek k ní byl natolik milostiv, že nepřinesl ani žádný sen.