„Jano! Měla bys vstávat. Sakra Jano! To už není vtipné.
Každej den to není vtipné!“ Rozčiloval se nad mrtvolným dojmem působící ženskou postavou Kamil. Manželka, kdoví proč měla největší radost z toho, když mohla po ránu, když jí budil hrát mrtvou. Zatřásl jejím ramenem. Hrubě, bez servítek.
Chvátal, už měl být dávno umytý a oholený. Její tělo se roztřáslo postupně jako huspenina postavená na myčce na nádobí. Musel si uvědomit, jak moc se za ty roky, kdy to představení téměř pravidelně každé ráno hraje, zlepšila. Mohla by to klidně předvádět za peníze. Jenže ani po tom drsném zatřesení se nic nezmění. Proto jí otočí. Neméně razantně. Nohy se otáčí s jakýmsi zpožděním, jako by byla opravdu z měkké a poddajné pryže.
Jakmile leží na zádech, nemůže mu ujít nepřirozená zamodralost rtů, taky prázdný výraz očí. Chviličku jí koukal na hrudník a najednou si uvědomil
„Kurva ona nedejchá“
Skočil k telefonu a chviličku si nebyl jist, jestli má volat 158, nebo 155, nebo kolik vlastně! Nakonec něco nazdařbůh vytočil a asi i správně.
Panebože, bylo to správně.

Moje Paní, co je s ní? Ptal se, i když věděl co se musí dozvědět.
Když lékaři přijeli, jen ho surově odstrčili, aby jim nepřekážel a ji během několika minut odnesli do sanitky, sešněrovanou na nosítkách, vypadala jako kukla bource morušového. Trochu ho uklidňovalo, že ji nezavřeli do igelitového pytle se zipem, stejně jako v detektivkách, na které koukal. Jako by snad měla mít nějakou naději.
„Kdyby byla mrtvá, nenesli by jí na nosítkách, zavřeli by jí do pytle.“

„Vaše paní je mrtvá, bohužel. Už se nedalo nic dělat, všechny oživovací pokusy selhaly, a i kdyby,víte, asi by nebylo oč stát. Byla dlouho bez kyslíku.“ Vnímal ten hlas, znějící čistě profesním a nezaujatým tónem.
„Jak bez kyslíku? Sakra to si snad myslíte, že jsem jí škrtil?“ Uletělo mu.
„Někdy může mít organismus málo kyslíku i v kyslíkovém stanu. Prostě jej není schopen zpracovat. Nikdo jí neuškrtil, ale ona přesto přestala dýchat. Těžko se to nějak zdůvodňuje ale stává se to!“
„Takže mi chcete říct, že ona si vedle mě v noci jenom tak zemřela? Že jsme spali celou noc vedle sebe a já si ani nevšiml kdy zemřela?“
Ten příjemný ženský hlas se odmlčel. Koukala do země. Co mu na to měla říct? Dalo se na to vlastně vůbec něco říct? I když uvnitř pěnil. I když ho naštvalo to, jak klidně a bez účasti mu sestra sdělovala všechny ty věci o smrti Jany, srdce mu tepalo v divokém rytmu, jako by bylo těsně před explozí, nevybuchl.
Udusil to v sobě a odešel. Šel pěšky. Vykašlal se na autobus, vykašlal se na lístek v kapse. Byl přesvědčený, že mu procházka udělá dobře.

 x x x

Bazar byl poněkud prázdný na to, co bylo za dobu. Ráno býval vždycky přecpaný. Ethiel byl pěkně rozmrzelý. Ani ty bazary nejsou co bývaly. Nic už není tak, jak to bývalo. Svět se měnil a on změny nenáviděl. Hlavně neměl rád takové změny, které ho ochuzovaly o zisky. Bude rád, když prodá desetinu toho, co potřeboval. Ale k něčemu to přece jenom bylo dobré. Jestli litoval až do teď schůzky s Lormarem, tak už konečně věděl, že udělal dobře. Někdy bylo nutné se ponížit, někdy prostě musel i takový jako on dokázat pošlapat to, co celý život budoval.
Vázám podobné absorbéry zahřívalo slunce. Jestli se to nezačne pořádně hýbat, bude muset spustit dochlazování, protože tolik duší v tak malém prostoru neudrží.
Dochlazovaní je drahé. Jeho provoz je drahý a když neprodá, nemůže si ho dovolit. V tom to je. Už zvažoval, co je vlastně lepší. Jestli obětovat raději pár těch primitivně jednoduchých duší, o které klesal zájem nebo jestli dochlazovat i za cenu narůstajícího úvěru.
Sakra vždyť i jen to místo, byť to bylo prvotřídní místo, stálo majlant.
K čertu s těmi, co pořád museli něco zdokonalovat. Kdysi, a není to nijak dávno, mohl sypat astronomickou částku duší do těžních společností.
Mohl jich tam sypat libovolný počet denně a nikdo nezkoumal, jaké jsou, jestli jsou neporušené, jestli něco vydrží. Jejich spotřeba byla tak obrovská, že nákupčí byli šťastní za cokoli.
Ano, vytřídil občas ty nejlepší, ty nejodolnější, které se daly luxusně prodat pro různá zařízení, která se zabývala jejich implantací. Občas se někdo prostě zbláznil a nejlepší řešení bylo, vyměnit nemocnou duši za zdravou. Začínal se bát, jestli sám nebude brzo nějakou novou duši potřebovat. Nebylo jednoduché zůstávat lovcem.
Ano. Měli revíry, kde byli schopni získávat zboží bez rizika, kde byl svět tak nerozvinutý, že jeho obyvatelé viděli celý proces ne jako zločin, ale jako součást nějakého ryze přírodního procesu, který je nutný a daný.
V nejhorším případě byli schopni to tak ještě vidět mytologicky. Ta maličká planetka měla bohů a náboženství snad víc než lidí. Ne skutečných. Jenom to dokazovalo, jak dlouho tam Ethlongové jezdili lovit. Ale vzpomínky na staré a dobré časy mu momentálně v ničem nepomohou. Problém je, že on pocházel z prastaré větve lovců (a kdo s Ethlongů vlastně ne) a nic jiného neuměl. Možná by potřebovali objevit nějaký nový, na suroviny bohatý svět, kde by podmínky byly horší než na všech místech, která se zatím běžně a komerčně využívala . Přemýšlel nad tím a sám cítil, jak je to nemožná věc. Kdyby tam byly podmínky tak špatné, nikdo by to místo nevyužíval. Bylo by to příliš drahé. Už i tak, některé světy byly na hranici a ani tam už nepotřebovali tolik duší, jako ještě donedávna.
Ethiel si nebyl zvyklý utahovat opasek. Ještě, že sklad spotřeboval stejně péče, ať byl plný, nebo prázdný.  Hlavně, že ve skladě se duše nekazily. Ano, sem tam se nějaká poškodila a rozpadla se, to ano. Ale to nebylo tak časté, to by unesl, to se dalo nahradit. Spíš by rád konečně sklad vyprázdnil a to s myšlenkou, že ho znovu nacpe k prasknutí.
Stále lovil a lovil snad ještě víc než dřív. Proč vlastně, když zbavit se zboží bylo stále a stále těžší? Jenže on ničím jiným než lovem ze sebe starosti dostat nedokázal.
Bylo to jeho všechno. Jeho relaxace, jeho odpočinek i sport. A  hlavně, nerad se vzdával. Pořád věřil, že staré časy se musí brzy vrátit.
Lormar měl spoustu kontaktů na světy, o kterých ani neslyšel. Překvapilo ho to. Nikdy ho neměl rád. Měl jakousi vrozenou nedůvěru k těm, kteří chodili oblečeni elegantně a ležérně, kteří voněli a mohli si dovolit luxus ztrácet čas s takovými zbytečnostmi, jako je až narcistická pečlivost a úprava vlastního zevnějšku.
Jenže jak se zdálo, asi to nebylo úplně na místě, takové pocity. Možná, kdyby mu důvěřoval, trošku víc od začátku, mohl si žít líp. Nechtěl ani tolik, kolik se tak všeobecně mezi ostatními lovci šuškalo. Když prodá, hodně prodá, je nějakých deset procent zanedbatelných.
Deset dní na tržišti by ho stálo víc. Navíc nikam nemusel. Nemusel vyvolávat, i když i to vlastně patřilo k jeho práci. Asi se těžko smiřoval s pocitem ztráty samostatnosti, takové úplné samostatnosti. Každý lovec byl samotář, musel být, to už jaksi vyplývalo z povahy zaměstnání. Duše se nedaly lovit kolektivně. Věděl, že spoléhat je možné, jenom na sebe.

x x x

 Když se Alena vzbudila, necítila se ani maličko líp. Člověk by očekával, že po takové době spánku to musí být někde vidět, ale nervy zřejmě nedovolily organismu dostatečně odpočinout. Zdá se, že ač byla přesvědčená o svém tvrdém spánku, tak podvědomí bylo asi jiného názoru. Makalo naplno a ještě, že jí z mysli ráno milosrdně smazalo propletenec snů těžkých a temných jako sud téru. Pomaličku tekoucích všemi úrovněmi noci.
Netušila, co má vlastně dělat, protože si nedovedla představit, co by asi tak měla dělat čerstvá vdova.
„Budu tam muset jít, do toho špitálu, budu se jich muset zeptat, co mám vlastně dělat. Je to hloupé, ale musí mi poradit, co mám dělat. Budu vypadat jako husa a dobře mi tak!“

„Dobrý den.“ Špitla tak, že ji snad nemohl nikdo slyšet a taky že ne. Sestry dál seděly na sesterně a probíraly spolu cosi důležitého, asi včerejší den.
„Dobrý den!“ Zkusila to znovu a výrazněji. Hlas ji přeskakoval jako jinochovi, který právě začal odšlapávat první kroky z puberty a o milimetr se tak příblížil k procesu dospělosti, stále vzdálenému několik světelných let. Jedna ze sester zdvihla hlavu. 
„Jsem Alena Šímová a dneska jste mi volali! Hned ráno! Do práce!“
Poznamenala a dodala celkem zbytečně. „Po tom hovoru mě poslal šéf domů, ale já si lehla a zaspala. Bolela mě hlava. Hrozně mě bolela hlava.“ Sestra umlčela rázným gestem ruky ostatní. Ještě snad pro pořádek dodala „No tak holky!“ I když už bylo v místnosti dávno naprosté ticho. „Alena Šímová! Které z vás to něco říká?“
Ale všechny jenom vrtěly hlavou a bylo to přirozené. Směny se dávno vystřídaly.
„Jestli to není ta, které zemřel manžel! Určitě! Začala překotně jedna mladičká blondýnka. Mohlo jí být nejvýš devatenáct. „Libuna mi říkala, že sem dovezli nějakého, snad ho našel někdo v umývárkách, v nějakém podniku….“ Alena to nevydržela a střelila „Dopravním dispečinku, ne? Jistě na dopravním dispečinku!“ a ta mladičká jenom přitakala. „Jasně, dopravní dispečink. Prý tam ležel, tak volali záchranku, ale byl už mrtvý, vezli ho rovnou na patologii a Libuna, ta vám volala. Asi se s ní domluvili na té patologii, ale měla vám říct, že máte jít rovnou tam. Víte kde to je?“ Alena zavrtěla hlavou.
„Tak tam s ní skočte, Zdeni.“ Řekla ta nejstarší v místnosti, zřejmě hlavní sestra.
Když vyšly před budovu, musela to vydýchat. Zhluboka plnila plíce vzduchem a zdálo se jí, že se jí hlava pořád víc a víc motá, jako by pila a ne jen dýchala.
„Je vám dobře?“ Ptala se jí ta mladičká dívenka a s nečekanou razancí jí podepřela. Asi musela vypadat, že se každou chvilku složí. Sakra vždyť se i cítila tak, že se musí každou chvilku složit.

x x x

Na patologii ji přijali, dalo by se říct, o dost kulturněji, než na sesterně. Bylo vidět, že jsou zvyklí jednat s lidmi o smrti blízkých, prostě, že tady mají náležitou praxi a Alena to oceňovala.
Pořád musela myslet na toho mladičkého králíčka, se kterým se ráno rozloučila a bylo jí ze sebe čím dál tím víc špatně. „Co se tedy vlastně stalo, pane doktore?“ Zeptala se měkce a plačtivě. „Těžko říct. Ležel tam a byl mrtvý. Byl v péči kardiochirurgického oddělení, tak by člověk neřekl, že lze něco zanedbat. Jenže, váš muž měl ucpanou věnčitou tepnu. Kouřil?“ Zeptal se překvapivě. Ale Alena musela jenom zavrtět hlavou.
„Naopak, žil hodně zdravě, dost se hlídal, měla jsem ho za hypochondra.“ A rozplakala se. „Ale no tak, Paní Šímová, nemáte si co vyčítat. Nepřišli na to ani odborníci a on měl opravdu docela důkladnou a řeklo by se že i vzhledem ke svému věku častou péči. Jenže někdy ani to nestačí. K tomu ucpání muselo dojít náhle, takže to opravdu nikdo nemohl předpokládat. Vytáhli jsme si už jeho kartu, všechny jeho výsledky byly až donedávna takřka standardní. Měl jenom vyšší tlak a to má dneska kde kdo. Ano, měl také diabetes prvního typu, ale jestli jak říkáte byl ukázněný, tak ho ani to nijak neohrožovala. Podobnou nemocí trpí i spousta dětí a prožijí s ní bohatý a klidný život a často je ve stáří příčina smrti nesouvisející s onemocněním.
Je to divné, je to zvláštní, ale váš manžel prostě zemřel náhle, úplně přirozeně, i když z hlediska našeho poznání trošku nevysvětlitelně. Pitva neprokázala žádnou cizí látku, díky které by mohlo dojít k tak náhlému zhoršení stavu, takže to byla se vším všudy přirozená smrt. A jestli vás to uklidní, ani kdybychom přijeli a on byl ještě živ, tak bychom mu nedokázali pomoct. Je to smutné, ale prostě stává se to, i když váš muž byl docela mladý. To je pravda.“

x x x

A Lormar skutečně všechno prodal. Ethiel se cítil jako miliardář a byl šťastný, že si může dovolit trochu nového a moderního vybavení. Všechno stárne, nejenom on. Ztratil sice podstatnou část svojí nezávislosti, ale za to získal jistotu.
Že se může vrátit a lovit o sto šest. Že už mu nebude žádná duše ve skladu nikdy hnít. Těšil se, až se vrhne po hlavě zase do práce. Žádné slitování. Ti podivní tvorové, si stejně namlouvali, že přijít o duši, zemřít, jak tomu oni říkali je přirozená a nedílná součást jejich života, tak proč jim brát iluzi. Proč na tom něco měnit, zvlášť, když už se tím dalo zase tak dobře vydělat, když se z toho dalo tak krásně a pohodlně žít..