„Hej, ty jako nezdravíš, nebo co?“

Je téměř osm hodin večer. Sedím na opavském vlakovém nádraží. Přes pusu šálu a na očích nic. Brýle jsem si zapomněl doma, užívám si rozmazaného světa. Nic není tak pevné a spojité  jako při blízkém pohledu. Můj prostředník je daleko a dvojice se psem mě už taky poslala na vlak.

„Hej, ty jako nezdravíš, nebo co?“

Otočil jsem se a viděl vyžilou čtyřicátníci s dvěma vykouřenými krabičkami cigaret a chlastem v očích.

„No mě ne, tuhle,“ a ukázala na holku vedle sebe.

„Jé ahoj.“
„Kam pádíš,“ zeptala se Monika
„Asi na vlak,“ vždycky raději asi, abych nepohřbil možnosti jít třeba s ní.
„Tak utíkej, ať ti to neujede,“ odpověděla káravě.
„Promiň, zapomněl jsem si dneska brýle.“

„Ale mladý muži, bez brýlí se vidí, to je pouhá výmluva,“ zatvářila se ta starší, jako když cikánka praví moudra.

Takových deset minut jsem přemýšlel, kdo to proboha mohl vedle ní jít. Jestli tahle premiantka naší základní školy má zapotřebí se tahat s nějakou prochlastanou ženou...

Má.

Vzpomněl jsem si na její matku, záběr  starý už nejmíň deset let. Stejný úsměv a intonace, jen docela jiný zjev. V černých teplákách a buldokem na vodítku kráčí dál parkem a možná kupuje v non-stopu láhev vodky. Je to docela normální civilizační choroba. Všichni chlastáme a ne všichni jsme stateční mít otvírák v teplákách a nahýbat láhev uprostřed nočního města. Ne každý dokáže být rýpavě slušný i po potřísněné prdeli od nezelené trávy.

Brněnský Silvestr - kdy jsem otevíral na jedné z hlavních tříd pivo na žulové zemi otvírákem na klíčích. Vypadal jsem divně a jezdil načerno. Byla to volba, za pár let povinnost. Třeba.