"Někdo to rád horké" a jiný by nejraději  všechno



    Dějiny  zarputile mlčí o tom, proč se americká herečka Norma Jeane Mortensen rozhodla zavrhnout vlastní jméno a stát se Marylin Monroe. Dojem, že tato femme fatale  měla všechno, je zjevně povrchní a klamný. Přestože  byla krásná, nechyběly ji  peníze, sláva, obdiv davu i hodně velmi vlivných a bohatých mužů kolem, byla  5. srpna roku 1962 nalezena  ve svém pokoji nahá … a mrtvá. Ve věku pouhých 36 let, na vrcholu své hvězdné kariéry spáchala sebevraždu.


    Nebylo to ani poprvé, ani naposledy, kdy slovíčko "monroe" přineslo Americe smůlu.

    Zanechalo svoji stopu nejen na životu nepochopené Normy Jeane, která se předávkovala barbituráty. Poznamenalo také osud jejího nejslavnějšího milence, tehdejšího amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Necelý rok a půl po smrti blonďaté Sugar byl zastřelen.


    S Monroe - tentokrát městečkem ve státě Maryland - je spojeno jméno jiného amerického prezidenta, Abrahama Lincolna. Zde trávil těsně před smrti svoji poslední dovolenou. Pár dnů po návratu do Washingtonu, 14. dubna 1865,  zavítal spolu s chotí na divadelní představení, v jehož průběhu herec  John Booth  vytasil revolver a mířil rovnou do Lincolnovy hlavy… Přes veškerá ušlechtilá úsilí lékařů další den  prezident svým zraněním podlehl.


    V posledních dnech  se slůvko "monroe" dost nešťastně  podepsalo i na politické kariéře právě  úřadujícího prezidenta Spojených států.   
    Minulý čtvrtek, 8. března 2007,  George Bush zahájil svojí týdenní cestu po zemích Latinské Ameriky. V průběhu svého prozatím nejdelšího latinskoamerického turné navštívil tu její část, která je vůči politice Washingtonu, mírně řečeno, velmi loajální - Brazílii, Uruguay, Kolumbii, Guatemalu a Mexiko. 
    Oficiálním cílem  návštěvy amerického prezidenta byl "dialog s demokratickými státy Jižní a centrální Ameriky".   
Analytici se ovšem - až na vzácné výjimky - shodují v  tom, že skutečným záměrem Bushova putování je pokus "resuscituovat" téměř dvě století starou doktrínu, která svého času umožnila USA ovládat celou západní polokouli a položila základy pro vstup této země do globální světové politiky. O jaký dokument  se jedná?
    Ve dvacátých letech 19. století Španělsko oslabené napoleonskými válkami rychle ztrácelo svoje pozice v  Jižní Americe. Nebylo schopno udržet ani svoje kolonie, které se přeměňovaly v samostatné státy. Americkému kontinentu hrozila intervence Svaté aliance do jeho jižní části, jejímž záměrem bylo obnovit tam  původní úlohu a vliv Španělska. Z toho měla obavy Francie, Británie a především Spojené státy. Právě v této souvislosti byla rozpracována deklarace principů zahraniční politiky USA, již 2. prosince 1823 prezident  Spojených států James Monroe zaslal americkému kongresu. Později vešla ve známost jako Monroeva doktrína.


    Ústředními body dokumentu byla teze o rozdělení světa na dvě samostatné soustavy - americkou a evropskou - a požadavek nevměšování evropských zemí do vnitřních záležitostí amerického kontinentu výměnou za nevměšování USA do dění v evropských státech. Myšlenky Jamese Monroea byly později doplněny a rozvinuty v Olneyho doktríně (1895) a v tzv. Rooseweltovych dodatcích (1904), kde si USA již naprosto přímočaře a otevřeně osobovaly právo působit jako "mezinárodní policejní síla" v celé Latinské Americe.
    Nynější americká administrace je řadu let znepokojena vítězoslavným pochodem levicových idejí zeměmi Jižní Ameriky a zesílením popularity neformálního vůdce tohoto pochodu, venezuelského prezidenta Hugo Chaveze. 
    George Bush tedy vyrazil na cestu se záměrem vrátit  Spojeným státům téměř ztracený vliv na Jižní Ameriku a zároveň oslabit Chavezovu oblíbenost. Ne nadarmo si vybral pro svoji návštěvu země, v nichž vládnou buď  konzervativní pravicové  anebo umírněně levicové elity v podstatě podporující politiku USA.


    Zdá se ovšem, že Washington de facto prohrál bitvu o Jižní Ameriku - bitvu, která začala v první polovině 19. století právě vyhlášením slavné Monroeovy doktríny. Bushova motherland příliš dlouho zanedbávala problematiku tohoto regionu, poněvadž, jak praví lidová moudrost: "Co si uvaříš, to sníš". USA totiž musí již řadu let řešit průšvihy, které si samy způsobily.
   Jediným hmatatelným důsledkem několikaleté okupační války v Afghánistánu  jsou každodenní zprávy o počtu mrtvých v této zemi a rapidní celosvětové  zvýšení opiového traffiku – jakoby právě toto bylo pravým cílem americké invaze. Téměř totální propadák Bushova nekonečného seriálu  s názvem "Krvavá irácká demokracie s americkým dressingem" svědčí o tom, že jeho scénář byl napsán nejen narychlo, ale i naprosto amatérsky. Zmíněná dobrodružství "texaského rangera" vyčerpávají nejen americký rozpočet. Jsou  od počátku doprovázeny protesty na celém světě a v neposlední řadě i mezi americkými voliči. Hlasité podráždění americkou politikou zní  několik posledních  let  i z úst mnoha vlivných a respektovaných evropských činitelů.


    Patrně  tedy v poslední době Bílému domu nezbýval na Latinskou Ameriku čas ani síly. A zřejmě ani peníze: přes veškerá tvrzení o "bohaté Americe" je státní rozpočet této země již celou řadu let deficitní. A tak když agenti a šéfové CIA byli nuceni  žehlit svoje aféry s nikdy nenalezenými iráckými zbraněmi hromadného ničení a američtí vojáci proháněli po afghánských kopcích údajně nepolapitelného Usámu,  levice v Latinské Americe značně posílila svůj vliv. Kromě Kuby a Venezuely získaly levicové síly v poslední době státní moc v Bolívii, Ekvádoru a Nikaragui. 
    Pár dnů před plánovaným startem prezidentského letadla se pokusil Bílý dům nalákat jižní sousedy na další americké lízátko -  oznámil, že USA plánují zvýšit svojí finanční podporu pěti zemím (Brazílii, Guatemale, Kolumbii, Mexiku a Uruguayi) s deklarovaným cílem napomáhat rozvoji jejich ekonomiky, demokracie a  "sociální spravedlnosti". USA poskytnou dalších 75 milionů dolarů na výuku angličtiny, kterou občané těchto zemí mohou absolvovat doma, anebo ve Spojených státech, a 385 milionů dolarů na zajištění bydlení. Kromě toho má být zatím blíže nespecifikovaná částka vyčleněna na zdravotnictví.
    Horkokrevní obyvatelé Jižní Ameriky ovšem nepřivítali svého štědrého záchrance příliš vřele a ve frontách na slibované karamelky rozhodně nestáli. V Brazílii, jinak velmi shovívavé vůči rozpínavé americké politice, čekaly na Bushe davy protestujících demonstrantů. Protesty se ostatně v celé Jižní Americe konaly po celou dobu jeho návštěvy. Stejným způsobem se s ním na konci jeho turné  rozloučilo i Mexiko. Kromě věcných a argumentovaných projevů při těchto akcích  nechybělo ani tradiční  pálení amerických vlajek či rozbíjení výloh McDonaldů.  V době, kdy vládce Bílého domu pobýval v Uruguayi, usměvavý prezident Chavez  se účastnil protiamerických demonstrací v sousední Argentině a Bolívii. Místo vášnivého objetí v rytmu sladce svůdné rumby se tedy Bushovi  spíš naskytl  pohled na odvážné figury capoeiry, předváděné s patřičným jižanským švihem  zadržovanými demonstranty a zasahujícími policisty.  A dokonce poté, co se největší světový lidumil odebral zpět domů, do lůna demokracie, pověrčiví obyvatelé Guatemaly pro jistotu vykonávaly  rituály, jejichž účelem byla očista od … Bushe.


    Výrok amerického experta Dana Restrepa (Center for American Progress) částečně vystihuje podstatu problému, s nímž se současná americká administrace potýká v Latinské Americe: "Nemůžete jednou za sedm let  napsat někomu dopis a očekávat, že dotyčný  vám na něj ještě kdy vůbec odpoví". Ano, USA evidentně prošvihly ty nejdůležitější okamžiky politických her v tomto regionu. Nicméně bylo by při nejmenším školáckou chybou, anebo spíš lišácky záměrným zkreslováním událostí, označovat toto za jediný důvod naprostého fiaska Geogea Bushe při pokusu  o reinkarnaci Monroeovy doktríny v třetím tisíciletí.
    James Monroe svého času opravdu vychangeoval nevměšování Spojených států do evropských záležitostí za naprostou svévůli USA na celém americkém kontinentu.  V poslední době se ovšem  stále častěji stáváme svědky bezprecedentní americké expanze do Evropy, ať už v podobě vojenských základen, rádoby obranných radarů anebo  nejrůznějších exportovaných náboženských spolků a "nezávislých nevládních organizací" všeho druhu, financovaných kupodivu z vládních rozpočtů či grantů nechvalně proslulého Sorosova fondu.
 USA tak obrazně řečeno spolkly na úkor Evropy kus Monroeovy doktríny. A je evidentní, že nešlo jen o gurmánskou ochutnávku marcipánové růžičky - snědly prakticky půlku dortu v domnění, že až  se tento dort jednou ponese na svatební stůl, tak si toho někteří krátkozrací evropští patolízalové raději vůbec nevšimnou.
    Z hlediska oficiálně deklarovaných záměrů byla Bushova cesta naplněna. George, věrný americké zásadě "put on a happy face“ ostošest odhaloval svůj bělostný  porcelánový chrup a  dialog se sobě podobnými zvládl téměř brilantně. Musel si ovšem nechat zajít chuť na zbývající polovinu Monroeova  dortu v podobě neomezeného  vlivu USA v celé Jižní Americe.
     Neuspokojivý výsledek Bushovy poutě není jen  obyčejným faux paux současné americké politiky ani nepatrným zakopnutím na country plesy zvyklého texaského rodáka při passodoble. Ve skutečnosti jde o mnohem víc. Vše nasvědčuje tomu, že Monroeově doktríně hrana opravdu odzvonila. Zbyly z ní  jen zažloutlé cáry papíru popsané dvě stě let starými a dnes již nic neznamenajícími velikášskými deklaracemi.
    Hledala jsem ve všech možných slovnících význam slova "monroe". Marně.  Život ale každopádně již nejednou naznačil, že  pro USA je ono slůvko symbolem téměř karmické nepřízně osudu. I doktrína, nesoucí toto jméno, skonala  stejně, jako kdysi zemřela americká pohádka o popelce, která se stala nejdřív blondýnou, pak Monroe a nakonec idolem a sex symbolem. O popelce vlastním jménem Norma Jeane, jíž se přezdívalo "božská Marylin".