.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 34 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Věčně mladý

Tomáš Dostál - Psychologické Drama - 08. 04. 2007 - 1201 přečtení

Zahrada pustá, chladem strnulá.
Dva přízraky zvou stíny z minula:
"Vzpomínáš na to dávné opojení?"
"Proč vzpomínat si na to, co už není?"


PAUL VERLAINE


Ráno připomíná svou jednoduchostí tisíce předchozích. Sluneční paprsky se líně vkrádají do pokoje a snaží se rozehnat poslední noční sny. Tiše sedím na pelesti postele a dívám se na nejkrásnější tvář, jakou si dovedu představit. Jen tak si pokojně leží a odolává zmatku okolního světa. Možná jí onen klid trošku závidím. Sám nevím. Abych se jí aspoň na malý okamžik přiblížil, beru do dlaně její chladnou ruku. Dotyk je jemný a krásný, tak jako vždy. Kdybych mohl, dotýkal bych se jí až do konce světa.

            Postupující slunce mě hebce hladí po tváři a hraje si s mým pohledem. Vypadá to, jakoby žárlilo, že se dívám na ni a ne na něj. Vstávám a sklápím žaluzie, abych ještě na chvíli vytvořil příjemné šero. Když si sedám zpět, letmo se dotýkám jejího obličeje. Mám pocit, že něco tiše šeptá. Asi se mi to jen zdá, protože je nadále stejně pokojná jako před chvilkou.

            Snad si i přeji, aby se probudila, usmála se na mě a políbila mne. Ale přitom jsem rád, že leží. Vlastně netuším proč. Je to skutečně kouzelný okamžik a já se asi bojím, že ho nějak poruším.

            Jak ji tak vidím klidně ležet, chtěl bych jí pořád dokola opakovat, co pro mě znamená a co k ní cítím. Jen o sekundu později sám sebe přistihuji, jak tiše šeptám její mlčící tváři: „Miluji tě..." Možná je dobře, že mě neslyší. Svým způsobem se bojím říci ji tu jednoduchou a pravdivou větu do očí. Něco mě na tom děsí a já sám neznám důvod. Když ji však vidím tady před sebou při tom úžasném ránu, zapřísahám se, že jí to od této chvíle budu říkat při každé vhodné příležitosti.

            Nemůžu se dočkat, až zvedne víčka a zadívá se na mě svými překrásnými zelenomodrými kukadly. Klidně může být pod mrakem, ale já v nich přesto vídám záblesky slunce. Krátké, jemné a něžné paprsky, kterým by mohly ty skutečné závidět. Její pohled je doopravdy čarovný. Někdy mám pocit, že se v hloubce jejích očí musím zákonitě utopit. Na druhou stranu by to byla smrt, kterou by mohl každý tiše závidět.

            Nemůžu si pomoci a opět se dotýkám její dlaně. O chvíli později už ji pevně držím, jak kdybych se bál, že mi někam uteče, a já už bych nikdy nemohl být s ní. Jakmile cítím její ruku v té mé, vím, že se to nestane. Tuším, že jsme nějak svázání, a že spolu budeme navždy. Až do konce.

            Hraji si s myšlenkou, že si lehnu vedle ní, a tak jako ona se pokusím zapomenout na starosti celého světa. Nakonec to však nedělám a nadále se jen tak dívám na její roztomilý obličej. Přitom vzpomínám na všechno krásné. Aniž bych chtěl, cítím, jak se mi po tváři kutálí osamocená slza. Pomalu si hloubí cestičku a podivně hřeje. Stírám ji hřbetem ruky dříve, než stačí ukápnout. Než se naději, následuje ji další. Má milovaná se ocitá za rozmazaným závojem slz. Přesto ji neustále pozoruji.

           Po chvíli stáčím pohled z její tváře na stůl a opět se dívám na její večeři. Prázdné balení prášků a načatá sklenka vodky se na mě mile smějí. Pouštím chladnou dlaň a líbám ji na ledové čelo. Nůž, který jsem si nachystal už předtím se mi něžně zakusuje do levého zápěstí...

           ...a ráno připomíná svou jednoduchostí tisíce předchozích...


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 08.04.2007 16:39:23     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Přečetla jsem poctivě,dokonce dvakrát a pořád mi to leží v hlavě.Ráno jsem odložila komentář na dopoledne a ten po poledni na odpoledne...po druhém čtení.Nyní bych měla něco napsat a pořád nějak nevím co.Dost mě to zasáhlo.Asi jako film,který už nemusím znovu vidět,protože si ho budu dlouho pamatovat.
Je to dobře napsané...až mě mrazilo.Snažila jsem se vžít do pocitů člověka,kterému "odešla" láska.Jeho cit dokázal být tak obrovský a přece nestačil....na život.V tom Tvém "psychodramatu" není nic,co by rušilo,oprostil ses od "těžkého sentimentu",ale napsal jsi to s velikou něhou.
Píšu na základě pocitů,nijak nerozebírám po stránce myšlenky,jazykových prostředků,členění apod.To nechám povolanějším.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz