Přemýšlím, co je umění a co je v něm krásné. Axel Lonelake to věděl, já váhám a o to víc musím přemýšlet.

První je otázka: Co vlastně není krásné? Co je pokleslý žánr, co je kýč, co je brak? Co patří do této kategorie a co ne? Kdo o tom rozhodne? Které dílo je kvalitní a které ne? Možná nejsou žádná celkově kvalitní díla, ale jen díla s hodnotou pro některé z nás, přesněji pro některé z nás v jedné z jejich různých nálad. Jak poznat, co je kýč a co ne? Ano, můžeme říct, že kýčovité je to, co tak zvaně není „od srdce“, ale je děláno komerčně, uměle a prvoplánovitě pro efekt. Já bych to řekl jinak: Kýčem není to, co dokáže autor vysvětlit a obhájit (a vysvětlit se dá i dadaismus, i když to je neuvěřitelné). Smutné na tom je, že poslední dobou těchto věcí v tvorbě přibývá (a někdy, vlastně celkem často, i v mé tvorbě, přiznávám). Jsou různé podoby. Například vymyslí člověk co nejvíc ornansů (přívlastků zdobných), aniž by uvažoval nad jejich smyslem. Teď například napíši opravdu přehnanou větu na téma Noc:

Unylý splín, prokleté noci; nyvý a tíživý – plíživé hrůzy lačný král.

Uznáte, že poezie nebo poetizovaná próza je takových podobných věcí plná, učitelé to přednášejí s extatickým výrazem a studentům je to k smíchu. Největším problémem je to, že spousta autorů (především poezie) píší takové obraty, aniž by je dokázali vysvětlit, maximálně se uchýlí k ubohému, vše říkajícímu a obraz umělce tvořícímu „já jsem to tak prostě cítil“, což neuznávám – i citové záležitosti se dají vysvětlit a kdo jiný je povolanější pro interpretaci textu než autor sám? Kdyby tak žil Kafka a řekl nám konečně, co vlastně myslel tím vším, co napsal, myslím, že by to bylo mnohem zajímavější než samotná tvorba a hlavně, tohle by mě přimělo, abych si ho začal vážit (já vím, on za to nemůže, že umřel). Takže, jak bych třeba vysvětlil tu zdobnou větu? Unylý splín je jednoduše spojení, které se dobře říká, zajímavě zní a je vcelku neobvyklé, obě slova jsou navíc spojována s depresivitou, melancholií, tajemnem a smutkem; tím že jsou tedy vedle sebe se navzájem umocňují. Prokleté noci má nastínit jakousi noc, která je jiná než obyčejně, která je zlá a krvežíznivá, tíživá a neodvratná (protože takové bývají kletby), prostě je výjimečná tím záporným směrem. Nyvý a tíživý je podobný případ jako unylý splín, jenže zde je jeden význam navíc – tato trojice slov vzpomíná na Nerudu, který, jak známo ukončil spory mezi krajně českými autory a světovými, estetickými, lartpourlartickými autory s tím, že správná báseň by měla být jak dokladem českého jednoduchého jazyka, tak i komplikovaná a důkazem bohaté slovní zásoby. Zatímco tedy netradiční slovo nyvý zachovává patřičný básnický styl, tíživý je obyčejné, běžné české slovo, které ač zde mohlo být nahrazeno jiným, vznosnějším, není a je použita běžná varianta. Hrůza je plíživá, což uvozuje takzvaný typ plíživého horroru, který je obecně například ve filmu více uznáván než typický hollywoodský lekací nebo krvavý. A hrůza, protože hrůza už je víc než strach a zatímco u strachu si představíme maximálně mrazení v zádech, hrůza už je třeba zastavující srdce. Navíc hrůzu často provází křik, ale zde je plíživostí a unylostí navozena atmosféra ticha, takže to je takový křik, který zdusíme v sobě a čtenář může cítit takový chlad, jako je třeba v Draculovi. Lačný král je dvojsmysl – buď král který lační po plíživé hrůze a tedy zvrácená osoba toužící po moci nad životem a smrtí; nebo král, který je prostě sám o sobě lačný; tedy opět variace na upíry. Pro ještě větší přiblížení k upírům, bychom mohli použít slova jako věčnost či touha (tedy pokud si pod pojmem upír nepředstavujete bandu zhulených vyznavačů techna alá série Blade – i když nic proti Bladeovi, Wesley je sympaťák). Kdybych viděl tuto větu jen tak v textu, řekl bych si, pokleslý žánr. Já vím, kvalitní text by neměl potřebovat žádné vysvětlení. Ale složitý text by ho možná potřeboval. A tak si mnohdy sám čtenář interpretuje text a interpretuje ho tak dobře, že si sám pro sebe z kýče udělá umění. Co je tedy kýč a pro koho, že ano? Kýč obecně je to, co autor neumí vysvětlit a to i přestože je pro některé čtenáře uměním.

Mluvil jsem o přílišném používání ornansů, ale to není zdaleka nejrozsáhlejší problém. Kýčem s mnohem větším kmitočtem výskytu je takzvané „předstírání hlubšího smyslu“. Někteří autoři totiž taky chodí do školy (no jo, to je dost blbá věta, ale víte co tím myslím, ne? :D) a ví, že splácáním miliónu epitetonů se dobrá báseň neudělá. Tak na to jdou šalamounsky a odstraní všechno, co bylo básnické z básně. Z toho potom vznikají takové skvosty (pro mě nic víc, než dadaistické), jako: 

Bolest mrtvých kamenů
U cesty
Myšlenka ležící v trávě
Nikde tě nevidím
“U mě jsi hovno,“
(říká dělník malířovi)
a má mysl
kamení
tvrdé
padá
tříští se
nežije

Ne, tohle vám nevysvětlím, to nemá vysvětlení (i když je tam malá narážka na jednoho ruského autora). Autoři takových básní prostě sesmolí nějaký text, který by stěží vystačil na mikropovídku (ani na tu ne, s ubohými dvaceti slovy) a protože by to jako próza vypadalo úplně blbě, tak to fikaně strčí do veršů, helemese, vypadá to sedmkrát delší a navíc to je poezie, ta přece nemusí mít smysl (ale, proboha, mohla by aspoň mít eufonii, libozvučnost – nějaký rým, to už dneska není v módě?; to by asi chtělo větší slovník, než někteří autoři mají, já ho nemám a proto poezii nepíši). Dalším oblíbeným postupem jak „snadno dosáhnout umělecké tvorby“ je sáhnutí po slovech a obratech, které zrovna letí v obecné filozofii lidstva a jejich použití. Jsou to různé hippiesácké (tráva, louka, květiny, svoboda, mír), punkové (nonkonformistické výrazy), gothické (například ten unylý splín), rockové (oslovení druhé osoby, láska, bolest, duše, osamělost), dokonce i proletářské (peníze fuj, naděje mňam, lidi mňam) a pak vzniká velké klišé. Lidé dokola řeší nezajímavé problémy (nejezte zvířata, zachraňte zemi, peníze jsou na hovno, láska všechno zachrání, punk is no dead, sex, drogy a rock’n’roll, ještě jednou zachraňte zemi, protože je to fakt vlezlé, a v poslední době se poměrně velkým klišé stává opovržení expřítelem(kyní) [ať už to zní jakkoliv neuvěřitelně, zrovna tohle je v mnoha básních a vyryto v mnoha lavicích]). A vysvětlení? Proč je jíst maso špatné? Kdo to říká, nechápe ani somatologii, ani evoluci, jediné co vnímá je povrchní vize roztomilého zvířete, což je na úrovni čtyřletého dítěte. Vysvětlení nedostaneme. Jako jeden příklad uvedu jeden citát, který jednou měl jeden kámoš na jednom fóru v jednom příspěvku a i když jednou věřím že on jeden by to jednou dokázal jedenkrát vysvětlit a taky to ani jednou nevydával za jedno umělecké dílo, prostě mi ten jeden citát utkvěl v jedné mojí paměti, protože se týká jednoho amerického snu, což je jedno z mých oblíbených témat (joj, rekord v používání slova jednou):

Lidé, kteří mají nějaký sen, odejdou tam, kde ho mohou realizovat. Peníze nejsou všechno. Ideje a ideály dosud nevymřely.    

Nevím kdo to řek, sedlo by mi to na Steinbecka, i když s drobnými úpravami, no, na tom nesejde. Především je to opět spousta takových vznosných a filozofických slov, například spojení ideje a ideály mi přijde přinejmenším zvláštní, vždyť idea je nápad a ideál představa dokonalosti, nevím, podle mě, kdo má ideály, ten se k nim upírá jako mysl k archetypu a nepotřebuje ideje, i když i ideje může být v rámci ideálu, no, ale to je zas trošku jiné téma. Jak bych ale tedy vysvětlil tohle tvrzení? Začal bych mírně ze široka exkursem do dvou nejdůležitějších proudů literatury (podle mé teorie barev a tvarů). Romantismus si s sebou nese tři znaky, kterých se nikdy nezbaví. Nesplněná touha. Zidealizování vedoucí mnohdy k rozčarování. A v neposlední řadě také punc moderního kýče (co si budem nalhávat, romantismus končí v novověku, téměř vše dál je umělé). Realismus přináší pohled do skutečného života lidí, většinou těch na pokraji sil, těch trpících. Kritický stojí nad společností a hrozí ji pěstí. Pak ale autoři zjemnili a ze vzteku se stal soucit s lidmi. A soucit se dá nejlépe vyjádřit zajisté paralelou s romantismem. Podívejte se, pravý a skutečný život, přesto plný nesplněných tužeb, plný rozplynutých snů, plný naděje a zklamání. Americký sen o bílém domu, o zeleném plotku, abych citoval jeho pokleslé parafráze. Ale také Americký sen o nekonečné noci v kasinu, o moci, o penězích, o Kalifornii. Přijeli za lepší práci. Tolik v ní věřili, tolik v ní doufali. Měli sen a odešli tam, kde ho mohli realizovat, nebo si to aspoň přáli. Vložili do toho snu vše, nenechali si nic bokem, žádnou cestu zpět. Tolik o něm snili, tak si ho zidealizovali, stal se pro ně modlou a spásou, šli za jakousi nejasnou myšlenkou o lepším životě. A co našli? Nic. Ideje a ideály, ti průvodci naděje, skutečně nevymřou, nemůžou vymřít. Vždycky půjdeme za nějakým vybásněným snem, tak jako tisíce sedláků s dvěma dolary v kapse šli za svým mlhavým Americkým snem, za tou zlatou horečkou, pomíjivostí, která je omámila. Peníze nejsou všechno a nikdy nebyly. Nic nenašli, tak je naděje vedla někam dál. I v poslední chvíli života ty čisté duše doufaly v zázrak, něco takového je pořád táhlo a táhne dál bídou. Jakýsi nejasný sen, za kterým se všichni ženeme, pro který dokážeme umřít – všechny ty obyčejné dívky, které se pro malou skupinu mužů stávají těmi zidealizovanými archetypálními ženami, jsou slepí k ostatním a přehlíží objektivitu. Co dobrého na rozumu? Nemyslet na černou budoucnost a doufat, že „se to nějak vyvrbí“. Pointa je vždy v tom, že nic není tak krásné jak si to představujeme. Tohle je tíživé a mistr Joyce nás tímhle pocitem pohltil ve svém Odysseovi. Ale kdo se nad tím zamyslí, ten vlastně vidí, že věci jsou přesně tak krásné, jak si přejeme krásnými mít, protože oč je smyšlené méně reálné než snění? Takže „chvála bláznovství“, čímž se zase vracíme k Americkému snu, k mistrovi Steinbeckovi, k Myším a lidem, jejichž motto je, že „bláznům patřím království nebeské“ a že nic není tak zlé, jak to vidíme. A to už tak tíživé není. 

Tím jsme se pěknou oklikou dostali zase k tíživému a co je dnes tíživé, není nyvé, nýbrž kýčovité. Někteří autoři se prostě potřebují předvést, ať už jako majitelé citu pro „krásné psaní plné epitetonů“ nebo o „oduševnělé psaní, které je zdánlivě o ničem“. I já jsem do tohoto spadal a mnohokrát asi ještě spadnu a když se ohlednu nazpátek mou tvorbou, tak vidím, že jsem napsal věci ušlechtilé a poetické, ale falešné, jen jsem se chtěl předvést, jako například v této pasáži z mé knihy Rok 2032: 

Lehce jsem ji objal a náhle spontánně promluvil: „Když vidím tě, jazyk se mi rozplétá a chce ti říct tolik věcí: o tvých očích: oči jako modrá růže utopená v klidu moře, oči jako list té růže ztracen v temném víru bouře; o tvých rtech: rty jak kvítek čerstvý, rty, jako když strom z jara kvete, rty jako jahody po zimě se zotavující, rty jako horká krev v žilách svobodného; o tvých vlasech: vlasy jako voda, v níž malíř štětec smáčí, vlasy jako lilie pod hladinou, vlasy jako pokoj v trávě ze dna rybníka slunného; o tvé kůži: kůže jako nekonečné planiny, ohřívané sluncem, chlazené větrem, do malého pouzdra zmenšené, vláčná kůže jak hedvábná látka, kterou mi mezi prsty vánek vhání; o tvých rukou: ruce jako dotek víly mě hřející, ruce jak dvě zvířátka mámu hledající, ruce jako máma se o ně starající; o tvém hlasu: hlas jak hudba teskná, hlas jak myšlenka blesklá, hlas jako vlna lehká, hlas jako struna letmo dotklá, hlas jako krása věčná, hlas jako odpuštění slova plná, hlas jako ptačí nota právě načatá, v letní noci pěná, hlas ten první i poslední, co chtěl bych slyšet; o tvé kráse: krása jak ze snů vzešlá, krása jak úsvit nad mořem, krása jak západ nad horami, krása nebeská, krása ta, z naší květné země vzešlá, krása jak oheň nad mramorem, krása jak lucerny svit ve větvích spletitých, za nocí magických; krása, kterou nejvíc vidět mohu jen já a už v té míře nikdo další.“ 

Tato kniha je plná takovýchto pasáží a ještě plnější filozofických úvah (a taky psychologického hororu a nadpřirozena, to jen tak mimochodem, ať zas tak moc nekydám hnůj na vlastní tvorbu :D). Milovníci Hlaváčka a Sovy by měli orgasmus, ostatní by se možná nudili a nakladatelé říkají „ne“. Je to však kýč? Já to dokážu vysvětlit a psal jsem to za určitým účelem, ale můžete říct, že všechno se dá vysvětlit, stačí jen chtít. No, ale právě tou prací s vysvětlováním získává dílo přidanou hodnotu, která z něj může udělat umění (nebo se mýlím?). Oči jako modrá růže, bla, bla, bla, tahle věta se prostě dobře čte, tak proto tady je, navíc růže je romantický symbol, moře je znakem rozlehlosti a složitosti, ale také přirozené čistoty, bouře a klid jsou kontrastem, který charakterizuje nevyrovnanou osobu (celé se to odehrávalo v sanatoriu), modrá růže je potom něco exotického a málo vídaného. Kvítek čerstvý je sice rudý, ale také mírně bledý, tak jako její rty byly bledé, protože byla taková zničená, na dne, unavená, tichá, tak jako květ na jaře, když je čerstvý. Atd., snad bych jen poukázal na krása z naší země vzešlá, to proto, že mám naší zemi rád a krása, kterou nejvíc vidět mohu jen já a už v té míře nikdo další, naráží na tu idealizaci a vyvolení té jedné, na což jsem narážel o něco výše při rozebírání amerického snu a znaků romantismu.

Vím už, co krásné není, ale co je? Příště... ...snad.