.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Duben  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30      

 .: Online
Stránku si právě čtou 2 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Umění a krása v něm, část 1. - Kýč

Jakub Raida - Zamyšlení - 15. 04. 2007 - 3316 přečtení

Zamyšlení na téma co je vlastně umění a co je v něm krásné, první část.

Přemýšlím, co je umění a co je v něm krásné. Axel Lonelake to věděl, já váhám a o to víc musím přemýšlet.

První je otázka: Co vlastně není krásné? Co je pokleslý žánr, co je kýč, co je brak? Co patří do této kategorie a co ne? Kdo o tom rozhodne? Které dílo je kvalitní a které ne? Možná nejsou žádná celkově kvalitní díla, ale jen díla s hodnotou pro některé z nás, přesněji pro některé z nás v jedné z jejich různých nálad. Jak poznat, co je kýč a co ne? Ano, můžeme říct, že kýčovité je to, co tak zvaně není „od srdce“, ale je děláno komerčně, uměle a prvoplánovitě pro efekt. Já bych to řekl jinak: Kýčem není to, co dokáže autor vysvětlit a obhájit (a vysvětlit se dá i dadaismus, i když to je neuvěřitelné). Smutné na tom je, že poslední dobou těchto věcí v tvorbě přibývá (a někdy, vlastně celkem často, i v mé tvorbě, přiznávám). Jsou různé podoby. Například vymyslí člověk co nejvíc ornansů (přívlastků zdobných), aniž by uvažoval nad jejich smyslem. Teď například napíši opravdu přehnanou větu na téma Noc:

Unylý splín, prokleté noci; nyvý a tíživý – plíživé hrůzy lačný král.

Uznáte, že poezie nebo poetizovaná próza je takových podobných věcí plná, učitelé to přednášejí s extatickým výrazem a studentům je to k smíchu. Největším problémem je to, že spousta autorů (především poezie) píší takové obraty, aniž by je dokázali vysvětlit, maximálně se uchýlí k ubohému, vše říkajícímu a obraz umělce tvořícímu „já jsem to tak prostě cítil“, což neuznávám – i citové záležitosti se dají vysvětlit a kdo jiný je povolanější pro interpretaci textu než autor sám? Kdyby tak žil Kafka a řekl nám konečně, co vlastně myslel tím vším, co napsal, myslím, že by to bylo mnohem zajímavější než samotná tvorba a hlavně, tohle by mě přimělo, abych si ho začal vážit (já vím, on za to nemůže, že umřel). Takže, jak bych třeba vysvětlil tu zdobnou větu? Unylý splín je jednoduše spojení, které se dobře říká, zajímavě zní a je vcelku neobvyklé, obě slova jsou navíc spojována s depresivitou, melancholií, tajemnem a smutkem; tím že jsou tedy vedle sebe se navzájem umocňují. Prokleté noci má nastínit jakousi noc, která je jiná než obyčejně, která je zlá a krvežíznivá, tíživá a neodvratná (protože takové bývají kletby), prostě je výjimečná tím záporným směrem. Nyvý a tíživý je podobný případ jako unylý splín, jenže zde je jeden význam navíc – tato trojice slov vzpomíná na Nerudu, který, jak známo ukončil spory mezi krajně českými autory a světovými, estetickými, lartpourlartickými autory s tím, že správná báseň by měla být jak dokladem českého jednoduchého jazyka, tak i komplikovaná a důkazem bohaté slovní zásoby. Zatímco tedy netradiční slovo nyvý zachovává patřičný básnický styl, tíživý je obyčejné, běžné české slovo, které ač zde mohlo být nahrazeno jiným, vznosnějším, není a je použita běžná varianta. Hrůza je plíživá, což uvozuje takzvaný typ plíživého horroru, který je obecně například ve filmu více uznáván než typický hollywoodský lekací nebo krvavý. A hrůza, protože hrůza už je víc než strach a zatímco u strachu si představíme maximálně mrazení v zádech, hrůza už je třeba zastavující srdce. Navíc hrůzu často provází křik, ale zde je plíživostí a unylostí navozena atmosféra ticha, takže to je takový křik, který zdusíme v sobě a čtenář může cítit takový chlad, jako je třeba v Draculovi. Lačný král je dvojsmysl – buď král který lační po plíživé hrůze a tedy zvrácená osoba toužící po moci nad životem a smrtí; nebo král, který je prostě sám o sobě lačný; tedy opět variace na upíry. Pro ještě větší přiblížení k upírům, bychom mohli použít slova jako věčnost či touha (tedy pokud si pod pojmem upír nepředstavujete bandu zhulených vyznavačů techna alá série Blade – i když nic proti Bladeovi, Wesley je sympaťák). Kdybych viděl tuto větu jen tak v textu, řekl bych si, pokleslý žánr. Já vím, kvalitní text by neměl potřebovat žádné vysvětlení. Ale složitý text by ho možná potřeboval. A tak si mnohdy sám čtenář interpretuje text a interpretuje ho tak dobře, že si sám pro sebe z kýče udělá umění. Co je tedy kýč a pro koho, že ano? Kýč obecně je to, co autor neumí vysvětlit a to i přestože je pro některé čtenáře uměním.

Mluvil jsem o přílišném používání ornansů, ale to není zdaleka nejrozsáhlejší problém. Kýčem s mnohem větším kmitočtem výskytu je takzvané „předstírání hlubšího smyslu“. Někteří autoři totiž taky chodí do školy (no jo, to je dost blbá věta, ale víte co tím myslím, ne? :D) a ví, že splácáním miliónu epitetonů se dobrá báseň neudělá. Tak na to jdou šalamounsky a odstraní všechno, co bylo básnické z básně. Z toho potom vznikají takové skvosty (pro mě nic víc, než dadaistické), jako: 

Bolest mrtvých kamenů
U cesty
Myšlenka ležící v trávě
Nikde tě nevidím
U mě jsi hovno,“
(říká dělník malířovi)
a má mysl
kamení
tvrdé
padá
tříští se
nežije

Ne, tohle vám nevysvětlím, to nemá vysvětlení (i když je tam malá narážka na jednoho ruského autora). Autoři takových básní prostě sesmolí nějaký text, který by stěží vystačil na mikropovídku (ani na tu ne, s ubohými dvaceti slovy) a protože by to jako próza vypadalo úplně blbě, tak to fikaně strčí do veršů, helemese, vypadá to sedmkrát delší a navíc to je poezie, ta přece nemusí mít smysl (ale, proboha, mohla by aspoň mít eufonii, libozvučnost – nějaký rým, to už dneska není v módě?; to by asi chtělo větší slovník, než někteří autoři mají, já ho nemám a proto poezii nepíši). Dalším oblíbeným postupem jak „snadno dosáhnout umělecké tvorby“ je sáhnutí po slovech a obratech, které zrovna letí v obecné filozofii lidstva a jejich použití. Jsou to různé hippiesácké (tráva, louka, květiny, svoboda, mír), punkové (nonkonformistické výrazy), gothické (například ten unylý splín), rockové (oslovení druhé osoby, láska, bolest, duše, osamělost), dokonce i proletářské (peníze fuj, naděje mňam, lidi mňam) a pak vzniká velké klišé. Lidé dokola řeší nezajímavé problémy (nejezte zvířata, zachraňte zemi, peníze jsou na hovno, láska všechno zachrání, punk is no dead, sex, drogy a rocknroll, ještě jednou zachraňte zemi, protože je to fakt vlezlé, a v poslední době se poměrně velkým klišé stává opovržení expřítelem(kyní) [ať už to zní jakkoliv neuvěřitelně, zrovna tohle je v mnoha básních a vyryto v mnoha lavicích]). A vysvětlení? Proč je jíst maso špatné? Kdo to říká, nechápe ani somatologii, ani evoluci, jediné co vnímá je povrchní vize roztomilého zvířete, což je na úrovni čtyřletého dítěte. Vysvětlení nedostaneme. Jako jeden příklad uvedu jeden citát, který jednou měl jeden kámoš na jednom fóru v jednom příspěvku a i když jednou věřím že on jeden by to jednou dokázal jedenkrát vysvětlit a taky to ani jednou nevydával za jedno umělecké dílo, prostě mi ten jeden citát utkvěl v jedné mojí paměti, protože se týká jednoho amerického snu, což je jedno z mých oblíbených témat (joj, rekord v používání slova jednou):

Lidé, kteří mají nějaký sen, odejdou tam, kde ho mohou realizovat. Peníze nejsou všechno. Ideje a ideály dosud nevymřely.    

Nevím kdo to řek, sedlo by mi to na Steinbecka, i když s drobnými úpravami, no, na tom nesejde. Především je to opět spousta takových vznosných a filozofických slov, například spojení ideje a ideály mi přijde přinejmenším zvláštní, vždyť idea je nápad a ideál představa dokonalosti, nevím, podle mě, kdo má ideály, ten se k nim upírá jako mysl k archetypu a nepotřebuje ideje, i když i ideje může být v rámci ideálu, no, ale to je zas trošku jiné téma. Jak bych ale tedy vysvětlil tohle tvrzení? Začal bych mírně ze široka exkursem do dvou nejdůležitějších proudů literatury (podle mé teorie barev a tvarů). Romantismus si s sebou nese tři znaky, kterých se nikdy nezbaví. Nesplněná touha. Zidealizování vedoucí mnohdy k rozčarování. A v neposlední řadě také punc moderního kýče (co si budem nalhávat, romantismus končí v novověku, téměř vše dál je umělé). Realismus přináší pohled do skutečného života lidí, většinou těch na pokraji sil, těch trpících. Kritický stojí nad společností a hrozí ji pěstí. Pak ale autoři zjemnili a ze vzteku se stal soucit s lidmi. A soucit se dá nejlépe vyjádřit zajisté paralelou s romantismem. Podívejte se, pravý a skutečný život, přesto plný nesplněných tužeb, plný rozplynutých snů, plný naděje a zklamání. Americký sen o bílém domu, o zeleném plotku, abych citoval jeho pokleslé parafráze. Ale také Americký sen o nekonečné noci v kasinu, o moci, o penězích, o Kalifornii. Přijeli za lepší práci. Tolik v ní věřili, tolik v ní doufali. Měli sen a odešli tam, kde ho mohli realizovat, nebo si to aspoň přáli. Vložili do toho snu vše, nenechali si nic bokem, žádnou cestu zpět. Tolik o něm snili, tak si ho zidealizovali, stal se pro ně modlou a spásou, šli za jakousi nejasnou myšlenkou o lepším životě. A co našli? Nic. Ideje a ideály, ti průvodci naděje, skutečně nevymřou, nemůžou vymřít. Vždycky půjdeme za nějakým vybásněným snem, tak jako tisíce sedláků s dvěma dolary v kapse šli za svým mlhavým Americkým snem, za tou zlatou horečkou, pomíjivostí, která je omámila. Peníze nejsou všechno a nikdy nebyly. Nic nenašli, tak je naděje vedla někam dál. I v poslední chvíli života ty čisté duše doufaly v zázrak, něco takového je pořád táhlo a táhne dál bídou. Jakýsi nejasný sen, za kterým se všichni ženeme, pro který dokážeme umřít – všechny ty obyčejné dívky, které se pro malou skupinu mužů stávají těmi zidealizovanými archetypálními ženami, jsou slepí k ostatním a přehlíží objektivitu. Co dobrého na rozumu? Nemyslet na černou budoucnost a doufat, že „se to nějak vyvrbí“. Pointa je vždy v tom, že nic není tak krásné jak si to představujeme. Tohle je tíživé a mistr Joyce nás tímhle pocitem pohltil ve svém Odysseovi. Ale kdo se nad tím zamyslí, ten vlastně vidí, že věci jsou přesně tak krásné, jak si přejeme krásnými mít, protože oč je smyšlené méně reálné než snění? Takže „chvála bláznovství“, čímž se zase vracíme k Americkému snu, k mistrovi Steinbeckovi, k Myším a lidem, jejichž motto je, že „bláznům patřím království nebeské“ a že nic není tak zlé, jak to vidíme. A to už tak tíživé není. 

Tím jsme se pěknou oklikou dostali zase k tíživému a co je dnes tíživé, není nyvé, nýbrž kýčovité. Někteří autoři se prostě potřebují předvést, ať už jako majitelé citu pro „krásné psaní plné epitetonů“ nebo o „oduševnělé psaní, které je zdánlivě o ničem“. I já jsem do tohoto spadal a mnohokrát asi ještě spadnu a když se ohlednu nazpátek mou tvorbou, tak vidím, že jsem napsal věci ušlechtilé a poetické, ale falešné, jen jsem se chtěl předvést, jako například v této pasáži z mé knihy Rok 2032: 

Lehce jsem ji objal a náhle spontánně promluvil: „Když vidím tě, jazyk se mi rozplétá a chce ti říct tolik věcí: o tvých očích: oči jako modrá růže utopená v klidu moře, oči jako list té růže ztracen v temném víru bouře; o tvých rtech: rty jak kvítek čerstvý, rty, jako když strom z jara kvete, rty jako jahody po zimě se zotavující, rty jako horká krev v žilách svobodného; o tvých vlasech: vlasy jako voda, v níž malíř štětec smáčí, vlasy jako lilie pod hladinou, vlasy jako pokoj v trávě ze dna rybníka slunného; o tvé kůži: kůže jako nekonečné planiny, ohřívané sluncem, chlazené větrem, do malého pouzdra zmenšené, vláčná kůže jak hedvábná látka, kterou mi mezi prsty vánek vhání; o tvých rukou: ruce jako dotek víly mě hřející, ruce jak dvě zvířátka mámu hledající, ruce jako máma se o ně starající; o tvém hlasu: hlas jak hudba teskná, hlas jak myšlenka blesklá, hlas jako vlna lehká, hlas jako struna letmo dotklá, hlas jako krása věčná, hlas jako odpuštění slova plná, hlas jako ptačí nota právě načatá, v letní noci pěná, hlas ten první i poslední, co chtěl bych slyšet; o tvé kráse: krása jak ze snů vzešlá, krása jak úsvit nad mořem, krása jak západ nad horami, krása nebeská, krása ta, z naší květné země vzešlá, krása jak oheň nad mramorem, krása jak lucerny svit ve větvích spletitých, za nocí magických; krása, kterou nejvíc vidět mohu jen já a už v té míře nikdo další.“ 

Tato kniha je plná takovýchto pasáží a ještě plnější filozofických úvah (a taky psychologického hororu a nadpřirozena, to jen tak mimochodem, ať zas tak moc nekydám hnůj na vlastní tvorbu :D). Milovníci Hlaváčka a Sovy by měli orgasmus, ostatní by se možná nudili a nakladatelé říkají „ne“. Je to však kýč? Já to dokážu vysvětlit a psal jsem to za určitým účelem, ale můžete říct, že všechno se dá vysvětlit, stačí jen chtít. No, ale právě tou prací s vysvětlováním získává dílo přidanou hodnotu, která z něj může udělat umění (nebo se mýlím?). Oči jako modrá růže, bla, bla, bla, tahle věta se prostě dobře čte, tak proto tady je, navíc růže je romantický symbol, moře je znakem rozlehlosti a složitosti, ale také přirozené čistoty, bouře a klid jsou kontrastem, který charakterizuje nevyrovnanou osobu (celé se to odehrávalo v sanatoriu), modrá růže je potom něco exotického a málo vídaného. Kvítek čerstvý je sice rudý, ale také mírně bledý, tak jako její rty byly bledé, protože byla taková zničená, na dne, unavená, tichá, tak jako květ na jaře, když je čerstvý. Atd., snad bych jen poukázal na krása z naší země vzešlá, to proto, že mám naší zemi rád a krása, kterou nejvíc vidět mohu jen já a už v té míře nikdo další, naráží na tu idealizaci a vyvolení té jedné, na což jsem narážel o něco výše při rozebírání amerického snu a znaků romantismu.

Vím už, co krásné není, ale co je? Příště... ...snad.


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 12.04.2007 00:42:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek:
- myslím, že přesně takové zamyšlení tady ted potřebujeme. Díky ti za něj.
- ono s básněmi je to těžké, protože poezie je tak mutiplatformní, že jen těžko ji nějak vymezit. Co je kvalitní poezie a co není? Co když by nějaký známý světový básník prohlásil, že Jiří Wolker neměl ani potuchu o tom, co je to poezie? Měl by pravdu?
Inu forma, kterou básníci zvolí se váže na jejich temperament, no a sdělení samotné a jeho srozumitelnost druhým se váže na intimní prožitky a uvědomění autora i čtenáře.
Takže co je opravdu kvalitní poezie? To můžeme poznat snad jen podle ohlasu.
Tohle je ovšem názor nebásníka a možná že není správný. Možná mají pravdu ti, kteří říkají, že i poezie má své limity, jasně dané kritéria a strukturu.
Spousta lidí na Postřehu upustila od bodového hodnocení básní. Ptejme se - proč?

A možná, že X básníků je opravdu jen pseudobásníků, co si hrajou se slovy..- to se dá ovšem mnohem snáze odhalit v próze.

Místy Jakube v tomto zamyšlení, které jinak na mě působí na hodně vysoké úrovni, jdeš na novou půdu až příliš nekompromisně a všeznalecky a tak nevědomky snižuješ hodnotu tvého sdělení, které má jinak pevné intelektuální základy a logiku. Jako např. tady:¨
"A vysvětlení? Proč je jíst maso špatné? Kdo to říká, nechápe ani somatologii, ani evoluci, jediné co vnímá je povrchní vize roztomilého zvířete, což je na úrovni čtyřletého dítěte." ..reagovat tady by bylo na dlouho. Řeknu tedy jen ve zkratce. 7 let nejím maso. Nikdy jsem neodsuzoval nikoho protože jí maso, i když myšlenka masokombinátů mě nečiní zrovna happy. Spojitost se somatologií mi nedochází. A má vize se neomezuje jen na roztomilé zvířátka pasoucí se na louce. Místo v ní se najde i pro predátory. Pokud máš na toto téma co říct, vyzývám tě k napsaní úvahy o vegetariánství a já slibuji, že v zápětí napíšu já tu svou. Myslím, že to může být docela zajímavé.
Poctivé to zamyšlení.


  
Komentář ze dne: 12.04.2007 16:31:21     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Autor (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: vegetariánství
Nemyslím si, že bych byl schopen napsat na toto téma celý článek, takže jen v krátkosti odpovím komentářem, co jsem tím myslel.

Lidé jsou všežravci, vylučují podle toho enzymy, mají tak stavěné tělo a mají zuby všežravců. To byla somatologie. Silnější zabíjejí slabší, čímž slabší postupně sílí. Tolik evoluce. Problémem je, že někteří vegetariáni se nechají omámit povrchní krásou, tedy například pěkné bílé ovečky je jím líto, ale spatřit sklípkana, zabijí ho a neřeší morální otázku, které ze zvířat má větší právo žít.

Na druhou stranu, ani mě se nelíbí některé masokombináty, kde žije deset slepic v jedné kleci, v tak malém prostoru, že mají zlámané nohy. A asi bych ani nedokázal zabít prase, kterému jsem dal jméno a sžil se s ním. Přestanu-li však jíst maso, žádné zvíře tím nezachráním. Prase pojde v betonem obložené kóji jako staré, repsektive ho předčasně zabijí. Nemluvím ani o kuřatech, jaký je asi osud nevyužitých ptačích mrzáků? Krom toho, maso mi chutná a mé tělo ho potřebuje. Naší předkové žili více v sepjetí s přírodou, byli ji blíž, naslouchali ji, více ji rozuměli něž my a více respektovali... ...a byli to vždy lovci.

Nikoho pro to neodsuzuji, mluvil jsem konec konců o literatuře.


    
Komentář ze dne: 13.04.2007 00:13:56     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - histes (@)
Titulek: Re: Re: vegetariánství
aneb, jak říkal Drahomír Hlačík: "Nechápu ty, co ho nežerou."

  
Komentář ze dne: 15.04.2007 09:52:57     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Hill] - Jaroslav Ferst (@)
Titulek: Re:
K tomu bych také něco měl, i když se v oblasti poezie sám pokládám za celkem přízemního pidivajzníka, který se před lety do ní také pouštěl, než zjistil, že mu jdou líp jiné obory lidské činnosti, přesto na ni nezanevřel.
Cituji:
Spousta lidí na Postřehu upustila od bodového hodnocení básní. Ptejme se - proč?
Nejspíš právě pro tu mnohotvarost poezie. Některá báseň přímo vytvoří obrazy, představy, i když třeba namalované nebudou příliš podobné těm, které vedly autora. Ale výklad by to možná pokazil.
Vynechám dadaismus, ten je přece jen o něčem jiném.
Naopak je hodně seriózně se tvářících dílek, která možná osloví někoho jiného, mně osobně neříkají nic. Asi by to výklad spravil, ale moc tomu nevěřím. Mám při jejich čtení či poslechu pocit, že stojím na skládce, kde jsou žalujícím, životem zklamaným autorem bez řádu navršeny krásné pojmy ze všch dob lidstva, jak se jimi pokoušel zarámovat nějaký svůj světabol. Ovšem stává se to i starším autorům dosud jinak kvalitní tvorby.
Definice toho pocitu není původní - to se mi vždycky vynoří Pan Karel Čapek a jeho Marsyas, to on tak trefně, jen jinými slovy, popsal, že se neubráním ztotožnění.

Proto neznámkuji poezii a nehodnotím ani, co je kýč a co je klišé. Ona ta hranice je někdy dost nejasná.

Neznámkuji ani tento článek, dávám mu však velké plus jako zálohu na pokračování. Jsem na ně zvědavý.

Komentář ze dne: 12.04.2007 00:43:46     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek:
Občas ubíhalo do stran, i přesto množstvím postřehů a závěrem vstáhnutým na vlastní tvorbu autora.., řekl bych působivé - hodnotím 1.9

Komentář ze dne: 16.04.2007 16:56:43     Reagovat    Nový komentář
Autor: [rohoz] -
Titulek:
Milý Jakube,

původně jsem nechtěl vůbec reagovat, poněvadž tvá svědomitá práce, trpělivá snaha prospět, má, dle mého soudu,
jen mizivý efekt. A přitom není příčina v tobě, ale v pestrosti života samé.

Snad bych vytkl tvé stati jediné, že je příliš dlouhá, a málo argumentačně přehledná.

Samozřejmě i já mám své pojetí klišé a kýče, ale otázku stavím takto. Překáží kýč někomu a něčemu ? A pokud ano, je cena úsilí za jeho potírání rozumná ? A pokud by se i významně podařilo kýč odstranit, byli bychom lepší ? Často myslím na svou, již zesnulou kmotřičku, která měla doma obraz Jana Žižky, bílou porcelánovou sošku vzedmutého jelena a nejvíc ji na srdci leželo, abych se najedl a chutnalo mi. Nádherná bytost. Už dávno jsem slyšel jednu moudrost, že všechno to, co někomu působí radost a neubližuje jinému, je umění.

Pokud jde o poezii, platí to rovněž, a naše názory zde mají cenu jen potud, pokud mají autorovi co nabídnout, tedy pokud onu nabídku přijme. A zaplať Pánbůh, že zde neznámkujete. Tento server oproti Totemu nebo Písmákovi nabízí citelně méně kvalitní poezie, ale na to malé množství zdejších čtenářů dostatek otevřenosti a konkrétních postřehů, a až na vzácné výjimky je zde kritika psána i vnímána v dobrém. Známkování je jednoduchý, ale i zjednodušující princip hodnocení.

A tak, milý Jakube, opravdu dík za tvou nelhostejnost, a také, že jsi mne donutil něco napsat, ačkoliv nemám z toho svého nejlepší pocit.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz