Ani samotný Bůh nemá verzi Windows, která nikdy nespadne.

Naštvaně jsem seděl na meteoru, zuřivý výraz v očích a bouři v hlavě. Naposledy jsem se ohlédl vzad. Velké a žluté slunce. Kolem něj planety. A jedna z nich tak výjimečná. Není to fér. Nejsem na to připraven. Prý „udělej si svou vlastní“. Svého jediného syna takhle vyhodit. A to jenom kvůli takové malé poznámce. Snad se toho zas tak moc nestalo, když jsem řekl, že ta jeho planeta je špatně vymyšlená, protože na ní veškerý život trpí sebevražednými sklony. Zrovna jsem začínal vypočítat všechny ty chybky, jako díra v ozónu, oteplování, radiace a on se naštval. Ať si prý udělám vlastní, když jsem tak chytrý. Podal mi tašku s všemocným notebookem a poslal mě do pr… …yč. A tak tu teď sedím a na notebook hledím. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou, že budu navěky trucovat, ale pak jsem si řekl: tak dost! Když to zmákl on, fotr jeden neschopný, proč bych nemohl já? Udělám takovou planetu, že závistí zhyne!
Ušklíbl jsem se a otevřel notebook. Můj prst se dotkl spouštěcího tlačítka a obrazovka se rozzářila logem Windows GOD Professional. Microsoft jej tajně vyvinul speciálně pro mého otce, ale to ještě pořád neznamená, že nemůže spadnout. A skutečně – po hodině zoufalé snahy spustit program Planet Creator 1.2 se nestalo vůbec nic, snad jen, že na obrazovce bylo modro a v mých očích rudo. Když jsem v zuřivosti rozmetal několik planetek na štěrk, rozhodl jsem se zkusit štěstí ještě jednou. Restartoval jsem počítač. Trvalo to dvě hodiny, ale konečně jsem objevil spouštěcí soubor. Kdybych na něj nebyl tak naštvaný, řekl bych „díky, bože“. Rozklepl jsem soubor a nevěřícně spočinul pohledem na zlověstném okně, vyzývajícím mě k vložení hesla. Takže on si tam dal heslo! No, však existuje jen omezený počet kombinací. Takže je vyzkouším jednu po druhé. Rozhodně nepřipadá v úvahu, že bych se ho šel zeptat.

Po sedmi týdnech

Hm, a mám to. Heslem bylo mystické slovo KM97U8. Nakonec jsem to rozlouskl. Vítězoslavně jsem si přečetl nápis PASSWORD ACCEPTED a stiskl OK. Nanosekundu poté, co jsem si přečetl pekelné slovo LOADING a ještě pekelnější dodatek znějící „estimated time: 1 576 800 minutes“, zavyl jsem jako raněný šakal a hodil notebook do odpadkové černé díry. Pár dní jsem potom, připomínaje nervózního psychopata, seděl na meteoru a snažil se zastavit tik v pravém oku. Nakonec jsem ponořil ruku až za horizont události do těch nejhnusnějších odpadků a vytáhl ten prokletý notebook. Mě neporazíš, prašivá kalkulačko. A ani ty ne, všemohoucí tatínku.

Na 30% - hryžu si nehty a snažím se silou vůle urychlit načítání. Veškeré snahy o použití nadpřirozených schopností se ale míjí účinkem.
Na 50% - radši jsem s tím přestal – mám pocit, že jsem to mými mystickými praktikami jen zpomalil (odhad zbývajícího času je totiž stejný jako na začátku…).
Na 70% - zase pošilhávám po černé díře. Ale jsem už přece za půlkou. Číslo v ukazateli zbývajícího času se nezmenšuje, ale naopak zvětšuje!
Na 80% - otcovo lidstvo se už vyhubilo jadernou válkou, takže on má teď dovolenou – jediné, co dělá, je, že sedí nedaleko, popíjí džus a směje se mi! Já se zblázním.
Na 90% - už mám tik i v druhém oku. Přestal jsem se snažit nezešílet. Není to totiž možné.
Na 99% - Windowsy spadly. Běsním a rvu si vlasy. Otec se mi směje, což mě nutí, abych začal znovu.

Tak jsem začal znovu – byla to skutečně věčnost, ale už jsem konečně v programu. Jenže to je teprve začátek! Rozhlížím se po všech těch funkcích, tam je ikona velkého třesku, tamhleta funkce zase sesílá kobylky. Hm, to jsem z toho blázen. Zkouším F1 a program mi pohotově odpovídá. Bohužel, jeho odpověď znějící „soubory nápovědy nenalezeny; přejete si je vyhledat sám?“ mě ani v nejmenším neuspokojila. Takže to budu muset udělat metodou pokus / omyl. Jenom aby omyl neznamenal dalších deset let spouštění. Á, tady to je – funkce s popiskem „nový souřadný systém“! Otevírá se mi úhledné okno plné kolonek, posuvníků a tlačítek. Tak to vezměme postupně – první kolonka je Transposition (integer). Cože?! Co to je? Unaveně vstávám od počítače a protahuji se.
„Jak to jde?“ ozval se otec zlomyslně.
Podíval jsem se na něj vražedným pohledem.
„Nepotřebuješ tohle?“ volal na mě posměšně a vytáhl z kapsy malou knížečku.
„Co to je?“ zavrčel jsem.
Usmál se a zabodl knížečku do komety. Počkal jsem, až kometa doletí ke mně a vytrhl jsem z ní knihu.
„Manuál!“ vykřikl jsem skoro a začal zuřivě listovat.
Transpozice udává vzdálenost středu pravoúhlé souřadné soustavy od vysílače notebooku (udáváno v kilometrech). Natočil jsem notebook tak, aby mířil vysílačem někam do prázdna a vyťukal do kolonky požadované celé číslo: 16 000. Významně jsem stiskl Enter a šestnáct tisíc kilometrů přede mnou zablikal holografický majáček. Četl jsem dále v manuálu: Váš notebook a střed soustavy spojuje osa Z, Y vede vůči Vám svisle a X vodorovně. To mě napadlo. A co teď? Zkusil jsem funkci zvanou „stvoření hmoty“. Opět plno kolonek. Já se z toho zblázním. Listy v manuálu se rychlým pohybem začínaly zahřívat. Nejprve zadejte pozici nového objektu. Zadal jsem tedy X, Y i Z na nulu. Nejlepší je začít pěkně od středu, no ne? Nyní zadejte šířku (rozměr na ose X), délku (rozměr na ose Z) a výšku (hádejte na které ose!). Jak - „hádejte“? Kdo tu knihu, zatraceně, psal? Podíval jsem se na tiráž a potom na otce. To jsem si mohl myslet. Zlomyslníku zlomyslný! A připadá mu to ohromně směšné. Však počkej, ty ještě zbledneš závistí! Zadal jsem všechny rozměry na 12 tisíc kilometrů a přede mnou se objevila pěkná, velká… …krychle. Otec vyprskl džus a zakuckal se smíchy. Mně to vtipné nepřišlo. Jedním okem jsem nadále provrtával otce, druhým jsem zbloudil zpět do manuálu. Zadejte počet stěn útvaru. Proč počet stěn? Já chci kouli! No, dobře, nikdo není dokonalý, čistě kulaté útvary budou asi až ve verzi 1.3. Tak jsem celou kolonku vyplnil devítkami, ať z toho je alespoň „conejvícúhelník“. Vzápětí jsem si uvědomil, jaká to byla chyba, neboť počítač za vydatného chrčení zkolaboval a nabídl mi krásný pohled na Blue Screen Of Death. Podruhé. To neměl.
Když jsem s ním skončil, byla každá klávesa několik světelných let daleko od ostatních. Došel jsem sklíčeně k otci.
„Udělat planetu je nad mé síly,“ konstatoval jsem sklíčeně a podal mu manuál.
Nabídl mi džus a já jsem se napil. Cítil jsem se mizerně.
„No tak, uklidni se. Jednou, až budeš větší… určitě se ti to podaří. Seženu-li další notebook. Teď se posaď.“
Usadil jsem se a začal popíjet džus. Byl dobrý.
„Ale víš, co mi připadá divné?“ ozval se zničehonic táta.
„Co?“ podíval jsem se na něj.
„Jak je možné, že jsi z naší odpadní černé díry ten notebook zase vytáhl? Správná černá díra by měla přece navždy pohltit veškerou hmotu! Tahle byla nějaká… …chybná.“
„Asi jo,“ pokýval jsem hlavou.
Vtom se zablesklo a k nám přilétal nasupený děda; plnovous naježený rozčílením.
„Hele, když se ti to nelíbí, udělej si svůj vesmír!“ řekl a podal mému otci Nejvšemocnější notebook.
Otec zkroušeně odcházel, notebook pod paží. Děda po něm ještě hodil tlustý svazek nadepsaný Manuál a pohodlně se uvelebil na jeho meteoru. A já jsem se málem zadusil zlomyslným smíchem.