.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

První kontakt

Jakub Raida - 1) Poezie a próza - 23. 05. 2007 - 1653 přečtení

První kontakt s mimozemšťany a ještě k tomu v Ostravě?! Podvod nebo událost století?

Ostrava

Karel H. se probudil a úderem plným zlosti umlčel dovádějící budík. Připadalo mu to, jako kdyby vůbec nespal. Od té doby, co v ústavu vybudovali první funkční prototyp plasmového počítače, pracovali všichni z týmu na tři sta procent. Češi byli první, objevili počítač s dostatečnou kapacitou pro teleportaci – taková zodpovědnost! Cítili, že nesmí zklamat a Karel H. snad nejvíc ze všech. V ústavu pracoval na programu pro teleport, doma se snažil vyvinout přenosný plasmový harddisk. Marně si lámal až do rána hlavu nad miniaturizací, nakonec nechal všechny plány na stole a v oblečení se svalil do postele. Teď pomalu vstal a vydal se do koupelny. Automaticky sáhl po zubním kartáčku a vytlačil na něj vrstvu pasty. Při čištění zubů se podíval do zrcadla. Místo své bledé, unavené tváře se zarudlýma očima však spatřil opáleného muže s širokým úsměvem a živým pohledem. Karel si promnul oči, ale obličej byl stále za zrcadlem. Po chvíli si uvědomil, že to je on, ale nějaký jiný. Zatímco Karel H. před zrcadlem usínal ve stoje, Karel za ním byl očividně plný energie a šibalsky na něj mrkal. Potom mu s tajemným úsměvem ukázal směrem k pracovně. Karel se otočil a vydal tím směrem. Pohlédl na stůl, kde pozdě k ránu nechal rozpracované projekty. Jenže teď už nebyly rozpracované – byla to kompletní a funkční schémata.
„Cože? Tak já jsem to přeci jenom dokončil?“
Zvedl největší papír a podržel si ho před očima. Řešení bylo tak jednoduché! Jakože na něj nemohl tolik dní přijít? Pak se podíval na hodiny. Je čas jít do práce. Včera večer konečně úspěšně zkompiloval program pro teleportaci. Kolem čtyř hodin spustili záznam pozice a stavu atomů. Když k večeru odcházel, přešla teleportace do dematerializační fáze. Až se dnes začne pokusný kus kovu materializovat, musí být u toho.

Na schodech domu potkal sousedku.
„Kape vám voda, máme z toho mokrý strop!“ spustila na něj.
Sklopil hlavu a špitl, že je mu to líto, načež pokorně vycouval z chodby.

Petr B. a Jan N. už v laboratoři byli.
„Dobré ráno,“ pozdravil Karel polohlasem. „Jak na tom jsme?“
„Orientační plochy se seřizují a vypočítávají střed soustavy.“
„Takže za chvilku se začne zhmotňovat,“ zamumlal si.
„Přesně tak. Čili jediné, co musíme dělat, je monitorování průběhu.“
Karel H. nepřítomně pokýval hlavou a posadil se za svůj stůl. Rozložil před sebou nákresy a ze šuplíku vytáhl přenosný harddisk. Rozšrouboval ho a nechal si pouze obal. Přešel k plasmovému vstřikovači a začal ho podle svých výpočtů modifikovat. Vyrobil tak speciální plasmové jádro, které podle schéma spojil s vstupy, výstupy a zdrojem. Zkusil to na svém terminálu přes speciální software, který sám ve volných chvílích vyvinul. Nefungovalo to.
„Mohl bys chvilku přestat s prací?“ zeptal se ho Jan B.
V ruce držel láhev šampaňského. Karel se na něj podíval.
„Co to je? Tady přece nesmíme pít.“
„Ale no tak! Je to první teleportace v dějinách lidstva!“
„Jenom jestli se povede,“ řekl Karel.
Podíval se na hodinky. Už je osm, musí si vzít prášky. Vytáhl ze šuplíku balení prášků (ani už si nepamatoval, na co je vlastně má předepsané) a vydal se na záchod. Celou dobu myslel na svůj vynález. Bude muset zesílit elektromagnet, aby se mu stěny plasmového jádra nepřehřívaly. Ano, to bude tím. A možná by měl také čidlo výstupního záření nastavit na vyšší citlivost. Když přišel do kanceláře, byl teleportační box B otevřen a v něm ležel kus kovu. Jan s Petrem o sebe cinkali skleničkami se šampaňským; jednu z nich podal Petr i Karlovi. Ten ji okamžitě odložil na stůl a přiběhl k teleportéru.
„Musíme provést testy!“
Zavřel dvířka a aktivoval skenovaní terminál. Připojil se k plasmovému počítači a ten se zase připojil k nanočidlům v teleportéru.
„Neměli jste to otevírat! Porušili jste vakuum!“
„Klid, Karle. Předmět se přenesl, nebo ne? Jestli bude pár atomů vedle… …čert to vem.“
„Nebudou vedle, protože se přenášely podle mého programu!“
Slyšel, jak se ve skříňce opět odčerpává vzduch a vytváří podtlak. Spustil porovnávání stavu přijatých atomů se stavem odeslaných. Jan a Petr přistoupili k němu a také si prohlíželi řady čísel a písmen.
„Podívejte, tyhle atomy kmitají.“
Skutečně, několik málo atomů provádělo zvláštní pohyb.
„Tohle jsi tam, doufám, nenaprogramoval?“ pronesl Jan.
„To by ani nemohl naprogramovat. To musí mít jinou příčinu,“ řekl zadumaně Petr.
„Podívejte, některé úseky se opakují. Tady, tyhle dvou femtosekundové,“ řekl Karel.
„A tady je pěti femtosekundová pauza. Po ní pět dvou femtosekundových úseků, zase pauza, dva úseky, pauza…“ ukazoval Petr. „Že by morseovka?“
„Takhle to spíš vypadá jako nějaká řeč. Ty úseky se stejnou amplitudou a frekvencí by mohly být písmena a tvořit slova. Rozhodně to není nic náhodného.“
„Odkud se to teda bere?“
Na inženýrech bylo znatelné vzrůstající rozrušení.
„Nedokážu si představit žádnou technologii, která by umožnila takto pravidelně rozkmitat atomy v naší vakuové nádrži.“
„Třeba to není pozemská technologie,“ zauvažoval Jan.
„Ty myslíš…“ Petr se na chvíli odmlčel a pak přiskočil k telefonu. „Zavolám sem sestru. Je profesorkou na Slezské lexikologické univerzitě. Třeba nám s tím pomůže.“
„Měli bychom kontaktovat vládu, jestli to jsou opravdu…“ začal nejistě Karel.
„To nevíme jistě,“ umlčel ho Jan.
„Ale na této planetě přece neexistuje způsob, jak na dálku rozkmitat atom v takhle přesných a specifických periodách, proti všem elektrickým a gravitačním silám a navíc tak, že to nedokážeme detekovat.“

„Může to trvat celé dny, než rozluštím, která sekvence značí které písmeno. Navíc, jestli se skutečně jedná o mimozemšťany, může být jejich řeč diametrálně odlišná od naší. Chápu, že chcete být u toho se vším první, ale tohle se prostě nedá uspěchat,“ řekla Eva B.
„Nemyslíme si, že to bude cizí jazyk. Jestliže jsou na takové úrovni, že dokáží ovlivnit naše atomy v odstíněné schránce, budou určitě znát náš jazyk.“
„Dobře, tak já se na to podívám.“
Eva se posadila a za neustálého dohledu nedočkavých fyziků začala luštit šifru. Přepsala nejfrekventovanější sekvence hláskami, které jsou v češtině nejpoužívanější. A pokračovala dál, kombinovala, odhadovala, počítala, dopisovala nejčastější varianty čísel podle gramatiky.
„Změřte mi někdo, jak dlouhá je vlastně celá zpráva,“ řekla, aniž zvedla oči od šifry.
Karel se podíval na terminál a provedl výpočet.
„Přes tři tisíce triliónů sekvencí, potom se to začíná opakovat,“ řekl s úžasem.
„A to jste mi nemohli říct dřív?“ zvedla se Eva znechuceně.
„Nevěděli jsme to,“ řekl zamyšleně Jan, když také přistoupil k terminálu. „Dál to vypadalo, že se to stále opakuje, i když se to neopakovalo.“
„Měli jsme okamžitě provést výpočet,“ ozval se Petr.
„No, rozluštila jsem tenhle kousek, ale nevím, jestli to k něčemu bude, když je toho tak moc.“
„Ukaž, co ti vyšlo?“ zvedl ze stolu Petr. „Skutečně, je to česky! Ale nedává to smysl.“
„Přečti to,“ vybídl ho Jan.
„Dobře, takže píše se tady: …nula… …nula… …jedna... …nula… A tak pořád dál.“
„Aplikujeme ten klíč na celou zprávu. Tenhle počítač by to měl zvládnout za chvíli.“
„Ale proč by nám někdo posílal nekonečné sekvence čísel v binárním kódu?“ dumal Jan.
„Něco to musí znamenat,“ zamručel Karel.
„Nemáme se od čeho odpíchnout, je toho moc,“ rozhodil Jan bezradně pažemi.
Petr jen kýval hlavou, ale Karel jen v hlubokém zamyšlení upíral pohled na údaje.
„Možná, že se máme od čeho odpíchnout. Od toho počtu.“
„Jak?“
„Počkej, napíšu si to…“
Karel se posadil a vzal si tužku a papír. Začal si pro sebe mluvit: „Máme tady třicet krát deset na dvacátou písmen. Co by to mohlo být? Předpokládejme, že nám poslali něco co známe, tudíž v našem vlastním kódu. Textová zpráva to určitě není, na to je příliš dlouhá. Když vyměníme slova za čísla, zbude nám jich asi deset na dvacátou první…“
„Mohly by to být pozice bodů v trojrozměrné grafice,“ navrhl Jan. „Třeba nám posílají nějaký 3D obraz.“
„Ale to by k ničemu nebylo. Kdyby s námi chtěli provést kontakt, poslali by nám nejspíš text, zvuk nebo video. Pochybuji, že by to byl zvuk, vsázel bych spíš na video. Podívejte, tyhle čísla můžou znamenat pixely a jejich barvy. V jakém rozlišení to, sakra, může být?“
„Při jejich úrovni technologie bych řekl, že v tom nejvyšším.“
„A to je?“ zeptala se Eva.
„Pět set padesát megapixelů,“ skoro vykřikl Karel. „To je rozpoznávací schopnost našeho oka. Vyšší rozlišení by pro lidi nemělo smysl.“
„Tak to zkus,“ řekl Petr nedočkavě.
„Dobře, ale jaká je barevná hloubka?“
„Zase podle oka?“ navrhla Eva.
„To je, tuším, deset miliónů,“ řekl Karel.
„Jak to všechno víš?“ podivil se Petr.
„Dělal jsem o tom diplomku z optiky.“
Na hodinách zatím obíhaly ručičky a schylovalo se k pozdnímu odpoledni.
„Musíme tyhle počty vědět přesně na jediný pixel, nebo nám vyjde nesmysl,“ varoval Jan.
„Počítač v rychlosti vyzkouší stamilióny variant s různými počty blízkými číslům, která zadám a v různých poměrech šířky a výšky; a vyhledá tu variantu, která bude podle charakteristických rysů nejvíc vypadat jako video.“
Zadal program a za chvíli byl plasmový počítač hotov.
„Našli jsme to!“ zvolal Jan. „Přepiš to do obvyklého formátu a spusť.“
Karlovy prsty se rozletěly po klávesnici a za chvíli se na obrazovce objevilo video.
„Takže teď konečně uvidíme, jak vypadají…“
Karel video spustil. Spatřili Chucka Norrise, toho vzápětí vystřídaly Hvězdné Války, následovala nějaká Argentinská telenovela a tak to pokračovalo necelou půl minutu. Sotva pár vteřinové zlomky seriálů se ukázaly vždy jen na takovou dobu, aby v nich zaznělo nějaké slovo.
„Vaše… …přesunování… …dělá… …nevratné… …změny… …ve… …vesmíru… …zakazujeme… …vám… …to… …dělat… …nebo… …budete… …potrestáni… …zničením… …bez… …výstrahy… …při… …příštím… …pokusu… …zničte… …plasmový… …počítač… …nebo… …to… …uděláme… …my… …máte… …lhůtu… …jedné… …hodiny.“
„Zřejmě monitorují naše televizní vysílání,“ řekl Petr.
„Teď už musíme stoprocentně informovat vládu.“

„Takže?“ zeptal se Jan, když Petr položil telefon.
„Do jedné hodiny nemůže být sestavena žádná rada, ani k nám nemohou vyslat odborníka. Chtěli vědět, čeho jsou mimozemšťané schopni a já jsem jim řekl, že pravděpodobně neskutečných věcí. Rozhodli, abychom na důkaz dobré vůle udělali, co chtějí.“
„Mají pravdu,“ ozval se Karel. „Kontakt s mimozemskou civilizací je důležitější než vynález teleportu.“
„Takže máme zničit prototyp plasmového počítače? A se všemi daty?“
„Postup k vyrobení plasmového počítače máme,“ řekl Karel.
„Ale co data k teleportování. Je toho tolik, že to nemůžeme nikam zálohovat! Desetiletý výzkum přijde vniveč! A nakonec to objeví Američani, nebo někdo takový! Bude se o nich mluvit jako o prvních, chápeš to?“
„Karel má pravdu,“ řekl Petr. „Je to rozkaz vlády a přání civilizace, která nám může dát mnohem vyspělejší technologii. Krom toho, podle nich je tady ten fakt, že teleportováním nevratně ovlivňujeme celý vesmír. Mohli bychom udělat stejnou chybu jako tehdy vystřílením všech bizonů.“
„Dobře,“ řekl těžce Jan. „Není-li člověku souzeno teleportovat se, nebudeme se teleportovat.“

Plasmový počítač zcela a neobnovitelně vyhasl ve čtyři hodiny.
„Tak, a je to pryč,“ řekl Jan.
„Neber to tak těžce, provedli jsme něco mnohem významnějšího – první kontakt s mimozemskou civilizací. To je to, čím se zapíšeme do dějin.“
Karel se podíval na hodiny a řekl: „Jsou čtyři. Musím si jít vzít prášky.“
Vytáhl krabičku s pilulkami a měl se k odchodu.
„Karle, můžu si od tebe z počítače stáhnout maily? Mně při tom vypojení nějak vyhořel zdroj.“
„Jo, proč ne, heslo znáš,“ zamumlal Karel a šel na záchod.

Na záchodě se postavil před zrcadlo a otevřel krabičku. V zrcadle bylo opět jeho druhé já – v havajské košili, rozesmáté a plné sil.
„Co, sakra, chceš?“ vykřikl Karel a jeho hlas se rozezněl po celé koupelně.
Muž za zrcadlem se zase ušklíbl a ukázal na plastovou poličku k odkládání mýdla.
„Co je s ní?“
Karel se jí dotkl a zjistil, že se dá vytáhnout ze zdi. Nedočkavě ji vytrhl a odhodil na zem. Z dutiny ve zdi se vysypaly všechny ty pilulky, které měl Karel spolykat a neudělal to. V záblescích se mu začaly vracet vzpomínky, o kterých předtím nevěděl.

Jan se posadil před Karlův počítač a už chtěl spustit správce pošty, když spatřil soubor, jehož kód očividně patřil k teleportaci. Která část programu byla tak malá, aby ji mohl mít na optickém harddisku? Otevřel soubor a prohlédl si ten algoritmus.
„Při inicializaci zhmotnění… …čísla na slova… …rozkmitat…“ četl skript.
Otevřel průzkumníka a našel ten video soubor.
„Vaše… …přesunování… …dělá… …nevratné…“
„Ne!“ vykřikl Jan.

Karel se chytil umyvadla a snažil uklidnit, ale nepomáhalo to. Vracely se mu vzpomínky. Viděl se, jak sedí u svého počítače, zapojuje plasmový harddisk a kopíruje na něj všechna data o teleportování – vše z centrálního plasmového počítače. Viděl se, jak plasmový harddisk schovává do kapsy a směje se vlastní genialitě. Obraz v zrcadle se plácl přes kapsu. Karel do ní vložil ruku a vytáhl dvě věci. Plasmový harddisk a malou krabičku s tlačítkem. Stiskl tlačítko a signál spustil malý výbuch v harddisku jeho osobního počítače. Jan nic nepostřehl, jen ucítil pach spáleniny a obrazovka před ním zhasla.
„To Karel! Všechno to na nás nahrál!“ vykřikl. „Nejsou ždání mimozemšťané! A vláda s nimi bude chtít mluvit. Tohle bude celosvětová ostuda!“
Ve vzteku udeřil do stolu a celý ho převrátil. Obrazovka se roztříštila na zemi. Šuplíky vypadly a po místnosti poletovaly papíry. Když se Jan uklidnil a zdrceně posadil na zem, spatřil malý potištěný papír, v jehož hlavičce bylo jméno Karla H. Vzal ho do rukou a pomalu četl: „Psychiatrické vyšetření… …těžké stádium schizofrenie… …nutnost brát léky třikrát denně.“

Karel H. běžel tak rychle, že na schodech srazil sousedku volající něco o vodě. Vběhl do bytu a zamkl za sebou. Začal si spěšně balit věci. Nakonec se postavil před zrcadlo. Jeho druhé já v něm se opět smálo a tentokrát na něj bylo zřejmě pyšné. I Karel se teď usmál a vytáhl z kapsy plasmový harddisk. Stačí se jen uklidit a za pár let ten nápad někomu za pořádné prachy prodat. Třeba Američanům. Karel H. se rozesmál jako ďábel a smál se až do hluboké noci.


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 02.05.2007 18:46:46     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Autor (ICQ je 213-261-633)
Titulek:
Příjmení jedním písmenem je pocta F. Kafkovi.

  
Komentář ze dne: 23.05.2007 09:41:13     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ivo Hary (@fofr)
Titulek: Re:
Zvláštní náhoda. Na F. Kafku jsem myslel právě když jsem četl Tvé mínění o "zřejmě nejlepším spisovateli vůbec" v nedávno uveřejněném článku o R. E. Howardovi. Jsem tedy rád, že i Kafka si zasloužil Tvou poctu.
K tomuto článku i předešlému se doufám ještě vrátím, až se zkoncentruji ... :-)

Komentář ze dne: 24.05.2007 19:37:27     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (wwhiteshadow@centrum.cz)
Titulek:
- "Jakože na něj nemohl tolik dní přijít?"

- „Že by morseovka?“..tady z ničehonic příliš rychle a prvoplánovitě vyprávění stáčíš k nějaké té zakódované komunikaci, což by v této fázi nikoho z účastněných nemohlo ani napadnout. To by těch indícií potřebovali mnohem víc. Bije mě to do očí.

- „Může to trvat celé dny, než rozluštím, která sekvence značí které písmeno."...za předpokladu, že by si už byli téměř jistí, že se jedná o nějaké zakódované sdělení, kde tahle nerozumná postava přišla na to, že se má zaměřit na dekódování písmen? Proč písmena?

- „Přepiš to do obvyklého formátu a spusť.“
Karlovy prsty se rozletěly po klávesnici a za chvíli se na obrazovce objevilo video.....tohle se mi zdá taky až příliš jednoduché.

- to rozkódované sdělení ti taky ta nějak nevěřím. Zní mi to s prominutím spíš jak od Dark Vadera.

No jo, jak tak čtu ten závěr, tak dobrá tedy. Můj problém s uvěřitelností některých pasaží téměř vymizel. No ale ten závěr mi příjde nedopracovaný, nahuštěný, urychlený, obtížněji čitelný.
Hodnotím - 2.5









 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz