J. H. Krchovský ( vlastním jménem Jiří Hásek ) se narodil 22. dubna 1960 v Praze. Připravoval se na zednické povolání, toto však nikdy nevykonával. Těsně po svém vyučení a snad i proto, aby se vyhnul vojně ( za minulého režimu problém povinné vojenské služby řešilo tímto způsobem mnoho lidí – obzvláště pak umělců ) byl několikrát hospitalizován v psychiatrických léčebnách a po nějaké době mu byl dokonce uznán invalidní důchod kvůli těžké depresivní psychóze. První básně začal psát na přelomu 70. a 80. let minulého století. Již od svých uměleckých počátků patřil do undergroundového proudu. Přídomek Krchovský získal někdy v prvé půli 80. let, na návrh Egona Bondyho. Po převratu bývá jeho tvorba publikována v literárních periodikách : Tvorba, ROK, Vokno, Iniciály, Souvislosti, Host, Literární noviny, Revolver Revue, Dotyk a Fragment. V roce 1992 obdržel prestižní cenu časopisu Revolver Revue za výbor „Noci, po nichž nepřicházíváno“. J. H. Krchovský je náš, v současnosti nejčtenější a nejprodávanější poeta, jeho básně jsou překládány do angličtiny, němčiny, dánštiny, holandštiny a polštiny. Nyní je autor bez zaměstnání, stále v invalidním důchodu. Bydlí střídavě v Brně a v Praze.

Poezie JHK je povětšinou dekadentní. Autor často hovoří o sexu a alkoholu, neváhá použít morbidních, nebo vulgárních výrazů; nepřehlédnutelná je jeho schopnost ironizovat, nejčastěji pak samasebe. Co je dále nepřehlédnutelné je k dokonalosti dovedená forma jeho básní ( nejčastěji píše v daktylu ), která dává ( i díky zajímavým, ale přesto snadno pochopitelným metaforám ) krchovského poezii kouzlo přehlednosti. Sdělení v každé básni je patrné a díky autorovu umu práce se slovy i působivé. Tématicky se Krchovský pohybuje někde na pomezí hřbitova a blázince, hospody a bordelu; prezentuje se jako narcis se sklony k vlastním epitafům, troska, která ztratila vůli žít, nebo i svůdce – „kurevník“.

Pro představu uvádím zde několik ukázek poezie J. H. Krchovského :

Sbírka Chci ještě chvíli

PRÁZDNOTOU? ANI TOU NE... TMOU MÉ OČI ZEJÍ
v tíživé vůni vadnoucích již orchidejí
zrak čísi skrze cosi v sebe – nikam hledí
prost otázek, pln nevýslovných odpovědí

Sbírka Všechno je jako dřív

POSLEDNÍ VEČEŘE
Jenom já a můj stín... - Zbylí dva v arše
gramofon vyhrává smuteční marše
a břehů nevidno, ani hor, natož měst...
poslední večeře (jednotné menu):
prsíčka holubic, obloha - ratolest
stylové prostředí, nelidské ceny

JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní

Sbírka Poslední list

Doma jsem do ní šoup dva rumy
schne u kamen v mém náručí
a vidím, že i smát se umí!
to ostatní se naučí  

Sbírka Nad jedním světem

Darovat znamená něčeho vzdát se
potěšit příjemce a tím i dárce
nicméně všechno je otázka vkusu...
Tak zavři oči a otevři pusu

Bibliografie :

Procházka urnovým hájem (1978-1979)
Neklid (1980)
Bestiální něha (1981-1982)
Jarní elegie (1982)
Epos Mumie na cestách (1982)
Valčík s mým stínem (1982)
Poslední jaro (1983-1984)
Zamilovaný dement (1984-1985)
Nové valčíky (1984-1985)
Mé lebky stín (1989-1991)
Chci ještě chvíli (1992-1994)
Všechno je jako dřív (1995-1996)

Většina básní z těchto sbírek byla zařazena do tří výborů: