O osamělosti atd.

Bylo krátce před půlnocí a ona nemohla usnout. Všechno v měkké posteli ji tlačilo, nemohla najít tu správnou polohu. Přestože ležel vedle ní, připadala si tak sama. Také nespal. Ležel nehybně, civěl do stropu a jeho rty bezhlasně něco propočítávaly. Jako bys tu ani nebyl, Jonathane. Jemně mu přejela rukou po hrudi a zkusila se k němu přitulit. Odtáhl se a otočil na druhý bok.
„Dnes ne, Jennifer.“
Najednou měla oči plné slz. Matka jí říkala, že má být silná. Že se má nad to všechno povznést. Ale ona přesto čekala něco víc. Bláznivé naděje. Pak začal její muž kašlat. Chvíli to vypadalo, že přestane, ale pak kašel přešel do dávivého sípání. Spadl vedle postele, na všechny čtyři, a začal zvracet krev. Vyděšená Jenny okamžitě vstala z postele, klečela u něj, otírala mu tvář, volala na něj, ale on byl jako v šoku. Nevěděla jak mu pomoci, tak běžela k telefonu a vytočila známé číslo. Pak se opět vrátila k Jonathanovi. Ptala se, co ho bolí a co pro něj může udělat, ale on byl ve tváři celý zelený, ústa měl plná krve a své prsty křečovitě zarýval do Jenniných paží a ramenou. Přinesla mu vodu, ale rozbil sklenici. Pokusil se vstát, ale zase spadl k zemi. Zmítal se na podlaze v horečce. Obložila ho mokrými obklady, ale strhal je ze sebe. V zakalených očích měl šílený výraz. Pro Jenny to bylo jako celá věčnost, než zazvonil zvonek a dovnitř vstoupil rozespalý doktor Brown. Jonathana našli jak leží a koberci, je celý oteklý, už se skoro nehýbe, jen lehce sípe.
„Pomůžete mu?“ vzlykala Jenny.
Doktor ještě chvíli zkoušel pomoci, ale pak se jen posadil a otřel si kapesníkem zpocené čelo. Jonathan Chewarri se už nehýbal. Steven vstal a pevně objal plačící Jenny.
„Dám vám nějaká sedativa. To je už jediné, v čem můžu v tomto domě pomoci.“