Tohle řekl mladý muž svému děvčeti hned vedle mě kousek od dveří metra mezi stanicí Malostranskou a Staroměstskou, a oba vypadali jako docela vzdělaní mladí lidé. Myslel jsem, že si ten mládenec dělá legraci, když to řekl, ale on to myslel vážně. Kdyby tohle místo mě psal můj vnuk, dodal by „fakt, nekecám".

            Slečna se ho totiž zeptala jestli tím chce říct, že ji miluje, on se na chvíli zamyslel a pak jí oznámil, že to není tak jednoduché, protože říct miluju je příliš jednoznačné, kdežto jeho láska je o všem, co je o lásce. Těch několik posledních slov vyslovte nahlas. Lépe pochopíte tu dívku, proč mu řekla, že pokud jde o něj, tak je to jen o volovi. Na staroměstském vystoupila. On sice taky, ale nevystoupili spolu, jestli mi rozumíte. A mě donutili přemýšlet nad vším, co provádíme vlastní mateřštině.

            Kdo vyzná podobný způsob mluvy jako onen mladý muž, tomu dodávám, že to, co píšu, je o jazyku. Přesněji o prznění jazyka. V naší zemi se teď nepracuje - teď je to tu o práci. Tady se nemyslí - tady je to o myšlení. Měl jsem setkání s deváťáky, kterým jsem - po domluvě s jejich pedagogy - vyprávěl „veselé" historky ze svého vězení. Měli čas i na dotazy. Jeden hoch se hlubokým přeskakujícím hlasem zeptal, jestli to naše vězení bylo o výdrži. Na tváři jeho profesorky se objevila trocha zděšení a hned přeložila: „Že nejdůležitější asi bylo všechno vydržet." Mihlo se mi přitom pamětí, že v řeči anglické se už (hlavně prostřednictvím mobilů) nepíše for you (pro vás), ale 4you, dokonce jsem si všiml, že tak se jmenuje jeden módní obchod... Všechno zkrátit. Lásku, myšlení, asi i práci. Asi i politiku. Té se však hodí spíš mnohomluvnost, proto se z kultivovaného jazyka politických vzdělanců přečasto stávají bláboly vo ničom, jak říkal Jan Werich.

            Mnozí si vysvětlují snahu o stručnost primitivností. Angličané pro to mají krásný výraz ze svých koloniálních dob: jejich afričtí poddaní byli schopni se naučit jen pár anglických slov, která se neskloňovala, nečasovala, a protože se těmi slovy dorozumívali se svými šéfy (masaboby) říkalo se jejich řeči masabobština. Včera jsem při tv přenosu z parlamentu slyšel otázku: „To, co se vás ptám, pane ministře, je o mé otázce, která byla o množství zničeného dřeva (či čeho)". Příkladů bych mohl uvést moc. Ale tento fejeton je i o počtu úderů... takže o něčem jiném až příště.