Moje první povídka, na Literu zveřejněná 18. května 2007. Zajímá mě názor šéfredaktora prózy :)

Všechno se třese okolo mé zvláštní přítomnosti. Zase jsem v noci nemohl spát, protože oběť si nemohla odpustit flámování a mně, jakožto hostu i hostiteli, nezbývalo nic jiného, než přehlížet, přehlížet a přehlížet. Hřál jsem se svým tak zvaným 'koukáním', otázky typu 'kde to jsem?', 'co tu dělám?' mi z jakési zvláštní příčiny nepřišly důležité. Jen to koukání ano. Mé sladké nic. Koukal jsem do zavřených víček, což možná přijde někomu nepochopitelné, ale já v tom viděl jistý smysl. Uvažování nad světem. Vize barev, které co nevidět spatřím, mi dodávala pocit klidu. Podle Senecy možná stoického. Zaručeně budu flegmatikem.

Zase rámus. Proč nemůže aspoň dnes relaxovat? Usadit se do křesla a číst třeba noviny? Oběma by nám bylo lépe. Kdybych tak mohl něco říct, jen lehce napomenout. Bohužel, nemohu. Asi se budete divit, ale nemám zuby. Nepamatuji se, že by mi někdo býval dal pěstí do tváře. Zvláštní. Šišlání mi určitě půjde, i když jsem z toho trochu nervózní. Nezlobte se. Nejspíš jsem zjistil vážnější příčinu mé neschopnosti vyjádřit se. Totiž, nevím jak se to dělá. Kdosi mě učil býti stydlínem namísto lidské řeči.

Alfred de Musset - Zpověď dítěte svého věku. Fantazie. Všude vidím pohádkové draky a udatné hrdiny, kteří jim sečou hlavy. Teď mi jakýsi podivín zpívá písničku. Že by od Rolling Stones? Je to frajer, anglicky umí perfektně. Pohoštění je ovšem velice špatné, v tom zakouřeném prostoru začíná být nedýchatelno. Tak už s tím přestaň! Kdybych to věděl, pořídím si kapesní odsávání vzduchu. Navíc, ruší to mé potěšení, mé koukání.

Teď mi v uších zní jen příjemné ticho. Ona nejspíš spí. Její spánek je mou drogou. Miluju ty chvíle, kdy mohu klidně přemýšlet, co já vím, třeba nad nesmrtelností brouka. Je mi to fuk.

Ale ne, pohla se. Já ji snad... počkejte moment. Cítím vlhký čerstvý vzduch. Možná mi teď někdo sundá ty velké neprůhledné brýle. Už mě nudí být jen negativem uprostřed mrňavého světa, kde občas udeřím nohou do měkké zdi. Naštěstí netrpím klaustrofobií. Slyším křik. A další a další. Tohle není flám. Je to mnohem razantnější a ostřejší. Nech toho! Prosímtě!

Ona jen tak nepřestane. Možná se z toho zblázním. Kdybych měl tužku a papír, popsal bych své pocity trháním toho čistého listu do zmizení. Aneb co vlastně exitovalo před pojmem 'tabula rasa'. Neslyším už nic jiného. Křik vraždí mé koukání, mou jedinou radost ve světě bez kamarádů. Přestaň! Přestaň! Přestaň! Nenávidím tě! Cítím jakýsi pohyb, sjíždím někam dolů, někam do neznáma. Prodírám se zástupem krvavých balónků a uličkou, kde zavládne věčný požár, pokud někdo rychle nezastaví čas. Křik. Křik. Krev. Křik. Krev. ... Konec. Ticho. Umřel jsem?

Možná. Mé koukání však stále žije. Vím to. Někdo ho ovšem pocákal barvou bělejší než sníh.

Slyším pláč. Je to můj pláč? Panebože, ano. Otevřu oči. Otevřu oči. Otevřu oči. Teď. Orbis Pictus. První erotično, které sálá z té prohnané děvky. První pohledy na mou zvláštní přítomnost. První koukání.

Je krásné se narodit.