Záměrně jsem se vyhnul původně zamýšlenému nadpisu 21 filmů, které musíte vidět z pár prostých důvodů - nechtěl jsem, aby článek vyzněl bulvárně, imperativně nebo jako že chce dogmatizovat, co je dobrý film. Nepředkládám vám 21 nejlepších filmů, protože ani nejde určit, které jsou nejlepší. Předkládám jen 21 filmů, které byly zatím pro mne nejlepší z těch desítek snímků různého věhlasu i různé kvality, které jsem již viděl.
   Pokusím se na tyto filmy podat můj náhled a výklad a poukázat na to, co se mi v nich líbilo a co mě v nich nadchlo. Třeba i vás naladím, chcete-li se podívat na nějaké zajímavé a originální filmy a nevíte, po jakém titulu sáhnout.
   Ještě před samotným článkem, bych rád poukázal na jeden trend ve vývoji nových filmů, jehož jsem si všiml: Když se letopočet blížil k magické dvoutisícovce, byla přeci jenom jiná móda než dneska. A hlavně, přišel obrovský boom počítačů, jejich kmitočtu a tím pádem také 3D grafiky. A bylo to tady - všechny filmy musely být úžasně efektní, pokud možno celé v počítači, milióny zvláštních efektů rozhodovaly o kvalitě filmu. Z elegantního zabijáka Jamese Bonda se začalo pomalu stávat sci-fi s neviditelnými auty, laserovými hodinkami, Matrix i Pán Prstenů byli komplet postaveni na digitálních tricích, Terminátor 2 (i když ten je už trochu staršího data) také mluví o okouzlení autorů digitálními triky, Batman a Robin byli totálně předimenzovaní a trošku moc neonoví. Vůbec bylo všechno předigitalizované, děcka poslouchala techno ze syntetizátorů, kupovaly se digitální hodinky, v oblibě byly vytuněné angličáky (Rychle a zběsile). Ale, díkybohu, je zde nová doba, doba návratu k mechanice a retro. Terminátor 3 byl opět více mechanický, James Bond v Casino Royale nemá téměř žádné "gadgets", snad jen defibrilátor v autě, nový Star Trek má opět velké Kirkovy čudlíky a legendární kukátko, ze kterého Spock vždycky vyčetl nějaké informace, Batman Začíná sází opět spíše na příběh a atmosféru, než efekty. Techno už se dneska tolik nehraje, děcka poslouchají zase pop a hip-hop, ty "na vyšším levelu" jsou punkeři nebo rockeři. Že by přicházely lepší časy?
   Ještě podotknu, že filmy s více díly jsem počítal jako jeden film.

Psychoanalýza v praxi
Fight Club (Klub Rváčů) - David Fincher 

Podle psychoanalýzy existuje v každém člověku alterego. Alterego jsou naše touhy, vše co bychom chtěli, co by se nám líbilo. Superego ho kontroluje a svazuje – říká nám, že nemůžeme dělat vše, co chceme, protože jsou ve společnosti pravidla, ani ne tak právní, jako spíše morální. Když je alterego příliš dlouho utlačováno, najdou si lidé obranný mechanismus. V lepším případě si zvyknou nebo začnou dělat tvrdou muziku, v horším někoho zabijí, zblázní se, začnou pít nebo si proženou kulku mozkem. Můžou udělat vzpouru, můžou zabíjet všechny, kdo používají superego. V čem by byl svět jiný, kdyby si všichni dělali to, co by chtěli? Měli bychom se líp? Ano, ti silní by se měli líp. Ti slabí by byli mrtví nebo zneužití. Nakonec by ale silní opět zjistili, že potřebují někoho, kdo jim udělá oběd, kdo jim zašije roztrhané oblečení, navrhne lepší zbraně, zlepší život. A prošli bychom si celými dějinami od pravěku zpět do naší doby. Byl by to tedy krok zpět, ale jen na chvíli. Přesně takový krok zpět udělal hlavní hrdina filmu Klub rváčů. Ničil ho stereotyp a přetvářka, tak mu ruplo v bedně. Jeho osoba se rozskočila právě na superego (Edward Norton), který snaží vše kontrolovat, umírňovat a chránit a na alterego (Brad Pitt) – veškeré touhy, zlost, chtíč – něco na styl Zamilovaného profesora, ale o dost tvrději. Skupinka lidí, kteří by nejradši viděli návrat pravěku, kdy svaly znamenaly všechno, si nejprve stvoří svět sami pro sebe – klub rváčů. Jenže potom už jim nestačí mít sami svět pro sebe a chtějí do toho světa zatahovat i jiné lidi, až nakonec stvoří armádu pro zničení moderní společnosti. Film je hlavně skvěle natočený, herci bezvadní, kamera zajímavá, hudbu si už nepamatuji, takže tak skvělá asi nebyla. Docela dobré je, že film má cenu na dvojí shlédnutí – podíváte se na něj poprvé a na konci zjistíte věci, které jste nevěděli, takže když se na film díváte podruhé, jakoby jste se dívali na něco úplně jiného, protože má mnoho věcí jiný význam.

Skoro to vypadá, jako by do vězení zavírali samé úžasné a citlivé vězně
The Shawnshank Redemption (Vykoupení z věznice Shawnshank) - Frank Darabont
The Green Mile (Zelená míle) - Frank Darabont 

Vykoupení z věznice Shawnshank bylo na www.csfd.cz ze všech těch stovek filmů ohodnoceno nejlépe, takže jsem se plný očekávání podíval na ten „nejlepší film na světě“. Byl dobrý, přesně jak jsem čekal, ale že by mě úplně dostal, se říct nedá. Možná jsem jen příliš srovnával Andyho s Mikem Scofieldem ze seriálu Prison Break, možná mi přišel jeho útěk po všech PBčkách příliš jednoduchý. Ale co bych chtěl – je to film, tam nemůže hrdina desítky hodin záběrů utíkat. Příběh je samozřejmě dobrý, občas smutný, občas trochu veselejší, spolu s hlavním hrdinou trpíme bezmocí vůči zlému šéfovi, zajímavý je i námět s institualizací (vězni po x letech v base nechtějí do světa). Atmosféra je typická vězeňská, žádná fantazie a hraní s obrazem, jen strohé realistické vyprávění faktů, přestože fakty dohromady tvoří zajímavý obraz. Přesto všechno, při srovnání se Zelenou mílí, skvělém a neskutečně emotivním filmu vyprávějícím o lidských charakterech, povaze a s lehkým nádechem mysteriózna, z toho Shawnshank musí zákonitě vyjít až druhý. Každopádně, filmy z pera Stephena Kinga mají kvalitu většinou již předem zaručenou.

Krása čistoty černé a bílé
Sin City (Město hříchu) - Robert Rodriguez, Quentin Tarantino 

Jediný noir film, který jsem spatřil před tímto byla jedna epizoda z Animatrixu. Nic víc (jak rád bych se koukl třeba na Hluboký spánek, ale nějak se k tomu nemůžu dostat). Ale po Sin City jsem si ho prostě zamiloval a Sin City se pro mě stalo od té doby filmem číslo jedna. Tím nejlepším, a to jsem ani neviděl komiks. Takže – proč? Sin City je především něco nového. Je černobílý, plný černobílých archetypálních hrdinů a černobíle pěkných ženských. A jsou to právě hrdinové a jejich drsný styl vyprávění, který mě dostal. Všichni tři jsou zatraceně tvrdí chlapi, kovbojové s vyprahlým srdcem a hrdlem, hustými hláškami na styl Duke Nukem, prostě k sežraní. Procházejí příběhem, vypadají cool, dělají cool věci, a jejich unavené hlasy na vás vypouštějí volný proud vědomí, ve kterém se dozvídáte samé klenoty. K tomu příběh s nejlepší akcí od Rodrigueze, vážnou nadsázkou od Tarantina, zamračeným poldou Bruce Willise, perfektním drsňákem Rourkem a stylovým Owenem. To vše v dokonalé noir atmosféře temně gotického města. Prý se natáčí další díl, ve kterém bude prim hrát Owen – je to jasné, vždyť Willisova i Rourkova postava umřela. Uvidíme, co z toho vyleze.

Postavme se režimu
Equilibrium (Vyrovnání) - Kurt Wimmer
V for Vendeta (V jako Vendeta) - bratři Wachovští 

Equilibrium a V jako Vendeta. Proč psát recenze dvě, když mají tolik společného? Ano, jsou oba dobré a zaslouží si vlastní, ale čert to vem, je to snad počet slov, čím skládám dobrému hold? Equilibrium jsem viděl už dávno a několikrát. V jako Vendeta jsem nedávno shlédl poprvé. Oba dva filmy bych dal do jedné krabice a tu bych nazval Naše temná budoucnost. A že v tomto podání skutečně temná je. Temná, totalitní, bezvýchodná. V obou filmech se lidé bojí kontroly, která by našla něco, co je jejich srdci blízké. V jednom filmu to jsou politické, v druhém filozofické důvody. V obou filmech je zlý a tajemný diktátor, který k ostatním promlouvá skrze obrazovku. Ale hlavně je v obou strach a závan věcí, které kdysi byly skutečností. A máme tady dva hrdiny – tajemný V v podání Huga Weavinga, který sice neukáže tvář, ale přesto podává perfektní výkon a John Preston, kterého hraje dokonalý Christian Bale. V bojuje málo, radši vládne slovem. Preston slovy šetří, radši nechá promluvit své pistole. Equilibrium obsahuje nejlepší akční scény, jaké jsem kdy ve filmu viděl a to ve všech třech nejpreferovanějších kategoriích – pistole, meč a beze zbraně. V jako Vendeta je na toto skoupější, nicméně si to vynahrazuje filozofickými úvahami a rozhovory. Především je však tím nejhlavnějším tématem Véčka boj proti povrchnosti, totalita je až na druhé koleji. Mohu jen poděkovat všem ďáblům, že se bratři Wachovští nerozhodli pro filozofii v podání rádoby symbolistického kýče, tedy pro to, čím zprznili druhý a třetí díl Matrixu. Zde to naštěstí dopadlo lépe a s V se můžete dobře zesympatizovat. John Preston mě zaujal ještě víc. Mysl snažící se vyrovnat tělu. Nejdokonalejší bojovník. Kdyby bylo Equilibrium hra, řekl bych, že cheatuje (Neo z Matrixu se nepočítá, ten skutečně cheatoval). Ale co na tom? To je právě to dokonalé a chtěl bych vzkázat všem tvůrcům a kritikům: „K čemu obyčejní hrdinové? Ano, je to k dobru filmu, když dostane hrdina pořádně zabrat a je až na pokraji svých sil, ale ať je toho dosaženo ne tím, že je hrdina neschopný, ale tím, že jeho nepřátelé jsou také mocní. Archetypy, ty máme nejraději, můžeme předstírat, že to tak není, můžeme to říkat, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat.“ Ve chvílích, kdy by člověk očekával, že Preston nemůže vyhrát, naopak. Dokonale a čistě vše vyřeší. Je neporazitelný, ale jeho mysl váhá. Velká síla a nerozhodná duše. Hulk. Superman. Punisher. Spiderman. Jak řekl strýc Petera Parkera: „Velká síla vyžaduje velkou zodpovědnost.“ Není to boj muže s bouchačkou proti tisícům mužů s bouchačkami. Je to boj zbytku lidství v něm proti tomu, co mu způsobila společnost. Je jisté, že vyhraje v boji, protože je prostě nejlepší. Ale není jisté, jestli vyhraje svůj vnitřní boj. Není už třeba zbytečně psát, že oba filmy jsou skvěle natočeny. Jsou.

Sem přišel černovlasý a zachmuřený, s mečem v pěsti, zloděj, pobuda a rváč, který choval v srdci velké smutky, sny a radosti, aby srazil zářící trůny světa pod podrážky svých zaprášených sandálů...
Conan the Barbarian (Barbar Conan) - John Millius 

John Millius neudělal klasický remake knihy. Jeho příběh není Howardovým příběhem, samotný Howard by mnohem spíše napsal děj Conana Ničitele, než Conana Barbara. Barbar Conan však vystihuje něco mnohem důležitějšího, než je pouhé převedení literárního díla na plátno – tento film totiž dokázal vystihnout Howardova ducha příběhů, jeho atmosféru, jeho genius loci Hyborie, jeho životní filozofii, jeho popis divoké společnosti, divokých lidí a nezkrotné touhy. Kdo chce vidět klasický fantasy film se spoustou zbytečných efektů, klišé zvaným draci a podobnými věcmi, ten má smůlu. Smůlu mají i britští autoři encyklopedie o fantasy, ve které Barbara Conana kritizují za složitost (zřejmě by chtěli tuctový film, na který se podívají a zapomenou) a nedostatek fantastických příkras ke konci – přitom právě zde by nějaké zvláštní efekty vše jen pokazily, konec, kdy mocný barbar, archetyp zběsilosti a válečníka, archetyp barbarské čistoty a nezkaženosti, vlastníma rukama zabije mocného kněze a jeho zotročení věřící se jakoby probouzeli ze snu, uvědomovali si, že ani Thulsa Soudce nebyl nesmrtelný; a když potom pomalu odchází a za skvělé hudby Basila Poledourise házejí svíce do vody, až nakonec ze všeho nezbude nic, jen tma, osamělý Conan, plápolající oheň a vítr foukající prázdným údolím. Tehdy na nás zaútočí silný pocit věčnosti, ale také pomíjivosti. Tím jsme se dostali ke skvělým scénám, ve kterých hrají výborní herci výborné charaktery. Díky Cromovi za to, že v tomhle filmu nemusí být žádný ukecaný debílek, který by svým zesměšňováním ukazoval, o kolik je hlavní hrdina lepší. Subotai je naopak perfektní postavou, jeho scény když běží pro raněného Conana, nebo když se s štítem v ruce vrhá proti šípu, jsou nezapomenutelné. Stejně tak skvělá je Valerie, do jejíž role naštěstí neobsadili žádnou přelíčenou blondýnu, ale pořádnou válečnici. Také ona není Conanovi na obtíž a není to žádné ohrané och, zachraň mě, uvěznil mě padouch, jsem úplně blbá, ale budeme mít dobrý sex, když mi pomůžeš. Čaroděj Akira je také dobrý, perfektně zapadá do příběhu i světa. Nejdokonalejší je ale samozřejmě Conan, aneb Arnold Schwarzenegger, který je prostě úplný barbar – jedno je jisté, i když se prý chystá další díl Conana, bude bez Arnieho a tedy zákonitě nebude tak dobrý. Lepšího Conana než je Arnold nenajdete. Na filmu je také úžasné celé natočení – téměř vůbec se v něm nemluví, spíše jen přihlížíme dokonale autentickým obrazům z Hyborie, které jakoby vyšly z pera samotného Howarda. V jeskyni, kde Conan najde meč vidíme pozůstatky dávných lidí, stejně tak na bitevních pláních, nikdo ale nevysvětluje, co tam dělali, jen nám celý obraz, hudba a slova říkají, jak jsou neskutečně staří a dýchá na nás stejná atmosféra bezedné propasti času jako od Howarda. Conan se Subotaiem běhají po nekonečných pláních a my cítíme poselství mluvící o širé rozlehlosti prostoru, o nekonečné svobodě, když se můžeme rozběhnout a některým z nás také připomíná pár scén z Pána Prstenů (ale Subotai když běží a poskakuje na něm luk, je mnohem efektnější než Legolas, to jen takový Postřeh :D). Město je plné lidí, nepořádku, hospoda je malá, stisknutá, všude je bordel, chlastá se… …Hyborská éra dokonale nastíněná. Jsou zde rozhovory k tématu, nezapomenutelná modlitba Conana ke Cromovi: „Crome, nikdy jsem se k tobě nemodlil, nemám na to dar. Nikdo, ani ty sám, si nebude pamatovat, jestli jsme byli dobří, nebo zlí lidé, za co jsme bojovali, nebo proč jsme zemřeli. Jediné na čem záleží je, že dva stáli proti řadě nepřátel, na tom záleží! Udatnost tě, Crome, těší. Splň mi tedy jedno přání: dopřej mi pomstu! A jestli neposloucháš, táhni do horoucích pekel!“ která vyzní ještě líp s kvalitním českým dabingem (který, myslím, dává Conanovi ještě větší estetickou sílu než jakou má v původní verzi). Jsou zde scény, kdy se Conan zamýšlí, kdy se opájí vítězstvím a stojí sám, poslední, na bojišti plném nepřátel. Je zde kolo, na kterém visí opuštěné okovy po těch, kteří nepřežili zimu, kolo, kterým točí Conan sám. Je zde král s výborným proslovem. Je zde tolik scén, doprovázených naprosto dokonalou a monumentální hudbou. Akční scény, ty jsou to nejlepší, co jsem viděl ve fantasy filmu (ve sci-fi vyhrává Equilibrium) – ze všech zabitých skutečně stříká krev, skutečně jim odpadají části těla, zbraně vypadají skutečně ocelově a zbroje použitelně. Znalcové povídek o Conanovi si také nostalgicky vzpomenou na Bélit a její návrat z podsvětí, jen aby mohla bojovat Conanovi po boku. A na Conana, který stál na pobřeží a sledoval odplouvající loď – tady pohřební hranici, která hořela, i když v údolí oheň nikdy nehořel. Conan je skvělé dílo a ani po 26 letech stáří neztrácí nic ze své síly, efekty jsou mnohdy lepší než u některých dnešních filmů. Je to film, ve kterém se málo mluví a přesto se nebudete nudit. Je to film, u kterého se nebudete nudit a přesto má hluboké myšlenky. U Croma, je to zatraceně dobrý kus umění. 

Tuhle muziku rád nemám, ale film se mi kdysi strašně líbil
Moonwalker (Měsíční chůze) - Jerry Kramer 

Fenomén Michaela Jacksona se mě sice nikdy netýkal, ale tento hudební film jsem viděl ještě jako docela malý a zíral jsem s vykulenýma bulvama. Byla tam muzika, bylo to tzv. cool, byla tam akce, střílelo se tam, bylo to správně absurdní, šílené, surrealistické a kubofuturistické a nakonec se po vzoru transformerů přeměnil Michael v obřího robota následně v obří vesmírný koráb. Rozhodně lepší pozorovat tuto proměnu, než později jeho proměnu v bílého - takový fešák jako černoch a teď takové monstrum jako běloch. Ale zase nevím, jaké měl komplexy z dětství a proto nemohu odsuzovat. 

Není všechno slaboduché, co je pro děti, ba někdy právě naopak
Hoodwinked (Červená Karcoolka) - Cory Edwards
Madagascar (Madagaskar) - Eric Darnell, Tom McGrath 

Poslední dobou jsme přímo zahlceni různými 3D animovanými pohádkami. Některé jsou lepší (Příběh hraček, Shrek, Kouzelný kolotoč, Příšerky, Final Fantasy: Advent Children), některé trochu slabší (Doba ledová, Mravenec Z, Příběh Brouka) a některé velmi slabé (Roboti, Final Fantasy: Essence of Life). Tyto animáče nemají společný jen způsob výroby, ale také většinou více věcí. V prvé řadě je to dobrý scénář a zábava jak pro nejmenší, tak pro starší - výroba totiž trvá dlouho a je finančně nákladná, studio si nemůže dovolit úzkou specializaci cílové skupiny nebo nízkou kvalitu (přesto se to občas prostě nepovedlo). Jsou také komická, parodují jiné klasické filmy a obvykle je v nich někdo, kdo je strašně ukecaný sympatický debil (oslík, červený robot, zelené oko, zebra). Až do teď v mém osobním hodnocení seděl na trůnu 3D animáčů Madagaskar, který si mě získal jedinečnou grafikou (konec snah o realismus a pěkně hranatá kopýtka :D), lemury a tučňáky. Na druhém místě byl Kouzelný kolotoč, protože byl prostě zajímavý. Jenže teď jsem se právě dodíval na Karcoolku, což mělo za následek, že šel Madagaskar o stupínek níž a já jsem měl nový "nejlepší animáč". Proč ale zrovna Karcoolka? V prvé řadě něco málo o grafickém provedení. Kritici vyčítali, že zaostává za Pixarem. Ano, grafika nebyla dokonalá, lidé nevypadali jako lidé a zvířata jako zvířata. Ale, proboha, kdo chce, aby tak vypadali ve fantazijní pohádce? Kdyby byla Karkulka realističtější, nemá už ani špetku z toho charisma, které má teď. A vůbec, celé provedení dává příběhu jedinečnou atmosféru a co na tom, že les vypadá, jako bych ho dělal v Blenderu (až na lepší textury), když jsou postavy prostě úžasné (člověk se nemůže rozhodnout, jestli ho víc dostala Karkulka, Kozel - ten je mimochodem bezchybný!, Vlk nebo snad Veverka?). Navíc se to dobře hýbe a kdyby to nebylo kompletně dělané na počítači, řekl bych dokonce, že je perfektní práce s kamerou. To nejúžasnější na celém příběhu je ale ten nadhled (připomínající Pulp Fiction) a kubofuturistické podání (které zas připomíná Reservoir Dogs) - skoro by se dalo říct Tarantino dětem. Věci se dějí a všechny zapadají do sebe, vytváří jeden perfektní příběh, kde se toho stává hodně najednou a navzájem se vše ovlivňuje. A potom, ohrané scény parodující jiné filmy se zde naštěstí nekonají v tak šílené míře jako jinde (snad už bude jednou konec všem hláškám typu Ne, Luku, to já jsem tvůj otec) a celý příběh je udělán vcelku originálně a nápaditě, stejně tak jako svět - živoucí les, ve kterém má každý své místo, který má určité zákonitosti atd. Člověk taky neví, co přijde (i když padouch byl jasný :D) a je dějem celkem překvapen. Snad jen ten konec mohl být trochu složitější a propracovanější. Ale hlavně, Karkulce to fakt sekne… Mimochodem, nechápu, co všichni v bonusech a na plakátech blbnou s těmi herci. Vždyť je jen namluvili! Je to animáč, není to o hercích (nehledě na to, že ve verzi s češtinou už po jejich práci není ani stopy).

Nejromantičtější film, jaký jsem kdy viděl 
Battle Royale (Královská bitva) - Kinji Fukasaku

Ač název ani děj filmu tomu moc nenapovídají, skutečně neznám romantičtější film, a to jsem už viděl i různé slaďáky s R. Gerem nebo třeba Titanic. Sám příběh okolo natáčení filmu je zajímavý: režisér (jeden z nejúznavánějších v Japonsku) umíral na těžkou formu rakoviny. Když mu však řekli, že je neléčitelná a že mu mohou pouze prodloužit život o rok nebo dva a tlumit bolest, opustil navždy léčbu a rozhodl se v posledních dnech života natočit tento film - proto je také možná tak melancholický a v závěru až snad příliš zdlouhavý a smutný - jako by se i režisér loučil s divákem a stále nechtěl film ukončit. Sám děj je sice o tom, jak se na opuštěném ostrově zabíjejí 15leté děti, ale je v první řadě o lásce a romantice. Je zde muž, který se vrací na ostrov, aby zjistil, proč se jeho dívka usmála, když umírala, je tady dívka, která postřelená umírá, mluví s klukem, kterého vždy milovala, on ji říká, že je s jinou, a ona řekne "to nevadí, aspoň tu chvilku se mnou zůstaň... nebude to dlouho trvat", pak je tady dívka, která smrtelně zraní chlapce, který ji vzápětí vyjeví lásku a i umírající se snaží ji chránit. Je zde motiv kamarádů, z nichž jeden musí slíbit druhému, že se postará o dívku, kterou druhý miluje. A tak dál. Film je až neskutečně emotivní. Rozhodně ho nedoporučuji ženám v pokročilém věku, které si u žehlení rády pobrečí nad Esmeraldou nebo Rodinými pouty, protože tohle by jim asi přivodilo infarkt. A jakože Japonskou kulturu moc nemusím, tak tohle je mistrovské dílo.

Když se natočí béčko tak geniálně, až je z něj ten nejáčkovitější film
Pulp Fiction (volně přeloženo Rodokaps) - Quentin Tarantino
Reservoir Dogs (Gauneři) - Quentin Tarantino

Quentin je prostě mistr slova, to se mu musí nechat. Všichni znají Pulp Fiction, všude jsou z něj hlášky, ale nikdo vlastně ani nedokáže dost dobře vyjádři, proč se mu film vlastně tak strašně líbil. Ani já to pořádně nedokážu - snad to je tou skvělou nadsázkou, parodováním klasických žánrů, novostí, svěžestí, vtipnými dialogy, absurdními situacemi a hrdiny, které si prostě musíte zamilovat.

Jo, starý dobrý divoký západ
Once upon a time in the West (Tenkrát na Západě) - Sergio Leone

Archetyp všech westernů, neskutečná hra obrazu, slov, zvuků a hudby. Vlastní a nezapomenutelné hudební téma ke každé postavě. A to napětí ve vzduchu, to by se dalo přímo krájet. A především onen motiv foukací harmoniky je dnes naprostou nesmrtelnou legendou.

Tarantino a Rodriguez
From dusk till dawn (Od soumraku do úsvitu) - Robert Rodriguez, Quentin Tarantino
Kill Bill 1 (Zabít Billa 1) - Quentin Tarantino
Kill Bill 2 (Zabít Billa 2) - Quentin Tarantino

Tady už teče trochu víc krve, vše však staví na perfektních hereckých výkonech, již klasické nadsázce a poctě strým béčkovým žánrům (už se těším na Grindhouse). Kill Bill 1 byl spíše o akci (která však byla poměrně dobrá) a je v něm i jedna velmi dobrá animé scéna (kreslená), skvělé byly taky různé filmařské figury, jako používání černobílého obrazu, různých filtrů a zvláštních úhlů pohledu, vracející se refrény atd. Druhý díl byl téměř oproštěn akce, o to byl však víc Tarantinovský - ukecaný, originální, filozofický, parodizující a výborný. 

Cizinče, jdi a rozhlaš světu, že jsme zde zemřeli, jak nám zákon kázal
300 (300: Bitva u Thermopyl) - Zack Snyder

Film s naprosto skvělým renderovaným impresionistickým prostředím, dokonale vypilovanou akcí, úžasnou exotikou a hrdiny, které si člověk nemůže neoblíbit. Co víc dodat? Snad jen zavelet falangu a táhnout na ty Peršany jedny! Mimochodem, hodně lidí kritizuje takové filmy pro historickou nepřesnost, ale podle mě jen machrují, že znají historii. I mě vadí, když je něco nesmyslné, ale jen pokud by smyslná varianta vyzněla stejně dobře. Vzhledem k tomu, že kdyby se 300 drželo historických reálií, tak z toho vznikne nudná, homosexuální, rasisistická, šovinistická a ještě jednou nudná slátanina, takže díky bohům, že se tak nestalo a že je 300 trochu přimalováno (stejně tak třeba film Trója - kdyby byl přesně podle Illias, tak je o ničem).

Největší klasika hororu a nejlegendárnější amatérský film
Evil Dead I (Příšera z lesa) - Sam Raimi
Evil Dead II (Smrtelné zlo II) - Sam Raimi
Evil Dead III: The Army of darkness (Armáda temnot) - Sam Raimi

Na těchto filmech, i když jsou chvílemi až trapně brakové, je legendární snad úplně všechno a dodnes jsou filmaři jejich náměty vykrádány. Všechny ty záběry kamer, šepot v dálce, příšera běžící lesem, neviditelné zlo, knihy mrtvých, nemrtví, tajemné pásky, klepající houpačka, prohledávání opuštěného sklepa, znásilnění stromem, hlášky neskutečně charismatické hlavní postavy Ashe (herec Bruce Campbell), vraždící vlastní ruka (tenhle nápad jsem vykradl i já), motorová pila, brokovnice, příšera ve studni, zaklínadla, rozdvojení a milióny dalších filmařských fint, dnes nesmrtelných.

Smutek, touha a věčnost
Underworld (Podsvětí) - Len Wisemen
Underworld 2: Evolution (Podsvětí 2: Evoluce) - Len Wisemen
Edward Scissorhands (Střihoruký Edward) - Tim Burton

Underworld je film, který je sice akční a o upírech, ale podobně jako u Battle Royal, pod akcí se skrývá spíše parafráze na Romea a Julii a jakýsi téměř středověký romantický epos o nenaplněné lásce a jak jsem již podotknul v nadpisu o smutku, touze a věčnosti. Je ale pravda, že druhý díl Underworldu mě trochu zklamal, spíše než ten neskutečně emotivní první díl mi připomínal nějaký počin Chucka Norrise, nicméně, stále se udržel na nadprůměru. A pak je tady náš milý Edward. Tim Burton je geniální neogotický režisér a nikdo neumí přivodit divákovi tak silně submisivní pocit před reáliemi světa v jeho filmech jako on. A Johny Depp je geniální herec, který každou postavu pojme nějak jinak a originálně (Piráti z Karibiku, Hledání Země Nezemě, Karlík a továrna na čokoládu, Tenkrát v Mexiku...) a jako neviňátko Edward byl dokonalý. A pak ty nůžky - vražedný nástroj na rukou někoho, kdo má tak dobré srdce, že by mouše neublížil. Mladík navždy odsouzený k samotě. Trochu to připomíná, jednu klasickou romantickou báseň velmi známého autora, ve které se zamilují ďáběl a dívka, když však ďábel dívku políbí, ona zemře. Schválně, kdo uhodne, o jakou báseň (a autora) se jedná.

Ty naše komedie z Čech, Slezska a Moravy, ty jsou tak pěkné, tak pěkné
Jedna ruka netleská (One hand doesn't clap) - David Ondříček
Dědictví aneb Kurvahošigutntag (Will or Fuckingladsgutentag) - Věra Chytilová

Poslední dobou se u nás rozmáhají tři filmařské směry - tzv. hořké komedie, kde většinou nějvětší šupák, který má špinavý byt, pije z otlučeného hrnku, je zarostlý a funí, je nejuznávanější postava, potom filmy podle Viewegha - k těm nemám co dodat, než no comment a pak komedie Karla Janáka (Snowboarďáci, Rafťáci, Rock Podvraťáků) které jsou sice neskutečně hloupé, ale smál jsem se u nich až jsem málem smíchy zahynul, navíc Rock podvraťáků byl takový čerstvý závan v našich vodách, takže na ty bych si až zas tak nestěžoval. Ale opravdu klasické a skvělé české komedie jsou pro mě jen dvě: Macháčkova ruka, která netleská, která je v první řadě exhibicí těch nejlepších hereckých výkonů (vykulené oči a naivní hlas, perfektní hlavní dvojice, dokonalá imitace Hitlera Ivanem Trojanem, obsesivní matka, Tříska a jeho Shakespearovský výstup a další). Prostě učebnice hraní pro všechny herce. A pak tady máme pravý opak - Dědictví, kde půlka lidí na plátně ani nejsou herci, ale lidi z dědiny, skvělý Bohuš a nesmrtelné hlášky, které se dodnes opakují.