Daniela pomalu vstala od stolu a protáhla se. Cítila se hrozně unavená, ale věděla, že si to nesmí připustit. Musela přeci pracovat, jinak nestihne uzávěrku soutěže. Ještě jeden den, to přeci musím zvládnout, pomyslela si a natáhla se po kofeinových tabletách na stolku. Dvě z nich polkla a zapila je vystydlým zbytkem kávy, který na stole zbyl ještě od včerejška. Hořká tekutina se jí prohnala hrdlem a zaplašila ospalost.
   Nabuzená kofeinem prošla do koupelny, osprchovala se a nalíčila. Nevypadala špatně na to, že už tři noci nespala. Vlastně to teď ani není vidět, pokusila se obelhat sama sebe. Ale hlas podvědomí se nechtěl nechat umlčet. A co ty kruhy pod očima?! Výsměšná poznámka uvnitř hlavy jí rozzlobila.
   „Já to zvládnu!" zakřičela zlostně na celou koupelnu, než za sebou práskla dveřmi. „Já musím!"
   O hodinu později už byla na druhém konci města. Musela toho ještě tolik stihnout, než se mohla vrátit zpět ke psaní. Spěchala vyzvednout nějaké papíry do školy, a pak musela ještě nakoupit na večer. Měl dorazit spolužák, který ji už dlouho přitahoval. Jak mne mohlo vůbec napadnout, zvát ho v tom presu domů na večeři? zeptala se sama sebe.
   Místo, aby s ním někde vykecávala u večeře, měla by přeci psát. Její návrh scénáře vyhrál první kolo soutěže a ona ho musela do druhého kola rozpracovat. A uzávěrka přeci byla už zítra. Ještě mám celé odpoledne, pomyslela si. Mohla toho tolik stihnout. Skoro automaticky sáhla do kapsy pro další dávku kofeinu a spolkla ji. Jedeme dál...
   Cestu zpátky domů si zkrátila přes koleje u nádraží. Nezapadala sem. S kloboučkem a na podpatcích tu vyhlížela nepatřičně. A přeci nebyla sama. Muž, který kráčel proti ní, sem v elegantním obleku také moc nezapadal. Poznala ho. A on ji také. Hlas v nitru jí velel utéci, ale nebylo kam. Kráčela dál. Muž přišel až k ní.
   „Danielo..." v hlase mu zazněla starost.
   Uvědomila si, že mu asi kruhy pod jejíma očima neunikly. Vždycky si uměl všímat detailů.
   „Nemám na tebe náladu!" odsekla mu, než mohl říct něco dalšího. „Říkala jsem přeci, abys mne nechal na pokoji!"
   Celou svou osobnost soustředila na myšlenku, že ji vlastně otravuje. Odmítala si připustit, že by se mu nejradši se vším vypovídala. Nerozuměl mi! Staral se jen o sebe! Snažila se přesvědčit sama sebe o tom, že se k sobě nikdy nehodili. Muž hleděl do země. Nic neříkal.
   „Sbohem!" řekla rychle ve strachu, že by mohl promluvit, a rychlým krokem vyrazila k domovu. Po cestě spořádala další dvě tabletky. Každá krize se přece dá zvládnout.

   Muž se za ní smutně díval, než mu jí zakryla masa projíždějící těžké elektrické lokomotivy. Pak se otočil a vyrazil svou cestou.

   Jakmile dorazila domů, zasedla zpátky k psacímu stroji. Až do pěti mohla psát. A byla teprve jedna. V mžiku začala kmitat prsty po klávesnici a pokrývat čistý list papíru strohým strojopisem. Jen chvílemi se zastavoval. Tu, aby si zašla na záchod, tu aby spolkla další dávku na povzbuzení. Práce jí šla dobře od ruky.
   Když hodiny na zdi odbily pátou, vstala skoro mechanicky od práce a přešla do kuchyně. Zbývalo jí už dopsat jen pár stránek a to mohla do rána bez problému stihnout. Začala chystat večeři. Na plotnu postavila pánev a začala restovat maso a zeleninu. Aby se nepřipalovalo, míchala ho a obracela vařečkou. Skoro jako stroj, pomyslela si a zadívala se do středu pánve. Před očima si nechala probíhat konec scénáře a snažila se na něm hledat chyby. Ani si nevšimla jak ztrácí pozornost.
   „Aaaah!" zakřičela náhle, když se skoro zavřeným očima nechtě pohladila rozpálenou pánev. Bylo pro ni čím dál těžší udržet se při vědomí. Pustila si na spálené prsty studenou vodu a očima občas zabloudila k jedné ze skříněk na kuchyňské lince. Jinak to asi nepůjde, povzdechla si a skříňku otevřela. Uvnitř se stříbrně leskla injekční stříkačka naplněná nažloutlou tekutinou. Vzala ji do ruky a chvíli si vychutnávala chladný dotek kovu a skla na svých prstech. Potom rychlým pohybem sňala z jehly krytku.
   Ve stříkačce byla její jediná záchrana. Kofeinový roztok, který pro ni ve škole ukradla její kamarádka, studentka farmacie. Ten jediný ji ještě mohl udržet vzhůru, když vše ostatní selhávalo.
   Nerozmýšlela se, a vpíchla si pomalu jehlu do předloktí. Jemně zatlačila na píst a tekutina ze stříkačky jí vstříkla do žíly. Lehce se jí zatočila hlava a zdálo se jí, jako by se oteplilo. Přemýšlela, zda nebyl roztok moc silný. Ale co, šlo přeci o soutěž a o prestiž.
   S novou energií dodělala večeři a vrhla se na zbytek času ke psaní. S délkou se mýlila. Stačilo jí dopsat jen poslední dvě stránky. Počítala, že to stihne, ještě než spolužák dorazí. A počítala správně. Během deseti minut konečně dopsala vytoužené slovo KONEC a chtěla se opřít do křesla. V tom však zazvonil telefon.
   Vstala a přešla k aparátu. Začínalo jí být vedro.
   „Prosím, Hahnová." ozvala se do mluvítka.
   „Tady je Jirka..." odpověděl ze sluchátka hlas očekávaného spolužáka. Daniela se zarazila.
   „Moje přítelkyně si zlomila nohu, a já ji budu muset odvézt do nemocnice." ozval se spolužák. „Snad se nezlobíš, že nepřijdu na večeři..."
   Daniela jako ve snách přijala omluvu, rozloučila se a položila sluchátko. Bylo jí hrozně teplo a teď ještě toto.
   Přítelkyně, pomyslela si, a v tu chvíli jako by vedro dostoupilo svého vrcholu. Přece jen bylo toho kofeinu na ni nakonec moc. 
   Ucítila prudkou bolest na prsou a s lehkým vzdychnutím bez varování spadla na podlahu. Věděla, že je zle, a pokusila se natáhnout se zpět pro telefon. Švihla rukou ke sluchátku, ale pouze tak skácela elektrickou lampu na zem. Neměla naději a cítila, jak se jí chce spát. Podvolila se té touze. Nevzdorovala a zavřela oči. Nechala se obejmout věčným spánkem a její srdce přestalo bít.

   Dole pod okny stál tiše muž v elegantním obleku a díval se nahoru. Chtěla na Danielu zazvonit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Věděl, že by ho neposlouchala. Navíc zahlédl její stín, jak shodila lampu, a dovedl si představit, jaké orgie se musely v tu chvíli nahoře dít. Lehce si povzdechl. Poté naposledy pohlédl do oken své nejdražší a odkráčel do noci...