Ahoj Kvoko.
V prvé řadě jsem za tvůj článek ráda.

Téma mi příjde zajímavé, ale jsem na rozpacích ze zpracování. Je to opravdu jako příspěvek do diskuse, jako plnohodnotný článek trochu pokulhává. Chybí tomu hlava i pata, abych to tak nějak vysvětlila. Možná si měla jít trochu víc do hloubky, dát věci řád. Příjde mi jako by tvé myšlenky při psaní byly kameny v potoce a ty skákala z jednoho na druhý, aniž by ses ale dostala na druhý břeh. I stylisticky je to místy rozhárané.

I tak doufám, že se článek dočká odezvy, a že nebude tvůj poslední.

Jinak můj názor na věc. Jaksi bych už nesouhlasila s nadpisem. Vadí mi slůvko ještě. Myslíš, že před 200 lety byli lidé plní víry a vlastního přesvědčení? Můžeš namítnout, že věřili v Boha, ale všichni víme, jak to s církví bylo. Možná, že starří Slované věřili ve své pohanské bůžky, ale to proto, že pro ně byli vysvětlením světa, dějů kolem nich. Spíš bych se ptala, jestli kdy lidé vůbec v něco věřili. Pod vírou si můžeme předsstavit dvě věci. Víru v Boha a víru v nějaký jiný nehmatatelný pojem, světový mír je v tomto případě špatný příklad, protože nikdy nebyl a ani nebude. Možná by bylo i dobré zamyslet se, co to vůbec víra je. Jestli to není jen pojem, který se v nás za staletí zakořenil díky církvi a my si ho už jen přizpůsobovali k obrazu svému. Mám pocit, že se na věc díváš příliš jednostranně. Že jsme v současnosti ovlivnováni hodně věcmi, ale věř, že to byli lidé i v minulosti a kolikrát jim nic jiného než "věřit" nezbývalo.

Já jsem ten "článek" totiž zkopírovala z onoho fóra, jen jsem chtěla zkusit spolupráci s ostatními, chtěla jsem donutit k zamyšlení. A u tebe se to povedlo, sice jsem spíše doufala v další názory, než pokládání mnoha dalších otázek, ale i to je na tohle téma poměrně dobrá odpověď. Jen mi trošku vadí, že narážíš na mé úsudky ohledně víry. K tomu co jsem napsala mě donutili vlastní zkušenosti, myšlenky a domněnky, vím že semnou nikdy nikdo nemůže stoprocentně souhlasit, protože se mu v hlavě nehoní to co mě. Otázku v co se dá ještě věřit, jsem rozhodně nemyslela čistě nábožensky, ale jako víru obecně. :)

Já to chápu;) Asi každý si v nějakou svoji malou pravdu věří, stejně jako o ní může pochybovat, což je normální. Myslím že ne100% víra není na škodu, spíš k užitku. A myslím, že to tak je od počátku lidstva, že to není jen dnešní dobou, jak už jsem říkala. Uvidíme co ostatní:)

Tak to souhlasím, každý musí aspoň trošku v něco, cokoli věřit, aby byl vůbec schopen žít.

Milá Kvoko ( snad to skloňuji dobře),
není lepšího úvodu mezi nás než napsat publicistický článek, který vyvolá určitou diskuzi a lidé si tě zapamatují.
Pokud jde o Názor jako článek, je to vážně spíše málo. Chtělo by to větší hloubku, větší rozsah, větší systém. Takhle bych hodnotil článek asi 3.44
Nicméně i přes pokulhávající zpracování tvého článku, tvůj Názor považuju za osobitý, logický, obhájitelný a doufám, že není první a poslední.
Můj názor na věc je asi trošku jiný:
Rozumím ti když píšeš o globální ztrátě víry skrze požadavky a konzum reálného světa, o tom, že je téměř nemožné si v dnešním světě svou víru udržet.
Ono, ale třeba já svou víru v lidi a v sebe a ve smysl každého okamžiku, v řád vesmíru, ve své pocity, v intuici, ve sny.....našel právě skrze toto fungování reálného světa. Myslím, že je to celé o tom najít svůj vztah k světu, to musí být prvním krokem...a teprve další kroky tě do toho světa začnou promítat s tvou novou identitou. Zkrátka můžeš být ten kdo nemá víru, jelikož máš oči a nechceš si nic nalhávat nebo můžeš být tím, kdo skrze zlořády světa našel svou víru...-já vím, zní to perverzně. Ale ne nadarmo se říká, že nejdříve se člověk musí zcela zničit, aby naše sám sebe. A najít se v tom pravém slova smyslu, znamená i najít svou víru.
Měj se fajn.

Už když se vezme samotné slovo víra, nebo věřit, působí to velmi abstraktně. Jsem s tebou zajedno v názoru, že každý má tu svou povrchní víru, ale i to je velmi individuální, znám mnoho lidí, ktřeří nejen že věří, ale myslí si že tomu tak opravdu je, mnohdy to hraničí se zaslepeností. Myslím si, že každý znás může mít jediné dvě pevné víry a to je víra v příští den a víra ve smrt, protože to je to jediné, co máme opravdu jisté, avšak tím prvním si nejsem tolik jistí, poněvadž se to hádá se smrtí, ale když už mladý člověk večer usne je celkem jisté, že se ráno probudí. A to je právě důkaz toho, že ani jistotám se nedá věřit úplně.
Děkuji za článek, po stylistické stránce se přikláním k Markétce, chtělo by to trochu více rozvést.