Dění dne prvního

Ve čtvrtek bylo na programu pouze pět kapel. Vše začali na hlavní scéně v podhradí Slezskoostravského hradu Gipsy.CZ  a jejich romano hip hop, se kterým úspěšně útočí na britské hitparády. Příliš jsem od nich nečekala, o to víc mě však překvapili. Hudba byla poslouchatelná a živá , jejich osobní vystupování sympatické. Myslím, že byli dobře zvoleným „předskokanem" pro hvězdu večera, mága balkánské dechovky, Gorana Bregoviče a jeho Wedding and Funeral band. Protože do areálu stále proudily davy lidí, začátek jeho koncertu se o půl hodiny posunul. Přijít totiž o toto živočišné vystoupení nechtěl asi nikdo. Zážitek to byl maximální. A i když byl Bregovič na festivalu už podruhé, určitě by nebylo špatné vidět jej někdy v budoucnu ( ale v dalekém budoucnu)  znova.

Rozvášněné a roztančené publikum přijeli svým popem uklidnit čeští Kryštof. A taky vydatný déšť, který ostatně doprovázel skoro celý festivalový večer. Osobně jsem se na Kryštofy těšila, po pár písních jsem se ale rozhodla jet domů. Všechny byly tak notoricky známé, že už mě nedokázaly ničím překvapit.

 

 

Dění dne druhého

Pátek už nabídnul plný a bohatý program i s druhou největší scénou festivalu na Černé louce.

Jako první jsem zde slyšela hrát české Sunflower Caravan, kteří mě však svým instrumentálním vystoupením nijak nepřesvědčili. Jejich vydatné bušení do klavíru mě prostě nevzalo. Těsně po nich vystoupilo na divadelní scéně Dividlo Ostrava se svou Láskou v kanálu. Dvě náctileté slečny předvedly ne příliš kvalitní vystoupení, u kterého jste pořád čekali, co se teda bude dít. Ale byly jsme na festivalu, ne v národním.

Na hlavní scéně jsem jako první slyšela hrát Annu K. Spíš jsem ale obcházela stánky s oblečením , než abych ji věnovala větší pozornost. Po ní hrající francouzští Watcha Clan ( ve čtvrtek hráli na Stodolní ulici v klubu Templ) o nichž mi bylo řečeno, že jsou super, mé očekávání nenaplnili. Nebyli špatní, ale ani vyloženě dobří.

Na Černé louce se na své vystoupení chystal kamerunský jazzman Richard Bona. Jeho hra na basovou kytaru byla sice zajímavá, taky jeho zpěv, možná bych tam zůstala i do konce, to by ovšem nesměli na hlavní scéně začít božští a úžasní Salsa Celtica - Skotové, Angličané, Kolumbijci, Kubánci, Irové, Venezuelané kombinující tradiční keltskou hudbu s vášnivými kubánskými rytmy.Dudy a housle s latinou.Krása, krása, krása. Jestli Bregovič byl maximálním zážitkem, SC byla nadpozemská. Zpěvák sice příliš často opakoval Czech Republic ( jiní intepreti zdravili Ostravu), ale i tak byla jejich spolupráce s publikem vynikající.

Salsa Celtica mě vyšťavila, proto na Bajofondo Tango Club Oscary oceněného Gustavo Santoalalla jsem seděla a ani si toho moc nepamatuju. Pro mě už prostě vrchol večera proběhl.

Na Černé louce jsem si ještě poslechla osobité  sestry CocoRosie. Zdálo se mi ale, že hrajou pořád to samé dokola. Propojení jejich rozdílných hlasů bylo zvláštní, hezky se dívalo na lehce dekadentní projekci doprovázející koncert, doma bych si to ale asi nepustila.

A pak zase domů. O vystoupení Coldcut na hlavní scéně jsem přišla, prý stáli za to.

 

 

Dění dne třetího

Třetí festivalový den pro mě začal vystoupením českého Tleskače. Tuhle kapelu mám ráda, poslouchám ji, spíš jsem si ji ale užívala ve stínu na trávě než v hopsajícím kotli. Následující slovenští IMT SMILE nenaplnili mé očekávání. Zato Balkan Beat Box byly vzrušující směskou balkánské a izraelské hudby okořeněné elektronikou. Proklamované hvězdy festivalu francouzské Gipsy Kings jsem vyměnila za intelektuálního, příjemného a poklidného Dana Bártu & Illustratosphere na Černé louce. A po něm následovalo mé osobní sobotní vyvrcholení - Orange Blossom z Francie s půvabnou Alžířankou v čele. Tradiční hudba Blízkého východu podbarvená podmanivým hlasem  zakomponovaná do tanečních rytmů dokázala rozhýbat tělo, pohladit duši a polaskat sluch.

Balkan Beats Berlin Djs byli do tří rána dobrým společníkem pro tělo povzbuzené kofeinem ze stánku ( mimochodem asi do pěti do rána byl společníkem neznámý Dj na Černé louce).

 

Dění dne čtvrtého a posledního

Čtvrtý den otevřela metalová kapela Hyperion hrající na violoncella. Hudba to byla hezká, přeci jen když na podobných zvucích skoro vyrůstáte, nemůže se vám to nelíbit. Jen mi příliš neimponovalo chování vedoucího kapely. Bylo takové afektované, možná byl jen nervozní, kdo ví. Na následující Gaiu Mesiahu se hlavně dobře dívalo. Akrobatické skoky frontmanky po podiu mě bavily víc než jejich hudba. Bohužel nedělní počasí přineslo vysoké teploty a ze stínu stromů se mi příliš nechtělo do kostela na Českobratrské na vystoupení Yungchen Lhamo, královny tibetské duchovní hudby. Doteď uvažuju, jestli jsem se přeci jen neměla překonat.

Na Černé louce jsem si aspoň zahopsala na Gothart, Čechy jimž učarovala balkánská hudba. Líbili se mi. Prostě a jednoduše. Opravdu zvláštním zážitkem pro mě byla kapela Tara Fuki hrající ve stanu Tent, jenž byl v neděli vyhrazen pro vydavatelství Indies. Jejich velmi vlídný, milý a nenucený projev mě uchvátil. „ Kolegyně"  Yellow Sisters mají neskutečné hlasy se kterými si vystačily bez jakýchkoliv nástrojů. Obdivuhodné. Ale Ba Cissoko z Guneyi byl přeci jen velkým lákadlem, proto jsem se po chvilce odebrala na hlavní scénu. Ba Cissoko hraje na jednadvacetistrunnou harfu koru, které se smějí dotknout pouze vyvolení. Jak zhodnotit jeho koncert? Kousek Afriky pod Slezskoostravským hradem.

 

 Colours prostě není jen obyčejný festival. Colours je kulturní svátek, který  vám ukáže to, o čem ani nemáte potuchy, že by se vám mohlo líbit. Kulturní svátek, který vás pomocí hudby zanese do všech koutů světa. A můžeme jen hádat k jakým vůním a barvám přičichneme příští rok. Kritizovaný, náhle vydaný zákaz vnášení vlastních nápojů se dal zvládnout. Ono nikdy nemůže být nic perfektní a kecalové se vždycky najdou. Na foru si dokonce někdo stěžoval, že měl příliš utažený identifikační pásek ( nemá tolik jíst, napadlo mě).

Na závěr bych jen parafrázovala větu řečenou na adresu Salsy Celticy: Bez Colours of Ostrava budete svým dětem jen těžko vysvětlovat co je to world music.