Čas nám začíná znovu a znovu utíkat s každým probuzením.

Probudil jsem se, protáhl se a posadil na posteli. Rozhlédl jsem se po holých zdech svého pokoje a chvíli naslouchal všudypřítomnému tichu. Už v ten okamžik se mi začalo zdát, že něco není v pořádku a mou mysl ovládlo jakési zvláštní tušení a úzkost. Procházel jsem kolem okna a na krátký moment skrze něj pohlédl na monotónně šedou zeď protějšího panelového domu. Vedle sebe se tam tísnily nekonečné řady a sloupce tmavých oken. Podobně určitě vypadalo čelo mého domu – a já jsem byl za jedním z těch oken. V černotě protějšího okna se něco pohnulo. Odvrátil jsem se od okna a šel hlouběji do svého bytu. Otevíral jsem dveře a pomalu procházel prázdnými pokoji. Došel jsem k hnědému telefonu, který najednou začal zvonit. Kdo mi to teď volá? Podezřívavě jsem natáhl ruku a zvedl sluchátko.
„Ano?“ řekl jsem nejistě.
„To jsem já,“ ozval se hlas, jako by něčím tlumený.
„Aha. No, čekal jsem, že zavoláte později.“
„Potřebuji to už nyní!“ zněl hlas naléhavě. „Teď! Okamžitě!“
„Samozřejmě, za chvíli to bude.“
„To doufám.“
Položil jsem telefon a prošel dalším pokojem do koupelny. Otočil jsem uzávěrem a z kohoutku se spustil úzký pramínek špinavé vody. Opláchl jsem si obličej a podíval se do zrcadla. Bylo v rohu trochu prasklé. Dotkl jsem se ho prstem. Rohový kousek skla se ulomil a spadl do umyvadla. Vložil jsem prst do vzniklé dutiny a vytáhl malou plastovou krabičku s třemi malými tabletami. Pilulky osudu. V mém zrcadle? Má to něco symbolizovat? Je zde něco, co bych měl pochopit? Položil jsem je na umyvadlo a začal si čistit zuby. Koupelna byla těsná a vlhká místnost obložená kachličkami, z nichž některé už vypadaly a já jsem je nechal jen tak ležet bez ladu a skladu na podlaze. Vana s podřeným smaltem nebyla už hodně dlouho použita. Stále zívajíc, odešel jsem z koupelny do obývacího pokoje. Překročil jsem jakési odpadky a posadil se ztěžka do křesla. Díval jsem se na černou obrazovku zaprášené televize. Nikdy nebyla funkční. V pokoji bylo lehké ranní příšeří. Cítil jsem, jak mi na zátylek vane chladný vítr z pootevřeného okna. Otočil jsem se, abych ho zavřel a znovu při tom pohlédl na protější okno. Zdá se mi to, nebo tam někdo ve stínu nehybně stojí a pozoruje mě? Zavřel jsem okno a rázně zatáhl závěsy. Tím jsem navrátil pokoj zpátky do tmy noci. Ještě chvíli jsem takhle nehnutě seděl a nechtělo se mi vstát. Možná jsem dokonce ještě na pár minut znovu usnul. Pak už jsem se ale definitivně zvedl z potrhaného křesla a šel se do kuchyně najíst. Po jídle jsem se postavil doprostřed pokoje a s nesmírnou důsledností a klidem se pomalu oblékal do pracovních šatů – do černých lněných kalhot, černého saka, bílé košile a tmavě modré vázanky. Připnul jsem si k zápěstí drahé hodinky a podíval se, kolik je hodin. Jak jsem v tu chvíli kontrastoval s mým zdemolovaným bytem. Rozhlédl jsem se po místnosti a můj zrak spočinul na obálce ležící na stolku vedle okna. Byl to malý bílý stolek, kterému se jedna noha kývala a když jsem k němu došel, neodolal jsem pokušení odhrnout lehce závěs a věnovat ještě jeden pohled protějšímu oknu. Pozoruje mě odtamtud někdo? Za mnou se ozvalo zachrastění a tupý úder o kov. Prudce jsem se otočil, ale byt byl opět v nehybnosti. Udělal jsem dva kroky a znovu se rozhlédl. Ach, tak, špatně jsem položil sluchátko, takže vypadlo. Lehce jsem se usmál banalitě situace a zavěsil hnědé sluchátko do stabilnější polohy. Pak jsem vzal ze stolu klíče od bytu a vložil je do kapsy, hned vedle pilulek osudu. Položil jsem dlaň na kliku, otevřel dveře a opustil byt.