... Otevřela dřevěné dveře a zevnitř se vyřinulo silné aroma zeleného čaje a možná ještě i něčeho jiného, snad tabáku, pražené kávy nebo vonných tyčinek; následoval jsem ji do bytu; vrána odletěla, sedla si na poštovní schránky a sledovala, jak se dveře zavírají ...

Vstoupili jsme do úzké chodby bytu, obkládané ebenovým dřevem, příjemným na dotek i na pohled. Prošli jsme dveřním rámem, kde místo dveří byl závěs z dřevěných kuliček a vstoupili do tlumeně, avšak velmi sytě a příjemně, osvětleného pokoje. V rohu, přímo pod lucernou s fuchsiovým sklem seděla u stolku malá holčička, až na nepřístupný výraz v tváři podobná své mámě. Zdvihala ze stolku různé voskovky a zkoušela s nimi dělat na papír čáry, kruhy a vybarvené plochy.
„Můžeš se posadit,“ řekla mi malířka a odešla do vedlejší místnosti, ze které se po podlaze plížila pomalá pára.
Holčička dělala, že mě nevidí, tak jsem ji také ignoroval. Posadil jsem se naproti ní na pohovku tak měkkou, že se mi zdálo, jako bych plaval na vlnách. Z dlouhé chvíle jsem se rozhlížel, až jsem za plentou spatřil roh rozdělaného obrazu. Pomalu jsem vstal a hnán zvědavostí odhrnul závěs. Prohlížel jsem si to umělecké dílo. Na plátně byl detailně rozmalován vysoký palác stojící na šedivém útesu. Ucítil jsem za sebou umělčinu vůni a zaslechl hlas: „Je skoro hotový. Myslím, že ho dnes domaluji.“
„Vypadá velmi… …realisticky,“ řekl jsem zamyšleně.
„Nebo náš svět vypadá příliš málo realisticky,“ poznamenala.
Otočil jsem se s výrazem nepochopení na ni a ona zahalila opět obraz.
„Do dobrého umění se dá někdy přímo vstoupit,“ řekla a ukázala na proutěný stůl, kde stál můj šálek čaje a sladké pečivo.
Sedl jsem si ke stolku a ona naproti mně. Holčička si nás nevšímala a my jsme si nevšímali ji.
„Probudil jsem se dnes o hodinu dřív než normálně a měl takový divný pocit – poprvé v životě. Cítím jakousi úzkost, ale nevím z čeho…“
„Takové už úzkosti jsou,“ pokývala hlavou.
„Nelíbí se mi to. Dnes nic nefunguje tak, jak by mělo. A za zrcadlem jsem našel pilulky osudu.“
Podívala se na mě a já jsem si pomyslel, že má nepřirozeně dlouhé a husté řasy. Vypadala tajuplně a magicky.
„To není nic zvláštního, že se ti ta úzkost nelíbí.“
„Nepřekvapuje tě a neděsí, že je tenhle den jiný než ostatní?“ zeptal jsem se.
„Však už bylo možná na čase, těch ostatních a stejných dnů byla příliš dlouhá řada. Upřímně řečeno, ani si nepamatuji, kdy jim byl začátek.“
„Aby tohle nebyl konec,“ řekl jsem pochmurně.
„Ale no tak,“ řekla, „až vyjdeš na ulici, rozhlédni se kolem sebe a uvaž: mohlo by to všechno, tak dávné a věčné, mít vůbec někdy konec?“
„Hm,“ zamručel jsem a dlouze upil. „Budu muset už jít.“
„Jdi. Když otevřeš všechny své smysly impresi a expresi světa, poznáš třeba pravdu a s ní i odpovědi na své otázky.“
„Ty je snad znáš?“
„Kdybych je znala, řekla bych ti je.“
„Tak díky za snídani. Ahoj,“ řekl jsem a otevřel dveře.
Vrány na chodbě se opět daly do pohybu.
„Ahoj,“ řekla a zavřela za mnou.
Prošel jsem kolem schránek, přes prosklené dveře a ven na ulici.