Prošel jsem kolem schránek, přes prosklené dveře a ven na ulici.

Otevřel jsem skleněné dveře a vykročil do chladné ranní ulice, ve které lehce mžilo a foukal studený vítr. Vydal jsem se kupředu po chodníku, podél zdí našeho domu, který se teď vedle mě tyčil do velké výšky. Naproti ulice stál druhý vysoký dům, hrany jejichž střech, v ohromné výšce nahoře jako by k sobě měly blíž a zůstával mezi nimi jen malý úzký prostor s šedivou oblohou plnou tmavých mraků. Chodník i asfaltová silnice se táhly do dálky, pořád rovně, až za můj obzor. Až na muže, který vynášel do popelnice odpadky, byla ulice úplně prázdná a tichá. Muž na mě krátce pohlédl, pak zase sklopil oči, vrátil se do svého domu a zavřel za sebou dveře. Kráčel jsem dál opuštěným bulvárem, rozhlížel se napravo i nalevo po mlčenlivých oknech, výklencích, parapetech, okapech, trubkách a vedení elektřiny, která na mě prázdně hleděla jako na cizince, který do téhle ulice nepatří a ruší svými hlasitými kroky její vlastní rovnováhu a klid. I já jsem se tehdy zvuku své chůze lekl a snažil se našlapovat co nejlehčeji.

Procházel jsem kolem stojících aut, naleštěných, ale nehybných. Kdo je leštil? Snad majitel někdy v noci? Proč jsem nic z ulice neslyšel? Kráčel jsem dál. Po asfaltu se ve větru líně převalovaly listy starých novin. Ulice se postupně zaplnila lidmi, až jsem jich nakonec napočítal včetně sebe kolem desíti. Tíživému pocitu odcizení a chladu to však neubralo nic na aktuálnosti, snad právě naopak: lidé šli nevšímavě kupředu za svými cíli, jako nemyslící loutky. A snad tomu tak je, napadlo mě. Slyšel jsem včera, že pokaždé, když se někdo osvobodí ze svého těla, tak tělo žije dál, bez duše. Jen vykonává rutinu. Kolik je zde lidí bez duše? Kolik lidí se osvobodilo ze svých těl a kdy to dokáži já? Bude to dnes, když jsem se poprvé probudil s tím zvláštním pocitem, jako by tak trochu pocitem viny?

Ulice utíkala pořád dál, jen já jsem již zastavil, protože jsem došel k cíli. Přede mnou se tyčila obrovská stavba továrny. Její střešní štít se nacházel ve výšce, kam jsem sotva dohlédl a byl osídlen nějakými ptáky, které jsem na tu vzdálenost nedokázal rozpoznat – byli-li to vůbec ptáci. Vstoupil jsem malými plechovými dvířky, nacházejícími se pod obrovskou tabulí skleněných a špinavých oken, z nichž některá byla naprasklá. Z hloubi továrny jsem slyšel hukot těžkých strojů, ale odsud, z administrativní sekce, jsem neviděl ani ty stroje, ani lidi, kteří je obsluhují. Chvíli jsem na svém svazku klíčů hledal ten správný a pak otevřel dveře s mou jmenovkou.