Pečlivě jsem za sebou kancelář uzamkl a vykročil směrem dolů – za směrem vzdáleného dunění strojů...

Sestoupil jsem na poslední schod a otevřel kovové dveře. Ocitl jsem se ve velkém sále s plechovými zdmi někde v nedohlednu a nekonečnou podlahou z betonu. Nade mnou se tyčila obrovská železná konstrukce stroje, u kterého jsem se neodvažoval ani hádat, k čemu by mohl sloužit. Mlčky jsem ho obcházel a fascinovaně pozoroval. Byl nehybný a tichý. Obrovské železné šrouby, lesknoucí se hřídele, výpusti páry, budíky s nehybnými ručičkami, to vše nade mnou stálo jako věčný kolos vysmívající se mé malosti. Odešel jsem od tohoto stroje a šel dál, za stále vzdáleným zvukem pracujících dělníků. Procházel jsem kolem mnoha dalších zastavených strojů olbřímích rozměrů, proplétal se úzkými uličkami, které mezi nimi někdy zbyly. Plechová klenba stropu mi visela tak vysoko nad hlavou, až se zdála být jen pošmournou oblohou, nebo vzdálenou jeskynní zdí. Těsně pod stropem se něco pohybovalo a plachtilo, ovšemže jsem to však nedokázal rozeznat.

Vystoupil jsem po malých kovových schůdcích na plošinu mírně vyvýšenou nad zemí, takže jsem měl celé to pole obřích stolů před sebou jako na dlani. Vedle kovového zábradlí tady stál velký ovládací panel plný menších tlačítek, budíků a pák, jimž dominovala jedna velká páka. Najednou mi projelo hlavou pomyšlení, jaké by to bylo, spustit všechny ty stroje. Chtěl bych zjistit, k čemu vlastně slouží, co dělají a jak to dělají. Chtěl bych se podívat, co se bude dít, když je spustím. Nervózně jsem přistoupil k páce a vztáhl po ní ruku. Cítil jsem, že se mi vzrušením potí dlaň. Sevřel jsem její polstrovanou část. Věděl jsem, že dělám něco, co bych dělat neměl. Zatáhl jsem za páku a ozvalo se skřípění – nejprve v řídícím panelu, potom někde pod podlahou a nakonec v celém dohledném sále i ve všech velkých strojích. Pak se na prvním z nich roztočila hřídel a ozvalo se temné dunění. Hluk a pohyb se pomalu přenášel na další a další stroje, až jsem se sám vyděsil toho, co jsem spustil. Tehdy jsem si uvědomil tu závratnou a děsivou pravdu – kdokoliv spouští ty stroje, nemůže dohlédnout na žádný z konců sálu a nemůže ani celý sál projít. Jen spustí stroj – stroj, který je schopný spouštět a řídit další stroje a ty další stroje spouští a řídí ještě další stroje a potom řídí samy sebe a všechny ostatní. Prvotní pouhé spouštění se zákonitě po tisícovkách spuštěných strojů změní v zefektivňování práce, v řízení a regulaci spotřeby, celý algoritmus strojů se neustále mění a komplikuje. Je stále složitější a je brzy pln tolika programových větví a cyklů, že již není v mezích nikoho z lidí sledovat jej. A někde hluboko v tomto kódu vzniká něco zvláštního, paranormálního, snad… …jakási podivuhodná forma umělé inteligence. Vyděsil jsem se a pokusil stroje zastavit, ale při pohybu pákou se již nic nestalo. Měnící se kmitočet hukotu strojů jako by se mi vysmíval. Dal jsem se do běhu, obíhal burácející zařízení a klopýtal přes dlouhé tlusté kabely, které vedly odnikud nikam. Dal jsem se podél lehce vibrujících potrubí s párou. Zavedly mě až k místu, kde mizely v zemi a kde jsem našel železné dveře. Otevřel jsem je a spatřil schody dolů – do podzemí továrny. Na okamžik jsem zaváhal. Ještě se můžu vrátit do kanceláře. Zaslechl jsem znovu hlasy dělníků. Zdola. Zatnul jsem zuby a vydal se dolů. Zlověstné hučení strojů mi znělo v zádech.