Zatnul jsem zuby a vydal se dolů. Zlověstné hučení strojů mi znělo v zádech...

Podzemí tvořily úzké potemnělé chodby, ve kterých byly jediným světlem malé lampy zavěšené velmi daleko od sebe, takže vytvářely jen takové malé ostrůvky světla v moři temnoty. Od jedné lampy bylo vždy vidět druhou, ale vše mezi nimi halilo černo. Po stropě a podél zdí se táhla dlouhá a tlustá potrubí, v nichž tajemně hučela pára. Přiložil jsem na jedno obrovské potrubí ruku a vnímal to teplo a vibrace. Pak jsem k okraji železného potrubí přiložil ucho a poslouchal. Hučení znělo vskutku tajemně, skoro jako by se v něm ozývalo něco vzdáleně podobného lidské řeči. Jak vlastně můžu vědět, že tím potrubím cestuje pára? Co když tam za sebou lezou dlouhé řady zakrslých lidí? Tuhle myšlenku, příliš šílenou, aby mohla být reálná, jsem však vzápětí zavrhl. Vždyť ty roury vedou do strojů a z nich také zase vycházejí – jak by jimi mohli procházet lidé? Jenomže… …nemůžu vědět, jestli zrovna tahle roura vede skrz nějaké stroje. Odstoupil jsem od ní. Je to podivný nápad. I když… …viděl jsem snad někdy přicházet do práce dělníky? Nebo je z ní odcházet? Třeba přichází přede mnou a odchází až po mně… …ale všichni? Znovu jsem zepředu a ještě trochu víc zdola zaslechl vzdálenou ozvěnu práce. Ozývala se zrovna z toho směru, kde bylo nejméně lamp. Pokračoval jsem pomalým krokem chodbou. Ta se všelijak zatáčela, dvakrát doleva, jednou doprava, zase dvakrát doleva a pak třikrát doprava, neustále klesala a nořila se střídavě do světla a stínů. Pak se náhle začalo prudce oteplovat, cítil jsem, jak se potím. Došel jsem k dveřím, zpod nichž se linulo těžké rudožluté světlo. Zevnitř se ozývalo hlasité sálání ohňů a výkřiky i lomoz tvrdě pracujících. Otevřel jsem dveře a ocitl se v dlouhé místnosti, jejíž celou jednu zeď zaplňovaly otevřené otvory do bezedných útrob neskutečně velkých kotlů, z nichž šlehaly plameny a sálal žár. Zpocení dělníci, vyprofilované postavy křečovitých svalů, přikládali do nenasytných železných tlam plné lopaty uhlí, z hromad jim však neubývalo. Jako by zde byli tito muži navěky přikováni, neznali jiného místa, než je toto a neuměli se pohybovat jiným způsobem než tímto. Jen navěky, zde, hluboko, zapomenuti okolím, přikládají neúnavně do nekonečné řady gargantuovských kotlů, čímž udržují továrnu a možná dokonce celé město v pohybu. Však také jejich oči byly žárem zcela vypálené a jen prázdné oční důlky vzhlížely vstříc nejdivočejšímu z živlů. Snad i místo mozků již měli jen popelem začerněnou dutinu v lebce. Jsou vůbec ještě lidmi, nebo stroji? Procházel jsem kolem nich, vyhýbal se jejich lopatám a mířil stále dál, do neznáma, snad za zjištěním, kde ta řada dělníků končí. Náhle jsem se však zastavil. Zdálo se mi, že slyším syčení páry. Jedná malá trubka byla prasklá a unikala. Přistoupil jsem blíž a utáhl ventil. Tehdy se stalo něco nepochopitelného. Zeď přede mnou jako by zešílela. Jednu vteřinu byla celokovová, okamžik na to byla však celá ze dřeva, hned potom z šedého plastu a ve čtvrté vteřině z matného skla. Začala se měnit ještě rychleji, prohýbat, až nakonec její kousek zmizel a já jsem ve volném místě spatřil NIC. Nebyla to černota, nebyl to materiál v pozadí, nebylo to prostě vůbec nic. Nebyla tam barva, ani bílá, ani černá, ani žádná jiná, nebylo tam vůbec nic. Bylo to naprosto nepředstavitelné a pro mou mysl tak šokující, že mě to úplně ochromilo a zbavilo vědomí.