Bylo to naprosto nepředstavitelné a pro mou mysl tak šokující, že mě to úplně ochromilo a zbavilo vědomí...

Probral jsem se na podlaze kabiny výtahu, celého z tlustého skla. Ten byl na mohutném laně spuštěn až od stropu na podlahu tovární haly. Skrz jednu skleněnou stěnu jsem viděl schody do své kanceláře, skrz další mohutné stroje, teď už zase stojící a tiché, jak se sluší a patří. Nedaleko od výtahu stáli dva ramenatí muži v nažehlených oblecích, rudých kravatách a s totálně netečnými výrazy. Jejich oči jako by se dívaly kamsi skrze mě. Zatlačil jsem do skleněných dveří výtahu, ale byly zajištěné.
„Haló!“ zavolal jsem. „Pusťte mě ven!“
Jeden z nich se laxním pohybem podíval na drahé hodinky. Ucítil jsem v kabině tah. Pohlédl jsem instinktivně vzhůru a spatřil, jak se černá lana napínají. Kabina se začala zdvihat. Pod prosklenou podlahou jsem viděl vzdalující se betonovou zem, dlouhé aleje šedivých strojů a maličké postavičky dvou goril. Rychle jsem se blížil k vysokému stropu tovární haly. Za chvíli zdviž dosáhla úrovně gigantických železných opěr. Každý z těch velkých oblouků kovu musel mít průměr o velikosti dospělého muže. Na nich ležela spousta improvizovaných hnízd. S klidem mě pozorovala malá očka ptáků, kteří nad tou, snad několikasetmetrovou, propastí čile poskakovali. Pak jsem projel otvorem ve stropě a ocitl se ve vysoké Administrativní věži, která se vždy spolu s jinými nezaměnitelnými signaturami města tyčila vysoko nad střechy obyčejných domů. Skrze prosklené stěny výtahu jsem mohl pozorovat, jak míjím desítky různých zešeřelých pater. S překvapením jsem zjistil, že na některých z nich jsou lidé. Kráčeli v dvouřadu za sebou vojenským pochodem jako tupé stádo ovcí. Jejich procesí pokračovalo po schodech točících se kolem celé prosklené věže stále výš a výš, rozhodně však ne takovou rychlostí, jako já ve výtahu. Pak kabina dorazila do temných pater, kde mě absolutní tma úplně připravila o zrak. V těch místech jsem ztrácel přehled, jak dlouho a jak rychle již výtahem stoupám. Pak se okolo zase mírně rozjasnilo, dokonce i točité schody jsem spatřil, ale už po nich nešli žádní lidé. Avšak přestože po nich nikdo nešel, tlumené světlo ze slabých svítidel, ukotvených vedle schodiště a ve výtahové šachtě, jako by nacházelo ve vzduchu neviditelné překážky a proto se na zdech tvořily zřetelné stíny pochodujících dvouřadů, přestože majitelé těch černých obrysů nikde nebyli. S hrůzou jsem pocítil chuť přitisknout s k nějaké bezpečné zdi, ale ve výtahu nebylo kde – všechny stěny byly stejně průhledné a ze všech stran vedlo stejné točité schodiště plné míhajících se stínů, přestože se v něm nic hmotného nepohnulo. Změnili se snad ti lidé, když vkráčeli do tmy, ve stíny? Věděli o tom, co se jim stane, když tam vejdou? Na co mysleli? Proč tam vůbec tak odevzdaně šli? Klekl jsem si na dno výtahu a zoufale si třel spánky. Přišla další tma a nakonec prudké světlo. Vystoupal jsem až do rozlehlé bílé místnosti. Západka ve dveřích s cvaknutím vyskočila. Otevřel jsem a bojácně vystoupil.