Vrátil jsem krabičku do kapsy, vstal, otočil se a vykročil k výtahu...

Opustil jsem továrnu a kráčel stále otřesen poloprázdnou ulicí. Bylo příliš brzo na to jít domů, rozhodl jsem se tedy uklidnit se v kavárně. Došel jsem před průčelí nízké a přízemní budovy, zvenku obkládané dřevem. Uvnitř se točil větrák a pod ním byl příjemný chládek. Posadil jsem se za stůl z tmavě hnědého, skoro až černého, dřeva. Celý interiér kavárny byl vyveden v hnědé, zelené a hnědozelené barvě. Když se krátce otevřely dveře kuchyně, ucítil jsem vůni pražené kávy, uvařeného čaje, drceného koření a nakrájeného citrónu. V pootevřených dveřích se objevila mladá servírka, která na mě, na nevědomé úrovni prožívání, působila jako archetyp mládí a jako přelud fialové barvy bodláčí. Její do tmavého černočerného odstínu zbarvené řasy, jako by se mě snažily zhypnotizovat, pokud jsem to tedy nebyl já sám, kdo jako by chtěl být zhypnotizován. Blížila se ke mně a její oblé boky se přirozeně vlnily pod těsným černým kompletem, který spojoval nebílou sukni sahající ke kolenům, se stejně zbarvenou košilí bez rukávů, jen na dvou černých stuhách plazících se po dívčích ramenou a se zástěrou barvy orchidejově fialové, která ji začínala téměř až u krku a končila nepatrně výše než se nacházel spodní lem sukně. Opálené, pevné nohy ladně končily v černých střevících, které tato žena nosila se zřejmou suverenitou, neboť v nich šla plynulou chůzí. Měla krátké vlasy, kolem celé hlavy téměř stejně dlouhé, černé a v jiném světle možná také trochu lesklé, naprosto rovně, bez jediné vlnky, zakrývající i většinu čela. Když ke mně došla, usmála se úsměvem, ve kterém snad bylo něco víc než profesionální strojenost.
„Co to dnes bude?“ zeptala se.
Rozmáchlým gestem jsem vzal do levé ruky nápojový lístek, onen papír s nápisem Menu, uvězněný v plexisklovém stojánku, a veškeré napětí, nabyté v továrně, jako by ze mě spadlo a já byl opět pánem situace.
„Dvě kávy a jeden absinth s pelyňkem.“
„Dvě kávy?“ zeptala se pobaveně, přestože určitě dobře věděla, co to znamená.
Kývl jsem hlavou a dodal: „Je tu přeci prázdno…“
„…jako ostatně každý den,“ poznamenala, když odcházela zpět do kuchyně.
Po cestě zdvihla z pultu podnos, na kterém ležely jídelní lístky a prázdné šálky v podšálcích, načež kolenem stiskla kliku od dveří do kuchyně, aby mohla vstoupit – vždycky to tak dělala, když měla plné ruce. Chvíli jsem se rozhlížel po prázdné kavárně, pak znovu upřel zrak na dveře. Tiše jsem seděl a vnímal, jak plyne čas. Už je pryč nějak moc dlouho! Odněkud z kuchyně se ozval tlumený a useknutý výkřik hrůzy a překvapení. Co se to tam děje? Vstal jsem a rozmýšlel se, jestli utíkat dovnitř, nebo ven. Bojoval ve mně strach s vůlí pomoci. Zakroutil jsem hlavou, jako bych se divil vlastnímu rozhodnutí, obešel pult a vstoupil do kuchyně.