Pronásledujíc neznámého útočníka vrhám se poprvé v životě tam, kam je mi, nepovolanému, vstup zakázán.


Zakroutil jsem hlavou, jako bych se divil vlastnímu rozhodnutí, obešel pult a vstoupil do kuchyně.

Zavřely se za mnou kovové dveře a ocitl jsem se v bílými kachličkami obloženém komplexu pultů, dřezů, pecí, mixérů a hořáků. Kuchyně byla mnohem delší, než jsem čekal a než bylo podle mých představ normální. Klusal jsem dlouho kolem dřevěných a slonovinově bíle nalakovaných skříněk i různé bílé techniky, ale kuchyně stále nebrala konce. Někde napravo ode mě se ozvalo zařinčení. Zrychlil jsem a rozběhl se tím směrem. Na zemi ležela plechová pánev, zřejmě spadla ze sady kolíčků, kde visely ostatní. Přede mnou se ozývaly vzdalující se kroky. Opět jsem přešel do běhu, krátce po startu mě však začalo akutně píchat v levém boku, musel jsem tedy zpomalit, ohnout se a opřít rukou bílou desku kuchyňské linky. Mezitím jsem se rychle rozhlížel kolem sebe. Sotva pět kroků přede mnou stál na hořáku velký tlakový hrnec, z nějž se ozývalo tajemné bublání. Vedle něj bublala voda v konvi. Na lince vedle sporáku byla již připravena skleněná nádoba s lístky čaje na dně. Nebylo zde však nikoho, kdo by čaj vařící vodou zalil. Nad sporákem visely dlouhé svazky jakýchsi sušených bylin, které i nerozmleté vydávaly silné aroma. Z pootevřené skříně vonělo čerstvě upečené pečivo. Kdo jej však vytáhl z pece? Vydal jsem se spěšnou chůzí dál, protože jsem opět nabyl pocitu, že někde před sebou slyším rychlé kroky.

Na zemi kotelny ležela nehybně vysoká mužská postava v rudém plášti a s maskou stejné barvy, celá zasypaná popelem. Do těla se pak náhle vrátil život, srdce se rozbušilo a plíce naplnil vzduch. Plynule vstal a pomalými, úspornými pohyby se rozhlížel po místnosti. Celkově působil dojmem velké síly a rozvahy, plášť však na něm visel pomačkaně a v cárech. Pohlédl na stěnu za sebou. Už neblikala, ani nevykazovala žádné jiné známky transdimenzionální poruchy. Pohlédl svýma spálenýma očima jako by skrz strop. Pak vyrazil neochvějným krokem kupředu. Míjel pracující topiče, spolehlivě si našel cestu skrz podzemní labyrint a vystoupal po schodech do velké tovární haly plné mlčenlivých strojů. Ráznými, dlouhými kroky pokračoval až k východu a potom na ulici. Tam krátce zaváhal, znovu se chvíli rozhlížel a zas se dal do pohybu. Prošel vstupem do ztichlé a opuštěné kavárny. Stačilo mu pár rychlých pohledů po místnosti a na pootevřené dveře, načež udělal pár kroků do kuchyně.

Náhle jsem se zarazil. Kroky se neozývaly jen přede mnou, ale už i za mnou. Zbláznil jsem se, nebo to je nějaké zvláštní echo? Zastavil jsem se a zaváhal. Než jsem se stihl rozmyslet, co udělám dál, přiblížil se ke mně rychlým krokem zezadu v červeň zahalený muž. Jeho ruka dopadla na mé rameno. Strachem jsem ustrnul. „Jdi dál, je tam mrazák. Potřebuji chlazení,“ řekl jen a postrčil mě před sebou. „Kdo…“ stačil jsem jen krátce heknout, ale už mě tlačil kolem dlouhých řad kuchyňských linek, až před velké lesklé kovové dveře. Zatáhl za masivní madlo a dveře se otevřely. Zevnitř se na nás vyvalil nepříjemný mráz. „Jdi,“ řekl prostě svým chraplavým hlasem a já jsem poslušně šel.