„Kdo nesjel Lužnici nebo aspoň Vltavu, není plnohodnotný člověk." To mi řekl prostřednictvím rádia v autě podle hlasu mladý muž, který ještě dodal, že v jeho úspěšném podnikání má Lužnice nezastupitelné místo - tam se formovaly jeho priority, tam se vyvíjely jeho mezilidské vztahy. „Ano," dodal, „řekla jste o mně, slečno redaktorko, že jsem veleúspěšný manažer. A já říkám, že to ze mě udělala Lužnice. Proto jste mě dnes na jejím břehu našla. Proto jsem řekl, co jsem řekl." Prostě řeč hodná veleúspěšného manažera.

            Jako kluk jsem byl vodní skaut a Lužnice pro mě pokaždé byla splněným snem. Splněnými představami. Od těch časů jsem ji (stejně jako Vltavu, Sázavu, Otavu, Ohři) sjel mockrát - to ještě neexistovali placené kempy ani vykradači stanů. ale v jednom měl onen velemanažer pravdu: při sjíždění takové řeky se ukáže, jaký kdo je. Pokud - samozřejmě - ji nesjíždíte jako vlci samotáři. Takových ale moc není.

            My jako skautíci jsme sjížděli na pramičkách, to znamená v sedmi, někdy i ve větším počtu, protože jedna pramička znamenala jednu družinu, dejme tomu Ledňáčků. Kteří za sebou měli slib, že spolu budou sdílet pramičku i řeku v dobrém i ve zlém. Tehdy také existovali trampové, kteří měli na dnech svých kanoí bedny piva i jiné osvěžovaní prostředky.

            Nemůžu říct, že bychom se navzájem milovali, ale i po těch letech si pamatuju, že jsme se respektovali. Neboť jsme měli společnou úctu k řece i jejím pravidlům. I to byl důvod, proč se vodáci tenkrát tolik netopili a proč je teď utopenců tolik. Pod oním pověstným pilařem se tehdy taky někdo utopil, ale o tom se mluvilo mnoho let, než došlo k dalšímu smrťáku.

            Tolik mrtvých je v současné době také proto, že se před sebou navzájem čím dál víc vytahujeme.  Někteří tak činí prostřednictvím značek a vzhledů svých aut, jiní počtem takzvaných osobností, s kterými se znají a počtem recepcí, jichž se účastnili, další jmény exotických míst, kde byli na dovolené, velikostmi ryb či zvířat, které a kde ulovili, a jiní zase počtem skoků přes Pilaře či rychlostí, jakou ujeli na Lužnici ten nebo onen úsek. Že se přitom vytratil hlavní důvod  - že se řeka sjíždí kvůli své a okolní kráse - není vůbec důležité. Ten manažer měl pravdu: lidi se dají prokouknout i díky řece. A tak mě napadá, že by nebylo od věci, kdybychom aspoň jednou za čtyři roky pustili po řekách i své poslance...