Vojtěch Steklač se narodil roku 1945 v Příbrami, dětství však prožil v Praze, na níž ve svém díle později velmi kladně vzpomíná. Po neúspěšných pokusech stát se ekonomem přešel na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou zdárně vystudoval. Potom se stal na krátkou dobu redaktorem tehdy velmi populárního časopisu pro mladé Ohníček. Tam také začal psát první knihy a když potom Ohníček opustil, stala se pro něj spisovatelská činnost jediným zdrojem obživy až do dnešních dnů – dnes je stále aktivním spisovatelem, i když svou zlatou éru má pravděpodobně za sebou. Napsal v průběhu let mnoho knih, včetně náročnější četby pro dospělé, skutečně se však proslavil a našel až v příbězích pro děti. Určitým vzorem v začátcích jeho tvorby byl určitě francouzský spisovatel René Goscinny s jeho Mikulášovými patáliemi (ten Goscinny který udělal díru do světa s Asterixem), možná také tvorba Foglara a Poláčka. Tito tři autoři byli u nás většinou sice slavnější než Steklač, mně se však na jejich dílech už v dětství něco nezdálo, něco, co mi v nich překáželo, a čeho se Steklač vyvaroval. Goscinnyho příběhy byly přeci jenom vystavěny na francouzských reáliích, proto jsem k nim neměl tak blízko, jako k českým. Foglar zase příliš moc ve svém díle moralizoval – dnes je to klasika, ale klasika spíše v tom slova smyslu, že se jí zasmějeme. Foglarovi hrdinové byli příliš příkladní a čestní, nikdy nemluvili sprostě, neprali se a vůbec to byli archetypální pionýři. Dospělý může uznat morální poselství knize k dobru, ale jak k tomu přijde desetileté dítě? Má v podvědomí úplně jinou představu o dospívajících chlapcích – sám si dobře pamatuje, jak se už ve školce popral do krve a jak už v první třídě základní školy pochytil základy dlaždičské mluvy. Přirozeně mu pak příběhy bez zbytečného moralizování, jako jsou například Steklačovy příběhy, přijdou přirozenější. Celkově se mi zdá, že Steklač pochopil dětské myšlení nejlépe ze všech a dokázal se skutečně vcítit – nebyl ani tak morální jako Foglar, ani tak patetický jako Poláček. Abych však Foglara s Poláček jen nehanil, musím jim zase přiznat, že tvořili v úplně jiné době, kdy zase jejich příběhy působily dost možná věrohodněji.

Nejznámějšími hrdiny Steklačových povídek a knih jsou zajisté čtyři kluci z Holešovické party – Bořík, z jehož pohledu je ich formou popisován děj, Čenda, který má staršího bráchu a občas řeší problémy s holkama, Mirek, jenž se strašně vytahuje a Aleš, který žije jen se svou babičkou, rád jí a je to tlouštík (i když o sobě stejně jako Eric Cartman s oblibou říká, že je jen svalnatý). Zápornou postavou byl potom šplhoun Bohoušek, komickou postavou strýc Chrobák, který vynalézal zásadně už vynalezené, naopak postavami které příběh posouvaly do roviny realistické byli Boříkovi rodiče, jejichž manželství skřípalo stále víc. Ano, Bořík nebyl jen jednoduchou knížkou pro pobavení, jako třeba Goscinnyho Mikuláš, krom pobavení přinášel ještě něco navíc. Svět kolem mladého Boříka plynul ve vší své syrovosti a Bořík o něm přemýšlel, asi tak, jako by o něm mohl jiný, asi třináctiletý kluk přemýšlet. Jednotlivé povídky a knihy navíc dohromady tvořily propracovaný a kompletní svět, ve kterém sice postavy nestárly a doba se neměnila, ale děj šel dál. Boříkovo sídliště se bouralo, jeho rodiče se rozcházeli, stěhoval se, stavěl si s kamarády klubovnu, kterou jim pak zbořili, postavili si novou, Bořík utekl z domova – tohle byly vážné věci, které proplouvaly všemi knihami a povídkami a na které byl teprve naroubován onen originální humor, který někdy člověka nenechal od smíchu ani vydechnout. Nejznámějšími knihami o této partě jsou tato díla:

Bořík a spol. je kniha sestavená ze spíše kratších a humornějších povídek. Bohoušek a spol. je naproti tomu román, který popisuje, jak naše banda utekla od svých rodičů a jako rukojmího si s sebou vzali právě Bohouška. Do lineárního děje jsou umně zakomponovány i kratší epizody, které spolu se zajímavým a silně epickým dějem dělají alespoň pro mě z této knihy z ostatních tu nejlepší. Čenda a spol. je chvílemi naopak podivuhodně melancholickým dílem. Bořík a Čenda zůstávají sami, bez rodičů, v Praze, a snaží se žít. Řeší problémy jako práce, balení holek a také různé problémy lidí kolem nich. Je zde překvapivý důraz na psychiku velkého množství postav. Příběhy z plechové piksly jsou opět krátké a humorné epizody z Boříkova barvitého života. Spolu s knihou Čenda a spol. je spojuje fakt, že Bořík se jde na konci té knihy podívat na sídliště, kde kdysi bydlel a kde se nyní staví silnice. Tato část vyznívá nostalgicky a smutně, nakonec Bořík sepisuje na papíry příběhy, které by měly podle něj navždy zůstat v Holešovicích. Ty strká do plechové piksle a hází do jámy, kde je vzápětí zalije beton. Mirek a spol. se nese v podobném duchu jako Čenda a spol., navíc však přibývá rozměr detektivního pátrání, při kterém jde Boříkovi a Mirkovi chvílemi skutečně o život. Aleš a spol. je naopak opět spíše veselejším vyprávěním, podle mě patří tato kniha k těm slabším. Výbornými výbory jsou také Boříkovy lapálie, Boříkovy nové lapálie a povídková kniha Pekelná třída, která je asi ze všech vyjmenovaných nejhumornější. Holky a spol. je další, spíše slabší kniha, tuto psal Steklač v posledních letech a zdá se u ní, skoro jako by mu docházel už dech.

Vedle příběhů o Boříkovi se dočkaly obliby i knihy většinou humorně detektivního ražení jako například Žlutý Robert nebo Dobrodružství tajného agenta Pankráce Tangenta, kteréžto mě inspirovalo k psaní o Siru Searcherovi.

Neváhal bych označit Vojtěcha Steklače jako jednoho z největších českých autorů pro dospívající mládež druhé poloviny dvacátého století. A na závěr uvedu krátkou ukázku z díla, která přesně charakterizuje hlavní poselství a kompoziční metodu:

Mně stejně nebude nikdo nic vykládat, protože v knížkách je všechno krásné a správné, jelikož jsou na papíře, takže si s nima může každý dělat co chce, třeba je dávat pod kratší nohu stolu a vůbec, každopádně se podle nich nemusí řídit a to taky ne, neboť to přesně vystihl můj strýc Chrobák, když pravil: "Co čteš?"
A já pravil, že čtu knihu o správných hoších, co přestali sprostě nadávat a začali místo toho konat samé ušlechtilé skutky a tvdě sportovat, načež strýc pravil: "No nazdar!" A dál to nerozváděl.
Ale mně bylo jasné, že myslel hlavně toho pána, co to napsal, protože jak mi řekl táta: "Dívej se kolem sebe a uč se ze života, dokud máš čas. Neboť až budeš dospělý, bude už pozdě." Což tedy táta řekl dost drsně, ale myslel to dobře, i když potom vrazil hlavou do skříně a maminka mu musela držet hlavu pod vodou a říkala: "No ty vypadáš, ty ses ale zřídil. Tak takhle vypadají ty vaše podnikové oslavy?"
Já například vím, že na světě je plno krásných a správných věcí, ale taky vím, že život je jinak složitý, a vůbec ne tak jednoduchý, jak ho viděli ti kluci z knížky, co jsem zrovna četl, když k nám přišel strýc Chrobák, poněvadž když člověk chce něco pořádnýho udělat, tak musí počítat s tím, že to není vůbec tak snadný, nýbrž musí tvrdě dřít a počítat s nezdarem, což je ta pravá škola života, jak říká táta.