„Vstávej miláčku, jak ses vyspala?“ Zase hledím do těch krásných očí, které už bohužel ztratily svou hloubku. Zase nevím, co se za jejich stěnou odehrává. Další krásný nový slunečný den a ona opět  nemluví. „Pojď, udělal jsem ti k snídani topinky a přinesl jsem ti čerstvá rajčata.“ Ani se neotočí, jen ty její očka bloudí po místnosti bez jediného slova. Kéž by alespoň zakašlala, vzdychla, protože tohle ticho mě bolí až příliš. Včera odmítla jít spát do naší ložnice a místo toho si ustlala na pohovce. Sedím teď u ní a hladím ji po ruce. Zdá se mi, jakoby to ani neregistrovala, a tak vstávám a beru do ruky krabičku s léky. Doktor říkal, že to pomáhá. Jenže už je to tak dlouho a nic se nelepší, právě naopak.

„Kdosi“ mi nabízí nějaké pilulky. To nehodlám spolknout. Už teď si připadám jako zdrogovaná. Nepolykám je a v nestřeženém okamžiku je plivu do ruky. Schovávám pod polštář. Poděšeně ucuknu. Podezřelá osoba se na mě otáčí. Amok, amok, amok…brrr. Podává mi talíř s něčím do zlatova upečeným. To vypadá…Zdvihnu k němu hlavu. Blbý žert nebo jak to mám chápat? Usmažená dlaň? Lidská dlaň. Kde jsem, kdo je on? A kam zmizel. Co je to za místnost se dveřmi z kouřového skla? Zvuk roztřískaného talíře. A měkké mlasknutí smažené ruky. Vyskakuji na nohy. Děs, panika tvořená ztuhlostí. Zběsilé bušení do skleněných dveří. Chci brečet, křičet, chci pryč. Lomcuji madlem na dveřích. Otevřít, otevřít, rychle otevřít!!! 

Podrážděně se ke mně přiřítila a chňapla po krabičce s léky. Škubala s ní a vehementně se snažila vytrhnout mi ji z ruky. Byla tak bezbranná v každém ze svých nenadálých záchvatů. Jen trpně jsem stál a odolával její titěrné, ale dravé síle. Po chvíli to vzdala a odstrčila mě. Opřela se o kuchyňskou linku.Topinky na nás nechápavě zíraly z hromádky střepů na zemi. Při tom svém řádění shodila talíř ze stolu. Shýbl jsem se, abych ten nepořádek uklidil.  Šlehla po mně rozčileným pohledem a utekla pryč. K mému překvapení se zavřela do skříně – nějaká  její skrýš? 

Povolují. Otevřený prostor. Na chvíli úleva. Tma, šero, vlhko, pach zatuchlosti, čím dál tím horší. Žaludek z toho mám na vodě. Bohužel odsud nevidím jinou cestu. Vcházím do těsné chodbičky. Velice těsné. Až příliš těsné! Nemůžu dýchat, dusím se. Šílím z té tmy. Číhá na mě. Obtéká mé tělo. Obaluje mě a lepí se mi na  kůži. Musím dál, krok po kroku. Zápach je stále silnější. Siluety postav. Podivně se kolébají v řadě za sebou. Svěšené ruce, hlava skloněná. Ne, ne, NE! Tohle nevidím, to je jen  PŘELUD! Prostor za mnou se zavírá a přede mnou…Nemůžu. Zvracím si pod nohy. Rukou se opírám o slizkou stěnu. To nedokážu. Umřu tady, umřu a nikdy se nedostanu pryč! Procházím uličkou smrti, lidskými jatky. Vykuchaná a v půli rozřezaná těla zavěšená na hácích. Vnitřnosti vyskládané na nerezových stolech. Vykulené oči hledící z mrtvých hlav. Zakopnu, na něco narazím a ležím na zemi. Civí na mě ženská postava v bílém plášti. 

Najednou se rozrazily dveře od skříně a ona se svalila na zem. Věděl jsem, že to není dobré. Chtěl jsem ji mít doma, ale asi jsem přecenil své síly. Rozběhl jsem se k ní a snažil jsem se jí pomoct vstát. Zděšeně se odtahovala a s hrůzou v očích hleděla na moji bílou košili.Zády narazila na zeď pod oknem a z parapetu shodila květináč. Vykřikla a dala se na útěk z bytu ven. Řítila se po schodech dolů až do sklepa. Oddychl jsem si, že neutekla ven. Přemýšlel jsem, jestli mám jít za ní nebo rovnou zavolat lékaře. Nakonec jsem se rozhodl pro obojí. Vytočil jsem číslo Bohnické nemocnice:„Je tam doktor Tichý?“
„Moment hned ho zavolám“
„Prosím.“
„Pane doktore, tady Svoboda. Manželka…“
„Máme přijet?“
„Ano, to by bylo nejlepší.“ Vysvětlil jsem mu, co se stalo a šel jsem za ní do sklepa. 

Vstaň, vstaň. Nohy neposlouchají, vystrašeně se plazím. Na zádech ucítím chladnou desku nerezových stolů. Kolem hlavy mi žuchne na zem nějaká vypreparovaná vnitřnost. Vyburcuju se. Utíkám dlouhou točitou chodbou. Po schodech dolů. Zábradlí klouže pod rukou, dech za zády. Slyším vtahování vzduchu do plic. Výdech. Ohromný děs mi brání zastavit. Řítím se dolů, dolů, do tmy. Utíkám od jedné hrůze k druhé. O nohy se mi už už otírá bílá látka.Téměř cítím ruku na rameni. najednou nic. Ticho. Neproniknutelná tma. Obkličující tma, studená a ochromující. Černo, nevidím nic, neslyším nic. Hrozím se vidět i slyšet! Cosi v té černotě na mě číhá. Vím, že není pryč. Zoufale hledám únik. Bezmoc, slzy tečou. Zběsile se otáčím ze strany na stranu. Ruka kolem pasu. Je konec. Nesmí být!

Stála ve sklepě a zmateně se otáčela pořád kolem dokola, jako by byla slepá. Chytl jsem ji okolo pasu, což ji šíleně rozlítilo. Házela sebou, bušila do mě pěstmi a vzápětí mě škrábala nehty do obličeje. Ze všech sil jsem se snažil ji nepustit, musel jsem ji udržet, než přijede lékař. Byla naprosto nepříčetná, jak kdyby ji bodalo hejno vos. Po tvářích už se mi řinuly kapičky potu i krve, ale ona se mnou stále bojovala. Bohudíky se ozvalo prásknutí venkovních dveří a kroky jdoucí ke schodům. „Tady, dole…pojďte sem, do sklepa!“ zakřičel jsem a v tu chvíli se mi vysmekla. Naštěstí vběhla do náruče přímo zřízencům, kteří si s ní už poradili. Doktor Tichý se na mě obrátil, ale než stačil cokoliv říct, zarazil jsem ho: „Měl jste pravdu, ať je tedy po vašem!“ Jen přikývl.