Došli jsme k největší železné bráně s rudým nápisem jatka...

„Zní to šíleně,“ řekl jsem, když Amthauer domluvil.
„Démoni mají vše poslední dobou ve skvělém pořádku, jak jsem si všiml,“ zabručel temně.
„A co chceš teď dělat, když jsi se osvobodil?“
„Zařídit si pár věcí. Ale pojďme už, vyvedu tě z tohoto labyrintu…“
Vyvedeš mě leda do ještě většího labyrintu, pomyslel jsem si, neboť celý svět je neskutečně velkým labyrintem, do šířky i do výšky a musím se přiznat, že jakkoli mě toto vědomí děsilo a ohromovalo, představa, jak jej pomalu prozkoumávám, zdála se mi strašně nová, jedinečná a vzrušující. A hlavně, provázel ji jakýsi pocit, který jsem si do té doby neuměl zařadit. Pocit svobody. Muž zahalen v rudém plášti rychlým poklusem mizel přede mnou. Běžel jsem po vlhkých bílých kachličkách, jimiž byl rovněž obložen strop a zdi v nekonečných zákrutech chodeb a navazujících místností. Míjel jsem stoly plné syrového masa – kusů zvířat, u kterých jsem si nedokázal představit, jak jen mohla vypadat zaživa. Nad některými stroji potom visely hrůzostrašné konstrukce se zubatými kotouči, vidlicemi, noži a jinými zařízeními pro zpracování masa. Jak jsem si užasle prohlížel jeden z těchto ďábelských mechanismů, uvědomil jsem si, že zpomaluji a že se mi zvuk Amthauerových kroků ztrácí v dáli. Zpomalil jsem zrovna na křižovatce čtyř různých, téměř stejně vypadajících chodeb. A neslyšel ani neviděl jsem už nic, co by mě vedlo dál. Dokonce mé zmatení dosáhlo tak vysoko, že jsem si přestával být jistý i cestou, kterou jsem přišel.
„Haló!“ vykřikl jsem hlasitě, ale přesto ne dost hlasitě.
Podvědomě jsem se stále bál hlasitějšího projevu, snad jako bych ze strachu, že tady bude víc takových monster, jaká jsem potkal v mrazících místnostech. Výborně, potkal jsem tajemného muže, který nastínil více otázek, než kolik jich zodpověděl a který se zdál být tím pravým, jenž by mě mohl tímto chaosem provést… …a teď jsem se mu ztratil. Ve vším zoufalství jsem se opřel o police plné konzerv s mletým masem a paštikami. Nejen, že nevím, kam mě chtěl muž v rudém dovést, nevím už ani jak bych se měl vrátit, či kde mám hledat unesenou servírku. Vtom se mi konečně začalo zdát, že odkudsi zdálky slyším lidské zvuky. Vydal jsem se opatrně tím směrem, co jsem však po několika desítkách metrů spatřil, to mi vyrazilo dech. Za tlustým, železem mřížovaným, sklem, se zlověstným hučením jel pomalý dopravní pás. A na něm klečeli, stáli, seděli nebo ležel lidé, lidé zrovna jako já, ale asi něčím omámení, jen se odevzdaně vezli dál a zcela dobrovolně se nabodávali na dlouhé železné bodce se zaschlou krví, pak je porcovala velké ostré kotouče a oni pořád žili, jen se na mě mlčky dívali svými odevzdanými pohledy. Rázem jsem pochopil. Na této planetě už nežijí žádná zvířata, žijí zde jen lidé. A to maso tedy… Neodvážil jsem se dokončit myšlenku, jen udělal několik zmatených kroků stranou, až narazil na velký dřevěný stůl, celý od krve, se zbytky vnitřností, na němž ležely různé nože a… …cáry orchidejově fialové zástěry. Vykřikl jsem a utíkal pryč. Slyšel jsem zvuk svých kroků, svého srdce a… …dalších kroků! Jsem pronásledován! Myšlenky se mou hlavou míhaly stejně rychle, jako obrazy utrpení kolem mě, jako pohled na obrovské buchary, které dělaly z živých lidí paštiku, na obludné stroje, které lidské bytosti zaživa vykosťovaly. Konečně, když už jsem začínal únavou klopýtat, pocítil jsem závan čerstvého vzduchu, jestli se tedy vzduchu z ulice dá říkat čerstvý. Rozrazil jsem plechová dvířka a ocitl se konečně v ulici. Za mnou se tyčil obrovský dům z ďábelsky vypadajících začernalých cihel, na nichž bylo rudou barvou napsáno JATKA. Ani na ulici však nebylo kde se skrýt, akorát kousek ode mě parkovala černá dodávka, vzdáleně tvarem připomínající sanitku. Rozběhl jsem se k pootevřeným dveřím a ukryl se v nich. Skrze škvíru ve dveřích jsem sledoval obludné monstrum, jak vychází ze dveří a čenichá. Muselo si však všimnout něčeho, čeho já ne – něčeho, co monstrum tak vyděsilo, že se zvířecím kňučením zalezlo zpátky do budovy. Dvířka u kterých jsem seděl, se přibouchla a já jsem se ocitl v temnotě. A s hrůzou jsem poznal, že někdo nastartoval motor.