<<
Říjen
>>
|
Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
| | |
|
Stránku si právě čte 5 lidí.
|
|
V těch chvílích letošního léta, kdy se stávám...
Jiří Stránský - Fejetony - 24. 08. 2007 - 2176 přečtení
VADÍ NEVADÍ aneb vadí nebo nevadí?
...posluchačem
či divákem či jen čtenářem nejen jakýchkoliv zpráv, ale jakýchkoliv sdělení
jakýchkoliv médií a současně nejsem kvůli své navyklé zvědavosti schopen je
vypnout nebo zahodit, vrací se mi pořád častěji ona skvělá hra mladých let, jíž
jsme říkali VADÍ NEVADÍ.
Pravidla
byla jednoduchá: hrálo - li se dejme tomu v pěti, pokaždé se čtyři
domluvili na úkolu pro pátého tak těžkém, že říci na něj NEVADÍ byl dost velký
risk, ne - li hazard, avšak odpovědět VADÍ znamenalo přinejmenším přiznání ke
zbabělosti.
Až se
stalo, že někdy na začátku oktávy, tedy maturitního školního roku, mě NEVADÍ
znamenalo nechat se vyvolat od profesorky češtiny, postarší, nepříliš pohledné
staré panny, a před celou třídou nahlas a s rukou na srdci jí nejen vyznat
lásku, ale ještě také dodat, že je krásná a ženou mých snů. Přestože jsem
věděl, že za mé VADÍ bude následovat nějaký výživný trest, při představě, že
bych měl vyznávat lásku ženě, která mě učila milovat rodný jazyk a jeho dva
úžasné protagonisty - Čapka a Vančuru, jsem radši řekl VADÍ. Jenže to (jelikož
kamarádství neznalo slitování) mi ukládalo, abych se při hodině češtiny
přihlásil a přede všemi paní profesorce řekl, že Čapka nemůžu mít dál rád,
protože byl nepřítel socialismu. Dlužno připomenout, že se to odehrávalo na
podzim roku 1949, kdy můj otec byl už druhým rokem v táboře nucených prací
proto, že byl advokát a třídní nepřítel a choval se „tak opatrně, že mu dělnická
třída nemohla nic dokázat" a já v té chvíli netušil, že já nebudu
připuštěn k maturitě a můj starší brat že bude společně s Jiřím
Muchou zatčen a odsouzen jako špion dřív, než se z nucených prací vrátí
otec. Z toho se dá soudit, že jsem hru vzdal.
Mezitím
jsem ji už párkrát hrál, ale spíš jen v duchu. Teď zase vím, že sice
ztrácí část hravosti, zato však nabývá na - údernosti? Důležitosti? Závažnosti?
Vadí mi nebo mi nevadí, že ve sdělovacích prostředcích je pořád víc násilí,
katastrof, v lepším (!) případě drbů, a pořád méně zpráv o tom, že se něco
povedlo, že se někdo zachoval čestně (jaká nuda!) nebo nezištně a poctivě
(ještě větší nuda!) A když mi to vadí, co se mi stane? Budu za blbce, snílka,
někoho, kdo se do těchto časů nehodí? a když nevadí? Budu mít založeno ma
šanci, že si mě všimne nějaký politik, nějaká politická strana? Co když nás ale
řekne velmi hodně, že nám ta média vadí a přestaneme je kupovat, zapínat. A
nedá se VADÍ NEVADÍ hrát i u voleb?
Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem
[Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]
Upozornit emailem Vytisknout článek
Komentáře na Facebooku:
Komentáře na Postřehu:
Mám moc ráda Vaše fejetony. Jsou psány s nesmírnou lehkostí, podloženy zkušeností a je z nich cítit zájem na věci něco skutečně změnit a neříkat jen "VADÍ".
|
Komentář ze dne: 25.08.2007 10:44:55 Reagovat Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek:
Pane Stránský,
opět jste ťukl ten správný hřebík na hlavičku, dětská hra VADÍ - NEVADÍ, ale hrána podle jiných - že by - dospěláckých pravidel?" Proč v některých dospělých to dětské VADÍ se mění v lhostejné...V PODSTATĚ NEVADÍ nebo opatrné VADÍ,ALE JE TO JEDNO.....
Kam až zase budeme muset dojít,aby VADILO VŠEM STEJNĚ ?
Kdysi jsem se učila,že Palacký ve svých dílech popisoval naše dějiny jako střetávání češství a němectví.
Jak já to vidím v posledních zhruba pětatřiceti letech ,střetává se tu čím dál víc češství s češstvím.A o tom je i tento Váš fejeton.
|
Chtělo by se říci, že není, co dodat. Ale ono je. Také tu hru hraji, když vadí, ozvu se, úspěch však zaznamenávám jen zřídka a dílčí. Přiznám se, že ty nárazy na hroší kůži někdy docela unavují. Asi by nás mělo narážet víc a častěji.
Když už někoho oslovím s konkrétní připomínkou a návrhem na řešení, často ani nevnímá, ignoruje, natož po něm chtít, aby alespoň odpověděl.
Přesto dál miluji pány Čapky i Vančuru, když už o nich byla řeč, voleb se účastním, stejně jako jsem se teď naposledy zúčastnil odborářské demonstrace proti předposlednímu návrhu škrtformy a za alternativní řešení... Ta bude dobrou ukázkou: jen je škoda, že nás tam bylo jen asi třicet tisíc. Ostatním to sice také vadí, ale prý co už? a jet na Václavák by je obtěžovalo.
Dodnes mi také vadí, jak tuto akci bagatelizovaly a pomocí zaběrů bezpochyby najatých rudých mládežníků (najednou se tam objevili a po zapózování pro kamery stejně záhadně zmizeli) se snažily zpolitizovat sdělovací prostředky bez ohledu na to, že mají sloužit především nám, že nás mají pravdivě informovat. Ale to se dnes skutečně nenosí. Tu máš, čtenáři či diváku, svou patřičně vylepšenou nebo účinně sestříhanou denní porci krve a senzací a raduj se, že na titulní stránce nebo v hlavním vysílacím čase nerozebíráme tebe, že ten, kdo je na tom hůře, je někdo jiný.
A dalo by se tak pokračovat donekonečna, jenže s délkou textu klesá počet lidí ochotných ho dočíst do konce.
Proto díky, pane Stránský, za Vaše koncentrované až instantní fejetony.
|
Jo je to trefné(docela), ráda bych však citovala pana Potůčka z Reflexu, který řekl, že už v prvním ročníku na žurnalistice se učí, že pozitivní zpráva není žádná zpráva. A já s tím souhlasím. Pozitivní je už to, že se ráno vzbudím, mám co na sebe a co do úst, a jiank, nic se něëmá přehánět že? A že je všude spousta krve a skandálů? Ony opravdu jsou a na tom, že nás o nich média informují raději než o nově otevřené mateřské školce nevidím nic zlého. Druhou věcí je jejich schopnost podat věci objektivně, vystihnout podstatu atd.
|
|
Komentář ze dne: 26.08.2007 00:58:52 Reagovat Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re:
Ono by podle mně ani tak nemělo záležet na tom, zda je zpráva pozitivní nebo negativní, ale na její důležitosti. A je fakt, že většina pozitiv jsou malé drobnosti pro každého jedince, čili je těžké o nich dělat nějaké reportáže. Naopak katastrofy se někdy mohou týkat mnoha lidí. Jako pozitivum pro všechny bych zde viděl třeba nějaký významný politický krok nebo vědecký pokrok - o prvním se většinou dozvídáme, jen se to neděje tak často, jako neštěstí a co se druhého týče, na to jsou specializované zdroje, čili se jimi obecně orientované zpravodajství většinou nezabývá. Srovnávat narození mláděte v zoo (jak měla jednu dobu Nova ve zvyku) se svou výpovědní hodnotou skutečně nevyrovná zemětřesení, ale na druhou stranu stojí za zamyšlení, nakolik potřebujeme vědět, že někde někoho zabili, zvlášť byl-li kriminálník již chycen. Takto je to spíše pro většinu tvořící na krev naladěné diváky, kteří jsou podobně jako diváci na starořímských bojích gladiátorů fascinovani vlastním strachem. Ostatně už od nepaměti šlo o to, že nejen z našeho vlastního napětí, ale i ze sledování někoho jiného v krizové situaci, u nás také mírně stoupá adrenalin, který jak známo, produkuje endorfíny, jenž jsou našim zdrojem slasti. Zároveň s tím k nám přichází podvědomá úleva z toho, že se někdo má hůř než my a že nám se toto nestalo. Někteří potom stahují z internetu snuff videa nebo jdou na www.rozzlobenimuzi.com. A těm ostatním, civilizovanějším, stačí večerní zpravodajství nebo obyčejné noviny.
|
|
|