.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čte 17 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Čtvrtstoletí

Harr - Povídky - 04. 09. 2007 - 2662 přečtení

Nemám ráda nemocnice. Vím, že jsou nezbytné -  pro život.
Maně mě napadá název básně Jiřího Wolkera “Na nemocniční postel padá svět.“ Ale pro mne je to jinak. V nemocnici padá svět na mě.
Sepsáno pro soutěž The Story 2007 of Postřeh

Sedím u bílé postele a dívám se na bledou tvář své dcery. Spí. Dlouhé blond vlasy jsou rozhozeny po polštáři. Pomalu, jedním prstem ji pohladím po čele, abych ji neprobudila. Tak jemně jako tenkrát –  před čtvrtstoletím.


1981


„Je v pořádku pane doktore?“
Otázka zazní potichu do prvního výkřiku života.
„Nebojte se maminko, máte krásnou holčičku. Je sice nedonošená, ale v pořádku. Sestřička ji zváží, změří a pak ji uvidíte.“
Malinký bílý uzlík s pomačkanou tvářičkou a pohledem tak modrým. Letní obloha by se mohla stydět. Lehce, jen prstem, pohladím jemňounkou kůžičku čelíčka, nad nímž se vlní vlasy černé jak uhel.
„Má kilo devadesát a čtyřicet pět centimetrů,“ zaznělo od stolku za mou hlavou.
„Je krásná maminko. Jak jí budete říkat?“
„Radanka.“
„To je vaše první?“, ptá se nově příchozí sestra
„Ne, jednu princeznu už mám doma. Je jí skoro sedm.“


Naše první a nejpříjemnější setkání s nemocnicí. Nenapadlo mě  –  tehdy, že nás bude tato instituce provázet ještě mnohokrát.  Že teprve poznám, co je mít opravdový strach. A slovo naděje budu skloňovat ve všech pádech. Že mě potkají horší věci než opakovaný zápal plic. A že na všechno budu za pár let sama, protože životní partner bez berličky – alkoholu, nedokáže unést tíži nastávajících událostí.
Před očima mi běží všechno, co nás dvě zasáhlo. Co jsme spolu prožily a čemu jsme čelily.

1995


„Radko, co se stalo ve škole, mám tam zítra přijet. Volala mi Tvá třídní a nechtěla do telefonu mluvit. Vybal, co se děje, nemám ráda překvapení.“
Stojím u psacího stolku, kde Radka píše úkol z češtiny.
„Ona Ti volala? A proč? Mně neřekla nic, nevím, co se děje. Mami, znáš to, se třídou moc nevycházím, skoro tam nikoho neznám.“
„Ty neznáš své spolužáky? Vždyť Danka sem jezdí a s Ditou chodíš od první třídy.“
„Mami, teď píšu úkol, nedělej husto, to bude nějaký nedorozumění.“

Máme teď napjaté vztahy. Jako bych pro ni byla vzduch. Chápu, že s ní cloumá puberta a dotkl se jí rozvod. Pořád ještě vidím její vyděšený obličej a slyším prosby, aby se táta vrátil. Udělala jsem chybu, nikdy jsem nechtěla, aby viděla, co s ním alkohol dokáže udělat.  Starší dcera je už dospělá a ví, ale Radka, pro níž to byl ten nejlepší člověk na světě, ne. Věděla, že si dá pivo, ale nikdy neviděla ty konce. Navíc mě děsí její nespavost. Dlouho do noci má rozsvíceno, sedí nad knihami, ale o mou pomoc nestojí. Je odtažitá. Zhasíná až kolem třetí ráno. Obě vstáváme v šest. Já jsem unavená, ona plná elánu.
Mám podivné tušení, že rozhovor ve škole nebude příjemný.
Nebyl. Radka nekomunikuje. Nespolupracuje. Vyhýbá se kolektivu. Nechce jet ani na exkurzi ani na společný výlet. Sice nešlo jen o negativa, protože se jí podařilo všechno dohnat, ale do úsměvu mám daleko. Nevím vůbec, jak doma začít. Mám strach. Posledně náš pohovor nedopadl. Nezvládla jsem ho. Radka dostala  astmatický záchvat, strašně mě to vyděsilo.


Už když jsem docházela k našemu domku, měla jsem dojem, že je prázdný. Nemýlila jsem se. Na stole lístek se zprávou, že zůstává u Danky.
Vím, že se něco děje. Cítím to. Volám k Sojkům. Telefon nikdo nebere. Autobus už mi nejede žádný. Mám spoustu práce na druhý den, ale Radka je teď důležitější. Po půlhodině se mi podařilo sehnat auto. U Sojků nikdo doma. Hovorná sousedka mi prozradila, že obě slečny šly do kina. To už by mělo končit. U kina nikdo. Kde mohou být? Projdu park. Vím, že tam omladina často chodí.
Konečně je vidím. A nejen to. Obě dívky kouří. Tiše doufám, že jen obyčejnou cigaretu.
Nedávám najevo šok. Když k oběma dojdu, mají už ruce prázdné. Nasedáme všechny do auta, Danku vezeme k matce a potom s Radkou jedeme domů.
Hovor po cestě skomírá, vlastně se bavím jen se známou za volantem.

Jsme doma. Než se stačím přezout, bouchnou dveře u Radčina pokoje. Teď už vím, že nešlo jen o nějakou obyčejnou startku. Nasládlý pach marjánky poznám. To je zlej sen. Pracuju jako protidrogový dispečer v oblasti školského okrsku. Napadá mě rčení o svícnu.
„Radko, potřebuju si s Tebou promluvit, slibuju, že nebudu křičet, ale musíme to probrat.“
Stojím za dveřmi jejího zamčeného pokoje a je mi do breku. V duchu se snažím přijít na to, co jsem zanedbala, kde jsem pochybila a co udělám teď. Vím, že nebude mít vůbec chuť se mnou komunikovat. Už jsou mi jasné její noci beze spánku, její odtažitost, její pohled někam skrz mě. K mému překvapení odemyká a sedá si na gauč.
„Tak jo mami, povídej.“
Najednou nemám slova. Strašně se mi chce ji obejmout, pohladit. Ale mám strach, že mi to nedovolí.
„Tak dobře. Ve škole mě nepotěšili, ale to je teď vedlejší. Jak dlouho kouříš? A je to jen tahle droga nebo ještě jiná. Kde jsi k tomu přišla se ani nebudu ptát. To je mi celkem jasné.“
Trochu se ošila, jako by odháněla dotěrný hmyz. Já si pomalu sedám do křesla. Nechci nad ní stát jak Bůh pomsty. Trpělivě čekám na odpovědi. Zase se dívá někam skrz.
„Kouřím od toho dne, co jsi mi prozradila, že se rozvádíte. Potřebovala jsem to nějak skousnout. Mami, neřekla’s mi to včas. Třeba by se to tenkrát nějak dalo udělat. A neboj na tvrdejch nejsem.“
„ No, snad Ti můžu věřit.“, i mně zní můj vlastní hlas dost pochybovačně.
„ Můžeš, ale vidím, že nevěříš. Jasně, teď jsem pro Tebe feťák a nedá se mi věřit. Tak jo. Nevěř.“
Sklonila hlavu a dívala se do země. Už musím něco říct. Nemohu odejít a nic nevyřešit.
„O feťákovi jsi tu zatím mluvila jen Ty. Já jsem tak daleko nešla. Nemohu říci, že jsem nadšená tím, že kouříš. A ještě navíc trávu. Jsi astmatik. Léčíš se od narození. Nechci tady po Tobě sliby, že toho necháš.
Chci, abys toho nechala. A tím nemyslím jen tu trávu, ale kouření vůbec. Vždycky jsme si mohly věřit, doufám, že to tak zůstane. Nerada bych vysvětlovala doktorům, že máš záchvat, protože jsi začala kouřit. A to ani nebudu zmiňovat trávu.“
Podívala se na mě,  velké oči snad ještě větší.
„Ty bys to na mě nepráskla?“
Otázka mě přímo uzemnila.
„Jsem Tvoje máma, jsem ráda, že Tě mám, budu za Tebou stát, i když uděláš chyby, ale chci od Tebe jednání bez lží a falše, i to špatný chci slyšet nejprve od Tebe. Ale to není všechno, potřebuju taky vědět, co bude se školou. Paní učitelka je toho názoru, že o nic ve škole nejevíš zájem, učíš se jen proto, že Tě do toho neustále nutím. Dobrovolně pro školu a třídu neuděláš nic. Kamarádíš se jen s Dankou, která je  vedena jako potížistka. A to škola o té trávě neví. Nemohu Ti poručit, abys Danku vynechala, tady se chovala vždycky dobře a já proti ní nic neměla nikdy…do dneška.“
„Mami, Danka mi pomohla, když se se mnou nikdo nebavil, jsem kantorský dítě. Každý ve třídě na mě kouká skrz prsty. Každý si myslí, že když se znáš se všema co učej‘ na naší škole, tak že to mám v kapse. Víš, jak je těžký se nějak zařadit? Tak jsem to vzdala a kašlu na ně.“

Rozebíraly jsme to ještě dlouho. Tentokrát poslechla a šla spát před půlnocí. Měla jsem dobrý pocit z toho, že jsme si otevřeně promluvily. Teď mi zbývalo jen nepolevit, starat se ještě víc,  dělat všechno pro to, aby ve mně cítila oporu, větší než dřív. Naivně jsem si myslela, že mám vybojovánu vítěznou bitvu. Jenže, co to je, jedna bitva.
Čekala nás válka, ale to ani jedna z nás netušila.


Na bílou přikrývku padl stín. To  sestřička neslyšně otevřela dveře, zkontrolovala, zda je vše v pořádku a zase tiše odešla. Už tu sedím skoro dvě hodiny a čekám. Cítím mravenčení v nohách, tak se trochu posunu a na kotouči vzpomínkového filmu se začíná odvíjet další díl.

1996

„Léto budiž pochváleno.“ Půjčuji si v duchu slogan od Fráni Šrámka a těším se na společnou dovolenou ve Španělsku. Navíc opravuji písemky s tématem „Léto“.
Má mladší dcera poprvé uvidí moře. A dokonce Středozemní. Zaslouží si ho. Za tu bitvu, co vybojovala sama se sebou. A vyhrála ji. Je to super!!!

„Mami, už jsem Ti chtěla říct před týdnem, tady vidíš, tady se mi udělala taková zvláštní piha. Je vystouplá a vždycky, když si beru podprsenku, tak ji skoro strhnu. Pobolívá. Co myslíš, mám s tím jít na kožní, aby mi ji odoperovali?“
Zvedám hlavu, abych se podívala, ale myšlenky se zatím ještě zcela neprobraly z gramatických nedostatků v písemkách. Duchem nepřítomna se dívám na odkryté místo asi centimetr pod pravým prsem.
„Mami, Ty snad spíš? Tak mám s tím jít na to kožní?“
Na ta slova zbystřím a začnu vnímat. Cítím, jak mi po páteři leze strach. Proboha, to ne, to přece neee….
„No,Raduško, dojdi si zítra za paní doktorkou Popelkovou, ona tomu rozumí líp než já. Když  bude třeba, tak Tě na kožní pošle sama.“
Odsunu písemky a koukám do prázdna.
„Jo,mami, byli u nás ve škole z jedný agentury, vybrali si mě, že bych mohla dělat modeling…tedy šlo jim hlavně o foto tváře, že bych mohla jako předvádět oční stíny a „mejkap“ a tak…víš…jo a podepsala bys mi to, mám dotazník…“
„A co by to obnášelo? Radko, víš, že to s Tebou není jednoduchý, dvakrát v roce jsi v nemocnici a sotva stíháš učení, navíc jdeš na střední po prázdninách, budeš na intru, nestihneš to….nechci Ti brát iluze…ale….“
„Mamiii, nechceš mi je brát a bereš mi je. Každá koruna nám bude dobrá, nechám toho, když to bude náročný…mamiii…“
Prohlédla jsem pečlivě vyplněný dotazník a podepsala ho. Vlastně o nic nejde, je to jen taková zkouška. Nemusí to vůbec vyjít.

Skoro jsem nespala, ráno jela Radka k doktorce. Poledním autobusem  nepřijela. Školním také ne. V ordinaci už nikdo nebyl. Kde je ? Co se stalo?
Přišla od posledního autobusu. Tichá, cizí.
Prošla kolem kuchyně: „Ten modeling jsem odmítla mami, nemá to cenu, měla‘s pravdu.“
Věta jak výkřik do ticha a pak jen klapnutí dveří u pokoje.
Uvařila jsem kávu a kapucino, nasadila  profesionální úsměv, kterým ji neoklamu a vydala se do jámy lvové.
„Dík, jsi hodná.“
Rovnala si knihy na stolek a ani se na mě nepodívala. Tak to už znám.
„Mami, Ty jsi  věděla, že to není nic dobrého, viď. Proto jsi včera byla tak vážná, ale nechtěla’s mi nic říct. A to jsme si slíbily, že budeme mluvit pořád na rovinu.“
Snesla jsem výčitku bez mrknutí.
„Tak co Ti řekli?“
„ Odebrali mi tkáň, poslali to na histologii, za týden si mám přijít pro výsledky. Pak se uvidí.“
„A víc nic? Nic, co mi měli říkat, potom se mám hlásit na tom kožním, výsledky přijdou tam.  Nebylo to zlý. Bolest zubu je horší, fakt.“
To už říkala s úsměvem.
„Víš mami, jednou jsem četla, že pokud si člověk připustí, že něco má, tak to má opravdu. Já jsem zdravá mami. Ten nález bude nezhoubný. Když tomu budeš věřit i Ty, tak bude….“
Začala upíjet kapucino a vzala z hromádky ekonomii obchodu.
„Chceš  mě vyzkoušet?“
Chtěla jsem.

Na oplátku mi pomohla s malbami  na výtvarnou výchovu ve čtvrté a páté. Mám skvělou dceru a ten týden bude k nepřečkání. Pro obě.

Po týdnu jí „pihu“ odoperovali. Zakázala si ten den jakoukoli diskusi a šla spát. Ráno nastaly problémy. Její kůže nepřijala švy, pořád to teklo. Jela znovu na šití. Bohužel.
Vystřídala pár lékařů, pak jela i jinam na vyšetření. Zešedla v obličeji, pod očima měla tmavé kruhy, vypadala o deset let starší. Já fungovala jako robot.
Doporučili nám hodně slunce, ale postižené místo raději zakrývat.

Ve Španělsku bylo krásně. Chtěla, abychom si to opravdu užily a abychom vytěsnily všechny starosti. Tam začala první fáze hojení duší. Zdravotní situace po návratu nebyla růžová. Z milimetrové ranky měla několikacentimetrovou prohlubeň, která se těžko zatahovala. Ale ve školních starostech nás obou nebyl na pitvání v bolístkách čas.
O vánocích ležela v nemocnici s podezřením na meningitidu. Chválabohu se nepotvrdila. Stačí jeden Damoklův meč.


1997 – 1998

Pro Radku skončila škola. Definitivně. A v tomhle blázinci nervů a strachu se ještě stačila zamilovat. Já se naučila skoro nespat a fungovat jen na základě nespočetných kafí. Po čtyřech letech nekouření, jsem se  vrátila k cigaretám. K Radčiným problémům se zdravím se přidružily i ty Nerudovské…kam s ní? Tedy, po léčbě duše i těla. Kde ji vezmou, jaký učňák, poblíž domova, aby nemusela být na internátě. Našla si  učební obor.  Bude z ní servírka. Nadšením neplanu.  Má na víc a k tomu od deseti let problémy s achilovkami. No,  zatím se jí do toho chce, nebudu ji brzdit.

1999 - 2000

„Mami, nebreč, to bude dobrý,uvidíš!“
Takhle mě uklidňovala, když  ji zase čekala nemocnice. Už jsem si mohla zvyknout, ale vždycky mě to porazí. Je říjen, problémy s astmatem se určitě přihlásí a do toho jsou tu bolesti v oblasti břicha. Navíc ještě nějaké testy, které nedopadly.
Už má po osmnáctinách, o sobě si rozhoduje sama.
Pořád ještě je zamilovaná a zdá se být spokojená.

„Budu ležet na chíře, mám problémy se slepákem“.
„Cože máš?“
Údivem mi poklesla brada.
„Slepák mami, to  operuje každej vrátnej poslepu.“
„ A Ty jdeš na operaci? Netušila jsem, že je to akutní.“
„Ne, jen mi to asi rozeženou. Prostě přijeď za mnou ve středu, to už budou vědět víc.“
Odkývala jsem to a ona se jela léčit. Ve středu jsem zjistila společně s ní, že nejde o slepák. Opět se objevily problémy s kůží. Na základě dalších vyšetření byla doporučena operace laserem, protože je nekrvácivá a Radka má ještě navíc špatnou srážlivost.
V doporučené nemocnici jsme se   snažily vysvětlit všechny problémy, ale bylo nám dáno najevo: „Neraďte, my si poradíme!“
Nechaly jsme to na odbornících.

Za dva dny šla domů. Neměla náladu, mrtvolně šedivá vizáž se nedala ani překrýt „mejkapem.“ Ležela doma a krvácela. Laser  byl nadstandard. VZP jej neplatí. Po deseti  dnech jsem to nevydržela, zavolala lékaři a ten obyčejný obvoďák se rozčílil až k nepříčetnosti. Ne na nás. Na odborníky, na zákony, na nedostatek lékařské péče, na nedostatek financí, na netaktnost personálu nemocnice.
Další den ji odvezla sanitka zpátky za odborníky.
Pravda, něco to stálo, musela jsem si půjčit, ale dala bych i pětinásobek a zadlužila se až „za hrob“, pokud by to pomohlo. Já, bezvěrec, bych dala i na modlení.
A jsou tu zase vánoce,( kolikáté už), kdy jsem doma u stromečku a Radka v nemocnici.
Některé věci se opakují.
Vzdělání muselo před zdravím ustoupit.

2001 – 2002

S neukončeným středoškolským vzděláním se těžko shání práce. Ještě, že máme bezpečnostní složky.
Group for security a JETE. To je bomba!


2004

I „sekuriťáci“ musí studovat. Pokud člověk vydrží. Každoročně bezpečnostní testy a střelby. Od ostrahy JETE se to vyžaduje. Po dvou letech má Radana všechny licenční zkoušky a jde ještě na střelby. Nemá strach. Střílí dobře.
Čekají ji v sobotu. Začíná první  listopadový týden. Vím, že to zvládne. Hlavně, že je zdravá. Opravdu zdravá.


V osm hodin ráno zvoní telefon.
„Tady Čihař, dobrý den, Vy jste Radanina maminka ?“
„Ano, dobré ráno, ale Radka tu není, je na střelbách.“
„Proto Vám volám, auto, kterým ji vedoucí vezl, mělo nehodu. Vaše dcera byla v bezvědomí převezena do nemocnice v Budějovicích. Pokud chcete vědět víc, zavolejte si tam. Já jsem jen dostal příkaz Vám zavolat.“
„Děkuji Vám a prosím vás, nenadiktoval byste mi číslo do nemocnice. Já tu nemám….“
V telefonu cvaklo, volající to položil.
Konečně seženu číslo a volám nemocnici, prosím o informace, ale nikdo mi nechce nic říct.
„Přijeďte si.“
To se lehko řekne, je sobota a já jsem o 250 km dál.
Na mobilu mám Radčina přítele, také nic neví, ale jede za ní.
Za hodinku volá zpátky. A uklidňuje mě. Žádné vnitřní zranění. Jen otřes mozku.
Oddechla jsem si. Za dva dny ji pouštějí domů. Vypadá hrozně. Celou pravou polovinu těla má pod jednou podlitinou. Nic si nepamatuje. Večer jí začíná otékat pravé koleno, v noci nemůže spát. Ráno začíná mluvit z cesty, a tak ji opět předáváme do péče lékařů.
Projde mnohými vyšetřeními. Nikdo neví, co se děje. Další vánoce v nemocnici.

2005

Shermannův syndrom. Nic mi to neříká, ale projdu všechnu dostupnou literaturu. Vrozená nemoc kostí. Radka se nemůže hýbat, záda budou trvale postižena. Skrytou vadu probudila nehoda.



Kolik vůle v sobě musí mít člověk, aby se ze všeho dostal? Aby nezanevřel na tíži osudu a nezatrpknul? Aby byl zdráv duševně i tělesně. Aby nemusel spoléhat na pomoc druhých a  necítil se méněcenným?
Nevím. Nikdy jsem to nemusela absolvovat.
Měla jsem štěstí.

Zašustila pokrývka, ozvalo se nezřetelné mumlání. Pomalu jsem vstala ze židle a rozsvítila lampičku na nočním stolku.
„Mami,Ty seš tady?“
„Ano, slíbila jsem Ti přece, že přijedu.“
„A proč jsi mě nevzbudila? Bože, spala jsem celé odpoledne, za chvíli bude večeře. V noci toho moc nenaspím.“
„Jsem tu přes dvě hodiny, šla jsem rovnou od vlaku za primářem a pak mě sem sestřička pustila. Dovolili mi tu zůstat. Spala‘s a já si u Tebe trochu zavzpomínala.“
Pomalu se vysoukala do sedu: „A jéje, jak Tě znám vzala’s to z gruntu.“
„Ty tu se mnou budeš do rána?,“ ptala se nevěřícně, když viděla, že vybaluji z tašky své věci.
„Ano, do rána. Spím na vedlejší posteli, takže kdybys nemohla v noci spát, budeš tu mít na povídání mě.“
„Tak to je fajn, uděláme si noční pyžama párty. Budeme pít nemocniční čaj, přikusovat sušenky, co jsi mi posledně koupila a bude to zase jako tenkrát.“

Najednou jsem měla chuť se smát. Nahlas. Ale v nemocnici to nešlo. Tak jsem jen šťastně objala svou dceru a začala se těšit na všechno příští.




Související články:
Vzpomínky na pokračování(4) (02.02.2016)
Vzpomínky na pokračování (3) (21.01.2016)
Vzpomínky na pokračování (22.07.2015)
Nejlepší svatba (29.03.2009)
1953 (13.05.2007)

Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 04.09.2007 12:23:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ivo Hary (@fofr)
Titulek:
Toto se vzpírá snaze hodnotit článek jako umělecké dílo. Je to publicistika nejniternějšího typu, výpověď o sobě a svých blízkých, beroucí dech svou naléhavostí a upřímností.
Otázku, co způsobuje tzv. rány osudu, si kladli lidé vždy, protože je to nepochopitelné rozumem. Každé náboženství, od prvotních animistických zlých duchů až po složitě prokombinovaný buddhismus, si nacházelo svá vysvětlení, která ovšem lidem přímo zasaženým byla reálně celkem k ničemu …
Jeden z nejznámějších případů je ten, jak se z problému "vylhal" Ježíš (cituji z Nové Bible Kralické): << 1. Když pak šel kolem, spatřil člověka slepého od narození. 2. Jeho učedníci se ho tedy zeptali: "Rabbi, kdo zhřešil - on, nebo jeho rodiče - že se narodil slepý?" 3. Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají na něm být zjeveny Boží skutky." >>
Zrnko pravdy v tom je. Právě ve vztahu k neštěstí svému i druhých se odhalují pravé stránky povahy lidí, jejich skrytá síla i slabosti. A snad každý upřímně cítící by chtěl být právě oním Ježíšem z pokračování citátu: << 4. Já musím dělat skutky Toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. 5. Dokud jsem na světě, jsem světlo světa." 6. Když to řekl, plivl na zem, udělal ze sliny bláto a tím blátem pomazal oči toho slepce. 7. Potom mu řekl: "Jdi, umyj se v rybníku Siloe" (což se překládá Poslaný). Odešel tedy a umyl se; a když přišel, viděl. >>

  
Komentář ze dne: 04.09.2007 15:01:35     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re:
Děkuji Harry... psala jsem to spíše jako příběh ze života....mého a mé dcery...neumím si moc vymýšlet, nejsem povídkářka a obdivuji ty, co to umějí. Vším co píšu se jako nit nese něco ze mne...většinou mé pocity, touhy, vlastně i názory. Víš, život je strašně inspirující záležitost.

  
Komentář ze dne: 04.09.2007 15:47:12     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re:
"Plivl na zem a udělal ze sliny bláto atd..." A tady je vidět, jakým idiotským pohádkám jsou masy lidí schopny věřit a třeba kvůli nim i zabíjet.

Hodnocení povídky zatím nebudu říkat a počkám s ním pochopitelně na uzávěrku.

    
Komentář ze dne: 04.09.2007 16:03:16     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Ivo Hary (@fofr)
Titulek: Re: Re:
Jakube, jako ATEISTA - ovšem ne bigotní - Ti říkám, že jsi v tomto úplně, ale úplně mimo.
Ovšem tato povídka - zpověď si nezaslouží ani prezentaci Tvého odsudku a tím víc jakoukoliv diskusi, která by na něj navazovala. Doufm, že na nadhozené dílčí téma již nikdo psát komentáře nebude a soustředí se na to, co je obsaženo přímo v článku. Děkuji předem. IH_

    
Komentář ze dne: 04.09.2007 17:15:37     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re:
Jakube, to je soutezni povidka? Proc tedy neni oznacena logem The Story 2007?

    
Komentář ze dne: 04.09.2007 17:16:51     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re:
Jo, sorry, je to tam.
Nicmene, Jakube, coby porotce se nesmis (nesmim) k tomu vyjadrovat do uzaverky ... -)

      
Komentář ze dne: 04.09.2007 20:33:52     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re: Re:
Podstatou soutěží je relativní hodnocení děl, ne absolutní. Mohu klidně říct, že se mi všechny povídky zatím velmi líbily a neujasním výsledky hodnocení ani o ň.

  
Komentář ze dne: 04.09.2007 17:14:23     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re:
Hary, co je na budddhismu "slozite prokombinovaneho"?

Komentář ze dne: 04.09.2007 17:36:38     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek:
Povídka má v anotaci napsané The Story 2007, jak bylo domluveno. Drobné estetické úpravy nejsou problém dořešit později.
Jakub svým komentářem nikterak nepošlapal roli porotoce.
Všem porotcům:
Od 6. 9. můžete k soutěžním povídkám přidávat své slovní hodnocení. Nikoliv však bodové, to mi prosím zašlete na email. Děkuji.

Komentář ze dne: 06.09.2007 12:03:03     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
Zadam vsechny ctenare o komentare (co nejvic) komentaru k soureznim povidkam. Domnivam se, ze muzete nam, porotcum, pomoci objevit, vsimnout si neceho, co by nam jinak uniklo.
Dekuji.
Tanicka - GreenEyes

Komentář ze dne: 06.09.2007 13:07:52     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - markéta (@)
Titulek: Re: Re: Re:
No, připomělo mi to oblíbenou hlášku našeho třídního: "Hlavně,že jsme zdraví." Souhlasím s Harym, že je za těžko hodnotit uměleckou hodnotu. Trochu mi to připomělo příběhy ze života čtenářek, co si občas každý přečte na záchodě v nějakém tom časopise, čímž to nechci zhazovat, to vůbec ne.Je to prostě jen těžké zhodnotit.

  
Komentář ze dne: 06.09.2007 15:17:47     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Díky za poznámku,že jsi to nechtěla shodit, víš do časopisu, který se čte na záchodě, bych to asi nepsala. To je velmi intimní zpovídání se i z chyb, kterých jsme se obě dopustily. Možná jsem to psala proto, že Postřeh není bulvár, který já zavrhuji, možná právě proto, že si zdejšího vedení i těch, co tu čtou , vážím, tak jsem dodala i fotografie z domácího alba. Jsou tam jako dokreslení i jako kontrast k psanému. Možná, že i toto byla chyba. Ale jsem jen člověk.

    
Komentář ze dne: 06.09.2007 15:45:16     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re: Re: Re: Re:
Je to v první řadě otevřenost a odvaha, rozhodně ne chyba.

  
Komentář ze dne: 06.09.2007 17:51:46     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Zbynek (levektekadruza@upol.info)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
No kdyby se to nestalo, je to uvěřitelné asi stejně jako že z plivnutí na zem se stalo bláto, ono se to stalo, že?

Těžko říci nakolik je to povídka - je to spíš deník, nemá to onu pointu, žádné vyvrcholení, ale neříkám, že je to špatné.
Já neumím psát o věcech, které se staly a proto mi je to cizí, ale věřím, že je to napsané víc osobně než jakákoli jiná povídka tady

  
Komentář ze dne: 08.09.2007 19:38:55     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re: Re: Re:
Asi coby porotce nemam na to pravo. Ale dnes uz mozna jo... Kdybych to hodnotila jako ctenar, pak patrne velmi podobne...

Komentář ze dne: 07.09.2007 16:45:24     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
Byla bych vdecna nekterym autorum za uvedeni tematu a zanru sveho dila (nemylilm-li se, jsou tri, tak snad neni tezke si vybrat). Jinak se totiz v tom obcas nezorientuji...

Komentář ze dne: 07.09.2007 18:23:17     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (porotce) (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Hodnocení soutěžní povídky 1/2
HODNOCENÁ KRITÉRIA

Hodnotil jsem povídky podle sedmi různých kritérií: stylistiky, gramatiky, originality, dodržení soutěžního tématu, atmosféry, realističnosti (=uvěřitelnosti) a na závěr podle osobního dojmu. Výsledné body se odtajní až při vyhlášení, proto nyní jen slovní hodnocení díla.

STYLISTIKA

Stylizování celého textu je sice poměrně neinovativní a chvílemi dokonce i zmatené, na druhou stranu svědčí o profesionální práci s textem, dokáže udržet napětí, připoutat čtenáře a nepustit jej, dokud nedočte poslední větu.

ČEŠTINA

Omlouvám se, ale zde jsem skutečně nemohl jinak. Dobré stylizování je sráženo zcela zbytečnými chybami, většinou čistě syntaktického rázu, které občas bohužel překračují únosné meze. Hodnotil bych mírněji vzhledem k tomu, že autorka s psaním na PC teprve začíná, ale při tomto hodnocení nemohu brát osobu autora v potaz.

ORIGINALITA

Samotný příběh sice žádnou originální a novou myšlenku přináší, je však poměrně neotřelým způsobem stylisticky zpracován.

(... konec první části ...)

  
Komentář ze dne: 07.09.2007 18:24:47     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (porotce) (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Hodnocení soutěžní povídky 2/2
(... začátek druhé části ...)
DODRŽENÍ TÉMATU

Konflikt rodiče s dítětem je zde sice zachycen, ale spíše jako odbočka, nebo ohraničená kapitola. Rozhodně nehraje natolik hlavní housle, jak dle zadání hrát měl. Na druhou stranu se však nepochybně jedná o psychologické drama, což je zde zpracováno čtivě.

ATMOSFÉRA

Atmosféra celého díla je příjemně civilní, rodinná a chvílemi až nostalgická nebo sentimentální. Neopouští nás ani v jednom okamžiku povídky, možná ji však někdy chybí na síle a mohla být hlubší.

REALISTIČNOST

Ruku v ruce s prvotřídním stylistickým zpracováním kráčí realističnost děje. Ano, takhle by se lidé nejen mohli chovat, ale takhle se skutečně chovají a takto prožívají.

SUBJEKTIVNÍ

Tento příběh možná na mě nedýchal profesionálním zpracováním jako jiné, ale bylo na něm skutečně vidět, že pochází od srdce a byl psán s velkou láskou, nebo spíš, s velkým osobním prožitkem. Znám astma, znám nemocnice a znám spousty lidi postižených fyzicky i psychicky a možná právě pro to pro mě tato povídka možná znamenala víc než pro ostatní. Když jsem ji dočetl, tak jsem se zastavil a musel se nad ní skutečně zamyslet - ne z hlediska hodnocení, ale z hlediska toho, jak moc na mě zapůsobila. Přál jsem si okamžitě, aby zrovna tato nesmírně emotivní povídka vyhrála a chtěl jsem jí dát plný počet bodů, ale to bych byl špatný porotce, protože bohužel po ostatních stránkách tak vysokých kvalit mnohdy nedosahuje.

    
Komentář ze dne: 12.09.2007 14:13:01     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Hodnocení soutěžní povídky 2/2
Děkuji Jakube za Tvé hodnocení, je vidět, že sis dal práci a oceňuji to. Jsem ráda, že i Tobě, člověku o generaci mladšímu, můj příspěvek něco řekl.

Komentář ze dne: 08.09.2007 18:22:30     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:

Coz, moje hodnoceni jsou na svete:

Hodnotila jsem tez dle nekolika hledisek, a to:
a) zda dilo splnuje kriteria zadaneho zanru a tematu,
b) originalitu nametu, napadu,
c) kompozice, vypravecske schopnosti autora (plynulost, slovni zasobu neboli bohatost jazyka, napinavost, duveryhosnost pribehu ),
d) pointu, spad, rozuzleni, popr. pouceni,
e) stylistiku, gramatiku,
f) zde obrazove prilohy,
g) dalsi zvlastnosti dila, vcetne osobniho dojmu.

Budu nemilosrdna vuci vsem autorum. Jedna se o soutezni dila, takze latka by mela byt nastavena hodne vysoko...

K tomuto dilu:

PART 1

ad a) : Dilo nesplnuje kriteria zadneho ze zadanych zanru a temat:
nemohu nazvat ho ani povidkou, natoz psychologickym dramatem. Chybi zasadni rysy dramatu: konflikt, dramaticke prizvucne body, spad. At se snazim sebevic, nenalezam dokonce ani naznak tzv. pliziveho, permanentniho, pomaleho, ticheho dramatu... Dojem deniku dotvari i suche vypraveni, pomerne mala slovni zasoba. Ve vyprave nejsou jazykove "vypichnuty" zadne zvraty, zlomove body.

ad b): o originalite radeji nemluvim... Zadne jeji znamky jsem neobjevila.

ad c): dilu chybi kompozice. Cely "spis" ma jakesi podivny, nudne deskriptivni raz, jakoby se jednalo o vynatky z deniku, vypisy z chorobopisu, ci neprilis uprimnou zpoved v psychologicke poradne. Dilo sice je verohodne, ale tak moc, ze spis pripomina otrely pribeh, ktery mohu denne zaslechnout na trznici. Zadne napeti, zadne emoce ... V ctenari nelze vyvolat nic, co neni v samotnem textu... Denik nesmirne pasivni, az lhostejne matky, se spoustou prevzatych, konvencnich nazoru, obcasnou mirne hysteroidni reakci - tot je muj jediny dojem ...

ad d) zadny spad, zadna gradace, zadna pointa...

Komentář ze dne: 08.09.2007 18:41:35     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
PART 2

ad e) Stylistickych a gramatickych vad jsem objevila dost. Odstavec prvni: "...jedním prstem ji pohladím", odstavec druhy: "lehce, jen prstem, pohladím...".

Obcas nechapu, "co tim chtel basnik rici" : "Máme teď napjaté vztahy. Jako bych pro ni byla vzduch. " - Tak napjate vztahy, nebo lhostejnost (vzduch)?

Odstavec: " Máme teď napjaté vztahy. Jako bych pro ni byla vzduch. Chápu, že s ní cloumá puberta a dotkl se jí rozvod. Pořád ještě vidím její vyděšený obličej a slyším prosby, aby se táta vrátil. Udělala jsem chybu, nikdy jsem nechtěla, aby viděla, co s ním alkohol dokáže udělat. Starší dcera je už dospělá a ví, ale Radka, pro níž to byl ten nejlepší člověk na světě, ne. Věděla, že si dá pivo, ale nikdy neviděla ty konce. Navíc mě děsí její nespavost. Dlouho do noci má rozsvíceno, sedí nad knihami, ale o mou pomoc nestojí. Je odtažitá. Zhasíná až kolem třetí ráno. Obě vstáváme v šest. Já jsem unavená, ona plná elánu." - -"vidím" - "viděla", "ví" - "věděla"- "_neviděla" - zni to hrozne!

Vyrok "Nedávám najevo šok" je absurdní. Sok se neda ovladnout...

Nechci pocitat, kolikrat se ve dvou odstavcich vyskytuje slovo "trava"... Dalo se to nahradit "marihuanou", "mariankou". "jointem"... Divim se, ze matka astmaticky nevi, ze se astmatikum po trave ulevi (existuji desitky lekarskych clanku na toto tema)... To jen dotvari dominujici dojem matky, jejiz zajem je spis deklarovany, nez skutecny...

Opominu dalsi chyby. A uz vubec nerozebiram interpunkce.

"Rok 2004:


„Děkuji Vám a prosím vás..." - proč Vám, ale vás?

  
Komentář ze dne: 09.09.2007 17:50:39     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re:
Taničko,
samozřejmě vím,že se astmatikům po kouření uleví,ale to neznamená, že souhlasím s tím, že má dcera bude kouřit marjánku....
nebudu se dohadovat o chybách, které mi tu vytýkáš, to, že jsem použila ve dvou následných odstavcích stejný text, je úmyslné, nemusíš s tím souhlasit, ale já bych to neměnila.....

  
Komentář ze dne: 09.09.2007 17:56:41     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re:
To jako fakt, s tou trávou? Že to nevím ani já, astmatik sám...

Komentář ze dne: 08.09.2007 18:46:09     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Kaya.K (gardenoftulips@atlas.cz)
Titulek: Harr
Harr,
díky. Nechybí tomu nic.Strach.Sebezpověď a hledání vlastních omylů...(tím asi prochází každý citlivý rodič). Cit.Láska.Bezradnost, hledání klíčem lásky a porozumění.Tvá Radka má štěstí... má Tebe...

Komentář ze dne: 08.09.2007 19:14:00     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek:
ad f) obrazove prilohy (fotky) se mely vycentrovat, coz neni tak problematicke. Vadi mi, ze fotky nemaji vypovedni hodnotu, ktera by mela vztah k podstate dila. Jsou to rodinne momentky - nic vic.

ad g) muj celkovy dojem je nasledujici: je-li pro matku problemem prekonat 250 km, pak musim vnimat celou zpoved jako pouhy verbalizovany alibismus, nikoliv jako verohodnou vypoved... Rozhodne nevnimam tuto povidku jako literarni dilo. Moje hodnoceni je jednoznacne.

Byla bych vdecna autorum za to, ze se dokazi postavit celem k hodnoceni kterehokoliv porotce, byt by slo i o nemile hodnoceni.

SOUTEZ NENI O EMPATII.
POSTREH funguje pod zastitou NARODNI KNIHOVNY, tomu by mela odpovidat soutezni dila.

  
Komentář ze dne: 09.09.2007 17:57:17     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re:
Dala jsem takové fotky, které jsem považovala za vhodné a jasně jsem upozornila na to, že jsou kontrastní, o jejich kvalitě nediskutuji, protože jsem je nedělala a ani fotografování nerozumím,...dále....jak asi jsem věděla, jak dcera po nehodě vypadá..nebo to si myslíš, že ji ta sanita vezla 250 km až ke mně?
....Jsi tu od toho, abys posuzovala díla...v tom Tě naprosto podporuji, ale nejsi tu od toho, abys soudila mne.....to by totiž zavánělo neprofesionalitou a Ty nejsi neprofesionální.

    
Komentář ze dne: 11.09.2007 17:29:18     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - GreenEyes (@)
Titulek: Re: Re:
Ja neposuzuji Tebe, nybrz hrdinku deje. Cele to dilo mohlo byt pouhym vymyslem. Na tom neni nic neprofesionalniho...

      
Komentář ze dne: 11.09.2007 17:47:37     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Jakub Raida (ICQ je 213-261-633)
Titulek: Re: Re: Re:
Přijde mi očividné, že to dílo výmyslem není a i mně se nelíbilo tvé kritizování Harr jako matky.

      
Komentář ze dne: 12.09.2007 14:07:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re: Re: Re:
K tomu už opravdu není co dodat....

Komentář ze dne: 11.09.2007 21:19:10     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Richard Schötz - risik (risik@volny.cz)
Titulek:
Opravdu dobré Drama které vychází z okolností, horor prožitý, přesto že mezi lidmi není bariéra nepochopení, kdy opravdu plyne obyčejný život. Vše prožité do morku kostí a přitom zajímavé, spádné.

Podrobnější hodnocení - rozbor
Dodržení tématu – velmi dobré.
Linie příběhu je také vedená dobře. Jedná se o 25 let, a řekl bych, že to nemá hluchá místa, četl jsem jedním dechem.
Kultura řeči a výrazových prostředků – velmi dobrá.
Slova se příliš neopakují, vše je vedeno příjemně a vyprávění má docela příjemný hovorový jazyk. Jestli že u mě něco trošku snižuje, tak to je „APOSTROFOVÁNÍ“ Nemám rád poangličťování českého jazyka.
Celistvost – velmi dobré
Působí to velmi kompaktním dojmem. Vše do sebe zapadá.
Čtivost – velmi dobré
Jak už je uvedeno výše, líbí se mi jazyk, hovorový jazyk. Líbí se mi, že tam není nic „okecáváného“ navíc, takže je čtivost velmi dobrá.
Dodržení zvoleného žánru- uspokojivé až dobré
Tady musím být bodově poněkud uvážlivější, protože fakt je ten, že se v pravém smyslu nejedná o povídku, ale více méně o reportáž. Vlastní, intimní reportáž, prožitého, což sice nic neubírá ani čtivosti, ani spádnosti, ale přeci jenom zadání znělo povídka, takže jestli dílo má nějakou slabinu, je to právě tohle.

Závěr.
No jestli to tak bude pokračovat, tak tedy fakt nevím. První věc a tak kvalitní, Spádné, kulturní jazyk, dobrá vypiplaná stavba, co dodat? Podle mě jedno z horkých želízek v ohni.

  
Komentář ze dne: 12.09.2007 14:09:45     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re:
Oceňuji Tvůj rozbor i způsob, jakým jsi mou práci ohodnotil. děkuji.

Komentář ze dne: 14.09.2007 08:08:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes (@)
Titulek:
Jsou věci, které mě potěší a pak takové, které zamrzí. Je jasné, že kvůli citlivé zpovědi nelze povídku v soutěži zvýhodňovat jen proto, že v nás probouzí soucit.

Zamrzelo mě v hodnocení Táničky hlavně toto: "az lhostejne matky". Tady nemůžu mluvit o hodnocení, ale cílené provokaci.

Potěšilo mě, že právě zde měla odvahu Harr vydat takovouto zpověď. Dílo sice nebylo příliš spojité, ale svou úpřímností velmi cenné. Vážím si této autorky, a myslím si, že v hodnocení porotce by neměla chybět jedna maličkost - úcta.

Postřeh byl vybrán národní knihovnou právě v době jeho největší upřímnosti. Kdy já psal o šikaně, Anit o tom, jak žije s přetvářkou a Whiteshadow publikoval příběh o sexuálně zneužívaném chlapci. Byl jsem moc rád za toto dílo jedné z nejstarších autorek (dobou činnosti na tomto médiu :) ). A nechci, aby jedním komentářem byla příště odrazena k podobnému počinu. Myslím si, že porotce není ten, který rozhoduje, jakých prací se do budoucna vyvarovat (činí tak negativismem, skepsi k dílu), od toho jsou tu jiní a ohánět se NKP, prosím, to nechte na lidech, kteří to dotáhli k podpisu smlouvy a zařazení do katalogu.

Kdybych měl hodnotit jako porotce, asi bych hodně strhával body - ale soutěže neříkají, že odevzdat něco trochu jiného je špatný počin - soutěže jsou motivační činností, které vedou k odhodlání napsat něco, na co ostatní nezapomenou.

A pak, většina lidí si díla přečte až po uzavření The Story a jejich kritéria budou zcela jiná a myslím si, že za tento příběh budou rádi.

K fotografiím - já nesnáším, když jsem kdekoli na fotce a proto jsem trochu pomyslel na dceru, jak to vnímá ona, ale zřejmě nebude trpět stejným komplexem a přijme to pozitivně :).

  
Komentář ze dne: 15.09.2007 00:10:12     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Harr (Harr@atlas.cz)
Titulek: Re:
Děkuji za Tvé vyjádření, nechci, aby tu byly díky jednomu hodnocení vyvolávány spory. Chápu, že některé věci "sednou" a jiné zrovna ne, bez ohledu na to, kdo je napsal. Nešlo mi o vyvolání soucitu...prostě někdy se stanou v životě věci, na které nejsme připraveni a řešíme je tak, jak to zrovna jde. samozřejmě se nevyvarujeme přehmatů a omylů. Nejsem žádnou výjímkou. A co se fotografií týče....to bude asi problém...dcera o článku ani o fotkách neví a myslím, že mě asi nepochválí. jak vidíš, nejsi se svým postojem k tomuto sám.

Komentář ze dne: 15.09.2007 07:01:32     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Krtica] - Jana Vyležíková (krtica.N@seznam.cz)
Titulek:
Z deníku matky... Tak bych viděla celý tento příběh. Odlišuje se od zadání, měla to být povídka a ne reportáž.
Je psána poutavě, přibližuje prostými a přesto neotřelými slovy celou tu hloubku trápení matky pod tíhou snad celého světa. Protože jen tak se dá nazvat to, co prožívá při nemoci svého dítěte.

Komentář ze dne: 15.09.2007 19:28:23     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek: Hodnocení
Psychologické drama o vztahu rodičů a dětí jak se patří. Odvaha takové zpovědi je úctyhodná. Dílo je čtivé, plynulé, autentické, úderné a práce se slovy je efektivní. Skoky v čase jsou zvládnuté a poměr přímé řeči a vypravování také.
Jediným ( bohužel důležitým nedostatkem) je nedodržení žánru - tématická povídka. Dílo je psáno spíše reportážním stylem.
Jsem rád, že jsem si ho mohl přečíst.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz