Jakoby nic tak zvláštního, obyčejná malba nepříliš jemnými tahy stětce, ale upoutají hned zneklidňujícím způsobem brýle a ústa. To nejsou brýle, ale olbřímí hluboké černé propasti, kterými se propadáme pohledem až daleko za mysl "mladé dámy" ... A ústa - jsou otevřena v úžasu nebo v hrůze? (přitom ruštináři vědí, že obě slova kdysi znamanala totéž ...). A v tváři se mísí až tuberkulózně nezdravá červeň s mrtvolnou sinalostí, takže už není co dodat. Čím déle se se dívám, tím je dojem z obrazu silnější - a obraz sám nepřístupnější.

Hary má pravdu, že brýle jsou velmi silným poutadlem, ale to jsou vždy, když se seznamujeme s někým novým, krom toho, co Hary už zmínil mě praštila do očí červenočerná skvrna na klíční kosti...co by to jen mohlo být? že by rána do srdce - nepovedená rána do srdce, od někoho, kdo byl slepý a vyděsil dívku z obrazu...
silný prožitek z obrazu

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, jako by byly ty brýle vypouklinou dozadu. Jsou tak zvláštně vystínované, přijde mi to jako dvě díry do prázdné hlavy... Jinak se mi obrázek skutečně líbí, je takový příjemně infantilní.

barevná kompozice obličeje je skvěle a nápaditě zvládnutá. ostatní mě tolik nezaujalo.

Já osobně jsem z toho nadšená. Vypadá jako taková přidrzlá lolitka. Ta její pusina, ta je skvělá.) Máš můj obdiv Baruš a tiše závidím fakt že jo.

přesně ...to bylo první, co mě napadlo:D

Ten nos vypada jako po nepovedene plastice. A cela "lady" jako ctyricatnice, nikoliv "young"...
A bryle? - Ze by mela i po plastice vicek? ....

tohle nemá nic vlastního
jediné
co autor ukázal
je několik tahů štětcěm

Zajímalo by mne, jak by přispěvatel definoval "něco vlastního".
"Pár tahů štětcem" prezentuje vlastně každý, kdo maluje klasickou technikou (ne třeba odpalovanými barevnými míčky), od největších géniů po naprosté diletanty. Jako kritérium hodnoty je to tudíž bezcenné.

O těch několik tahů štětcem jde: kdykoli je dělám já, vznikne z toho bílý strop či pastelová stěna. Je to rozdíl mezi několika tahy štetcem a několika tahy štětcem. Když tam po uschnutí mám čmouhy, pár tahů přidám.
Kdysi jsme kámošce občas pomohli malovat plastovým figurkám Šmoulů oči, tlamky a oblečky. Stydět se za to, že je to kýč, si nemohla dovolit. Musela plnit termíny a s dvojčaty z divokých vajec to šlo špatně. Za chvíli jsme malovali jak profíci.
Ale portrét v barvě, aby zachytil tvář, pocit, takové to štronzo, vykousnuté ze série okamžiků, to jsem nikdy nezvládl. A myslím, že to tátu taky trochu mrzelo, on malovat uměl.
Prostě je to přehledné, úsporné, jednoduché, má to atmosféru - smekám a líbí se mi to.

Tak tomuto se říká pádná - a fundovaná - odpověď těm, kteří si myslí, že podobná výtvarná díla jsou jen nějaké patlání, které by jistě svedl každý (stačí někdy navštívit internetové diskuse ke zprávám z kultury a najdete tam samé podobné odsudky).
Děkuji zde nadkomentujícímu.

první dojem: hmm, summertime...
druhý dojem: lekla se fotografa...
třetí dojem: proboha, co se to děje..!

(dál už radši hledat nebudu..)

To love somebody od Beegees, 60. léta, velké brýle (a v USA populární až do 80. let, a ti největší frajeři asi nosí intalky dodnes) - právě tato hudba mi k tomu sedí. Barevnou strukurou mi to připomíná ztvárnění kulis ve filmu Rebelové - Líbí se mi to, má to duši, a jak je v jednom starém filmu pro pamětníky - obraz bez duše je jen odevzdanou prací. Hodnotím velmi pozitivně.