Ano, rozumem odůvodníme cokoli, neboť ani rozum, stejně jako sám život, nemá gruntu. Ukotveného prazákladu. Stále schází pevný bod ve vesmíru, z něhož by bylo lze pohnout Zemí. A přesto je tu právě on, rozum! Sám jsa pouhým postupem, ničím pevným, leč plynutím, pouhým procesem správného logického myšlení, vystavěném na zkušenosti, a přesto asi právě on, rozum mě až nutkavě žene k pevné pravdě. Snad proto, že ji, jako "to, co je", bezostyšně předsudečně stanoví on sám. Dokonce i pravdu zdánlivě nejbytostnější, ontologickou, rozum nejprve ještě před branami vědomí rozvrhne, načrtne rychlými tahy jako malíř let rajky, aby do svého prostoru mezi mne, nebe a zem vkouzlil – předsudek:

Skutečnost hledám mimo sebe samotného i v sobě, leč mimo vědění. A konečně i v něm, avšak viděném zvenčí. Bez něho (!!!)

Hledám skutečnost nezasaženou mým hledáním.

Skutečnost věděnou, ale skutečnost mimo vědění, skutečnost stále stejnou nezávislou na hledajícím i na nalezeném.

Hledám skutečnost před věděním, po něm i mimo ně.

Tedy skutečnost, která se uskutečňuje tím, že – je! (!!!)

Abych se posléze jakoby následně mohl ptát na to, co jsem sám dávno připravil: co to tu tedy, ale už doopravdy, je? A přitom mám odpověď předem po ruce: je to, co je! Stačí to poznat. Že to je tautologie? Ovšem! Ani přísnému kritickému rozumu nezbývá jiná cesta! Myšlení rádo podlehne diktátu potřeby. Bližší košile… Ale nechci z problému pravdy vyklouznout takhle laciným klišé.

Filozofové už to vyřešili – po Bohu (Nietzsche), metafyzice (Heidegger) a poznání  (Popper, Wittgenstein) nedávná filozofie pohřbila dokonce už i veškerou transcendenci! Platónovy věčné ideje nejsou podle postmodernistů, než snůškou našich konstruktů, nedoložitelných fantazií. Bůh a poznání už to dost dlouho – aspoň ve filozofii – mají spočítáno.

Nemáme prostě prostředky k takovému poznání, o jakém odnepaměti sníme. O poznání "nezávislém na mých libostech a nelibostech". Není pro nás cesty, jak stvrdit definitivní shodu "jsoucího" s "poznaným". Naše tělo ani duch k tomu prostě nemají dostatečnou výbavu.

Náš rozum operuje se statickými pojmy, s entitami. Hle, Platónovy ideje! Věci, jsoucna, jevy a jejich podstaty, ideje, konstrukty, věci o sobě, objekty, subjekty, bohové, Bůh a co já VÍM, CO všechno ještě...

A protože naše cesta k ověření těchto rozumem vyfantazírovaných entit je nemožná, obdařujeme tyto své fantazie VÍROU v jejich jsoucnost, existencí.

Otázka po pravdě je od počátku nesprávně položená. Skrytě předpokládá a vynucuje možnost korespondence mezi oběma Plotónovými jeskyněmi, předpokládá poznatelnost světa naším vědomím, případně vytvoření odlitků našich představ do světa. Není-li však svět (ono "vně" našeho vědomí) tímto vědomím beze zbytku poznatelný / stvořitelný, můžeme si myslet cokoli a toto cokoli oprávněně, rozuměj nevyvratitelně, prohlašovat za pravdu.

Nynější filozofie útočí na celý odvěký způsob, jímž vidíme Svět a Sebe v Něm. (Píšu v těchto slovech úmyslně velká začáteční písmena, neboť v uvedeném pohledu jsou Svět a Já stejně nedosažitelné transcendence jako Velká Matka, Kršna, Afrodité, praotec Čech, Fénix či Hospodin.)

Kde se však stala chyba? Jakto, že Kant s podobnou kritikou vyšel ještě naprázdno? Jakto, že navzdory vší absurditě v kořenech našeho poznání věda a technika mílovými kroky rozvíjejí netušené možnosti a usnadňují náš život až k pohádce?

Odpověď na tuto otázku je těžká. Přesto se o ni – sám za sebe ve světle všeobjímajícího relativismu – pokouším. Definitivní rozluka s absolutní pravdou neuzavírá cestu pravdám dílčím, civilizačním, státním, odborným, skupinovým, ba ani pravdám jednotlivců. Poznání nikdy nebude úplné! Z definitivního, pravdivého zodpovězení všech našich otázek, zmíněného autorkou na samém konci její úvahy o pravdě, nemám strach. Je tu vždycky krok do neznáma: naše poznání má vždycky jen dílčí charakter. Omezený systém našeho vnímání i paušalizujícího symbolického myšlení, jakožto způsob tvorby opakovaných pojmů a manipulace s nimi prostředky logického uvažování, nestačí k vyčerpávajícímu zachycení přepestrých vztahů a dějů Světa. Bohatě však stačí "v ideálních podmínkách", v mnoha situacích praktického života, kdy vlivů není moc, kdy dílčí charakter poznávání není limitujícím faktorem při vzniku poznatku. A to je úžasný, krásný, nekonečný prostor vědy! A to je úžasný, krásný, nekonečný prostor umění! A to je úžasný, krásný, nekonečný prostor teologie!

Ale jejich propojení? Jedinou všezahrnující absolutní pravdu? To už chceme moc! Babylónskou věž na nás, holoto pyšná!

Naše "pravda" může být jen a jen poplatná jedinému tvořivém prvku v procesu její tvorby – subjektu. Nikdy ji, onu nám zjevenou pravdu, nezbavíme "závislosti na mých libostech a nelibostech." Já, uzavřený ve svých chutích a nechutích, ji tvořím!

Chabý pokus, jak toto omezení obejít, vsadit na širší společenskou dohodu, prozatím vždycky skončil krachem – v logickém sporu nebo v náboženské válce.

A cesta dál? Ta by mohla vést opuštěním vyčerpaných jsoucen a přenesením pozornosti k dosud až nepochopitelně podivně parcelovaným dějůma vztahům v neuchopitelném vývoji. Opustit poznání založené na minulém, na tom, co už nastalo. Vstoupit na planoucí hranici přítomnosti O té ale nevíme jistého nic! Zbývá ovšem obejít ještě řadu svízelí. V první řadě: poznatek přichází teprve po události. Dále naše vědomí neumí tak dobře pracovat s procesy jako s jejich statickými snímky. A - ovšem - také každý poznaný proces je pouhou transcendencí, nepřesnou mapou. Těžkosti ještě těžknou.

Tudy cesta nevede!

Nezbývá, než se s poznaným Světem rozejít. A převzít osobní odpovědnost. Za to, co si o Světě myslím, za to, co o něm vím, za to, co jsem se naučil, za to, co jsem převzal od druhých, i za to,s čím mám osobní zkušenost. Zkrátka převzít osobní odpovědnost za své předsudky, za to, co vím a za svou víru.

 Svět, jaký znám, Svět, ve kterém a do kterého žiji, je výsledkem mých osobních poznávacích rozhodnutí. V takovém Světě pak může zůstat Bůh, metafyzika, poznání, objektivita i všechny transcendence. A za takový Svět skládám účet ve svých činech.