Slavné a významné osobnosti světové historie. Kdo pozná, o koho se jedná? Dneska to bude lehké...


Milý deníčku. To byl zase jednou den. Už od rána to všechno začalo nějak divně. Sotva jsem vstal, praštil jsem se hlavou o strop. Nevím, buď já v noci rostu, nebo se ten můj skrovný pokojíček zmenšuje. Jako každé podobné ráno jsem si pohrával s myšlenkou, že se definitivně odstěhuji. Není přece důstojné pro tak významného advokáta, jakým jsem já, aby musel bydlit v jednom domě s nevzdělaným truhlářem, který zase celou noc nehorázně intenzivně tloukl na obruče, čímž mě spolehlivě vytrhával ze spánku. Vata do uší nepomáhá, vždyť ty jeho údery rezonují celou místností a onehdy na mě dokonce ze zdi krom pavouků spadl i obrázek Louise Davida, mého přítele, také člena Výboru pro veřejnou bezpečnost. Avšak, úvahy jsem rychle zavrhl, neboť stav mých financí ani zdaleka neodpovídal mé důležitosti a věhlasu. Krom toho pohled z mého okna, byť jen přízemního, do malebné ulice Saint-Honoré, je vskutku neodolatelný. Oblékl jsem si svůj ošuntělý olivově zelený frak a šel na snídani se svými kamarády z Artois. Jsou to fajn kluci – kdysi mě dokonce zvolili jako zástupce provincie do generálních stavů. Po snídani jsem šel do Konventu na Národní shromáždění a předvedl jim jeden ze svých bombastických výstupů. No, co mám povídat, dopadlo to jako všechny jiné mé proslovy – jedna půlka posluchačů cenila zuby a vytahovala nože; druhá naopak bouřlivě tleskala a poskakovala. Na oběd jsem šel s jakobíny, ke kterým se bezostyšně hlásím. To takhle najednou povídá Marat: „Což takhle provést revoluci?“ a Danton na to odvětí: „No proč ne; Maxi, půjdeš s námi?“ Načež oba pohlédli na mě. Zrovna jsem jedl výbornou svíčkovou, nechtěl jsem být rušen, tak jsem jen zahuhlal: „Ale to víte, že jo.“ Dojedl jsem skvělou svíčkovou, vytřel omáčku knedlíkem a šel svrhnout absolutismus. Chudák Danton skončil pod gilotinou a Maratovi kdosi vrazil dýku do oka. Avšak mně se dařilo výtečně – revoluce proběhla, Francie byla na vrcholu a já jsem byl, jak říkají zaoceánští kolegové „těžký king“. Už jsem si chtěl k večeru říct hop, ale bohužel, ještě jsem nepřeskočil. Proradní thermidorové, vedoucí protijakobínské povstání, vykopli dveře od mého bytečku, kteréž to nevydržely a vypadly z pantů. Krvežízniví thermidorové mě odtrhli od mého vejce, které jsem měl k večeři, sotva jsem si ho stihl posolit. Pravili, že jsem tyran, despota a vrah malých dětí, načež mi stanovili datum popravy na 28. července 1794. „Dobře!“ vykřikl jsem. „A teď už jděte a nechte mě dojíst mé vejce!“ Když odešli, začal jsem se nekontrolovatelně jídlem ládovat, doufaje, že se tak udusím ještě před svou popravou. Nepovedlo se, jen jsem si přivodil vysoký cholesterol. Ale když se na to dívám z té lepší stránky, lepší umřít teď pod gilotinou, než za pár let na infarkt.