A také vzpomínka na jednu významnou osobnost Národního obrození.

Válečníci v rudých zbrojích; ty stroje na zabíjení; ty mlčenlivé sochy z kamene; z kamene, který je tvrdší než žula; z kamene vyztuženého vůlí a zlobou; chlupatá kůže o kterou se lámou všechny zbraně; ztvrdlá kůže plná mozolů značících tvrdý život; tvrdý život mužů, kteří nic nedostali a nikomu nedlužili; tvrdý život mužů, kteří jedli jen aby žili; mužů, jejichž svaly, napínající kůži plnou šrámů, hovořících o rocích bojů, po mnohých útocích ztvrdly v ocel; ty svaly v mocných pažích, kterými bojovníci roznášeli smrt po tuctech; kterými vládli zbraní – těžkým kladivem či pádným palcátem, břitkým mečem či lehkou šavlí, zubatou sekerou anebo dlouhou píkou; ti všichni, zakuti v nezničitelnou ocel, nastoupili proti jedinému muži, který skoval, ztesal a zostřil jehly, špičky, sochory a kůly a který s hloupostí a zlobou, nebojíce se ničeho, rozdrtil jejich kyrysy, zlámal jejich helmice, vyrazil jim mozky z lebek, lámal jejich vazy, trhal klouby a škrtil, až umírali bledí, bez kyslíku, ten všechny zničil, jen vlastní odvahou se udržel stát dél než ostatní, i když z něj krve vyteklo, co by vola umořilo; ležel a myslel, jak by mu ženy bílých paží v bílých šatech mu omývaly rány, kdyby nebyl tak osamocen na bojišti; myslel na to, jaká měla válka být a jaká byla; srovnával; hodnotil; vzpomínal, ale ani jednou nezalitoval a v posledních chvílích, než protočil oči vzad hlavy, díval se na oblohu, kde konečně svítalo slunce a říkalo „sice jsi dokázal bezvýznamnou věc, ale bylo to pořád víc, než dokázali ostatní a bylo to nejvíc, kolik člověk v této společnosti dokázat může, takže bych ti chtělo projevit vděk darem ze všech nejcennějším – novou šancí, udělat věci jinak, i když vím, že je jinak stejně neuděláš, takže tady to je, neděkuj, je to tady takže, neuděláš stejně jinak je že, vím, když i, jinak věci udělat, šancí novou – nejcennějším všech ze darem vděk projevit chtělo ti bych takže, může dokázat společnosti této v člověk kolik, nejvíc to bylo a ostatní dokázali než, víc pořád to bylo ale, věc bezvýznamnou dokázal jsi sice“ říkalo a slunce svítalo konečně kde, oblohu na se díval a tehdy řekl „více už času nevracej, umírám a umřu, neznám lepší šance pro odchod, neznám lepší možnosti, než být sám, ale s pohledem do dálek, kde se snad rodí někdo, kdo si mého boje všimne a bude pokračovat, protože nakonec to někam dotáhneme“.