Zevrubně o Řecích a Blízkém východě.

Zatímco v našich krajích mlátili jsme se stále kyji a klacky zuřivě po hlavách, dokázali již v oblastech obepínajících Jaderské moře nejen uvažovat nad metafyzičnem, zavlažovat a počítat přeponu z odvěsen, ale také mnohem efektivněji vést válku, ať už pro obranu prvních střípků demokracie v dějinách, či naopak pro šíření moci impéria.

Kam vstoupil rozum, tam odcházela hrubá síla – už u velmi starého městského státu Arkádie začaly ustupovat velké sekery a meče (často ještě i bronzové) a místo toho došlo k rozvoji malých, záludných zbraní, jako je dýka nebo i škrtidlo. Byli to zřejmě právě Arkádijci, kteří začali používat špiónské a asasinské metody jako první, snad s výjimkou několika případů ve starém Egyptě. Ba dokonce máme z doby Arkádijské i první zmínky o drobných vrhacích zbraních jako jsou sekerky, nože a hvězdice všech možných tvarů, na jejichž místě předtím byly oštěpy či luky. Arkádijský výcvik mladých válečníků byl v mnohém také jedinečný, neboť dal mnohem více na obratnost, zručnost a zkušenost v šermu než v do té doby preferované hrubé síle, ale především odolnosti.

Arkádijci nebyli nikdy poraženi ani mocnou Spartou, která však přesto na bojištích proslula ze všech řeckých států asi nejvíce. Sparťané byli také jedněmi z prvních, kteří skutečně masivně používali známé řecké válečné postupy, mezi něž se řadí především takzvaní hoplité, neboli těžkooděnci. Ač se jim říkalo těžkooděnci, v kontextu pozdějšího starověku byli vlastně oděni velmi lehce, nemluvě už o příchodu středověku a rytířských zbrojí. Standardní výbavou hoplítů byla povětšinou píka a štít, méně častěji pak meče nebo oštěpy. Každopádně, proces vytlačování hrubé síly se uplatňoval i zde, neboť meče byly o poznání subtilnější než jejich barbarské protějšky. V boji byla nejčastější formací hoplítů nezdolatelná falanga, která sice poskytovala jisté nevýhody jako třeba malá odolnost proti těžkým drtivým útokům jako je třeba střelba z katapultu nebo třeba soustředěná lukostřelba nebo relativní zpomalení jednotky, které ji činilo velmi náchylnou proti útokům arabských jednotek (viz níže). Na druhou stranu si však Řekové již moc dobře uvědomovali základní pravidla bitev chladnými zbraněmi, která jsou jakousi parafrází na hru kámen-nůžky-papír – totiž:

1, Jízda je velmi účinná vůči střelcům
2, Střelci jsou velmi účinní vůči kopiníkům
3, Kopiníci jsou velmi účinní vůči jízdě
4, Lehká pěchota je spíše do počtu a někdy se vyplatí ji obětovat

Přesněji zákonitosti na bojišti vyjadřuje následující obrázek. Každá jednotka má mimořádně zničující účinky na jednotky, na které ukazuje šipkou.



A právě semknutá falanga plná štítů a pík (zdálky vypadal jako ježek) měla ničivé účinky na útočící jízdu, ale zároveň byla také díky velkým štítům poměrně odolná vůči lučištníkům. A je pravda, že kvalitativně v době největšího rozmachu nenašla sparťanská falanga na východoevropském kolbišti sobě rovného. Ve falanze, navíc posílené o útok slonů, postupovali také Makedonci, kteří vedeni Alexandrem dobyli velkou část Asie.

Východní Evropa a Blízký Východ byl vždy znám svým bojovným lidem a nejinak tomu bylo za dob, kdy byl Ježíš Kristus ještě neexistujícím pojmem. Z tamních válečníků již dávní Asyřané a Akkadové vynikali citem pro vojenskou strategií, skutečně obávanými se však v této oblasti stali až východní Peršané, zvaní také Partijci a později arabští bojovní beduíni, kteří jako praví synové pouště neměli ve svém prostředí konkurence. A právě arabští jezdci, z nichž někteří používali velbloudů a někteří koní, vyvinuli taktiku boje s lehkými, ale hbitými šavlemi, kterou nezměnili po celých dva tisíce let, až do dob křížových výprav. Tito jezdci rovněž útočili v semknuté formaci, v takzvaném klínu, kdy se armáda zformovala do tvaru trojúhelníku, který snáz pronikal nepřátelskou obranou. Arabští beduíni na velbloudech, kteří byli sice pomalejší, ale chytřejší a obratnější než koně, vyvinuli naopak téměř dokonalý systém lukostřelby – tzv. Cantabrianský kruh (nazývaný podle oblasti na severu dnešního Španělska). Při něm si jezdci zvolil místo opodál od ostřelovaného cíle, kde začali rychle jezdit do kola. Každý jezdec se potom na chvíli ocitl k nepříteli čelem a tehdy vystřelil z luku a pak byl zase v druhé půlce kruhu, čímž byl od nepřítele zády a měl čas opět založit šíp na tětivu. Vtip byl v tom, že za každou řadou, která vystřelila, okamžitě následovala další řada, jenž už měla nabito, čili tímto způsobem mohli jezdci zasypávat nepřítele téměř nepřetržitou salvou šípů.

Partijská jízda naproti tomu proslula tzv. katafrakty, neboli jezdci na koních, kteří byli i se zvířetem kompletně zakutí do oceli, což do té ani od té doby nemá obdoby (středověcí rytíři sice používali i těžších zbrojí, ale ne tolik na své oře). Partijská jízda katafraktů útočila potom především svou vysokou hybností (rychlost krát hmotnost), při které prý sražení nepřátelé létali vzduchem jak hadrové panenky.

A pak přišla říše Římská – když už ne největší, tak dozajista nejpompéznější národ v dějinách, jejichž strategie a vojenský systém je však natolik obsáhlým tématem, že jej ponechám až pro potenciální příští pokračování.