Pro někoho možná horor, pro druhého komedie. Pro dalšího erotická povídka a pro jiného zase jenom život. Každý ať se rozhodně sám a podle sebe. 

 

Stál jsem proti svému šéfovi a necítil se dobře. Nakonec, kdo se cítil dobře, když měl jít k šéfovi na kobereček. Nic mi nepomohla ani sklenice s pěkně vychlazenou citronádou. Ostatně nic jiného, než právě limonádu, džus, nebo kávu jsem nemohl čekat v léčebně závislostí. Obzvláště ne za absolutistické vlády našeho nového primáře. Myslím, se už viděl někde na ministerstvu a tam by ho nikdo nenominoval, pokud by neprokázal dostatečné výsledky. A to pro něj nebyl problém. S jeho povahou nic nebyl problém. Pokud by se stal jednotkou kariérismu, potom by ti nejlepší ve vašem okolí dosahovali sotva jedné desetiny. Slyšíte dobře! Ti nejlepší!

Teď seděl naproti mně, za stolem a tvářil se velmi mile. Pokud bych ho tak viděl poprvé, snad by mě to i zmátlo. Snad bych i věřil, že mi nic nehrozí. On byl strašně záludný. Nikdy jsem neviděl nikoho záludnějšího. Byl jako chameleon a skvěle se přizpůsoboval prostředí. Vlastně se dokázal přizpůsobit tak skvěle, že bych se neodvážil hádat, jaká je jeho přirozená barva. Stále používal mimikry. Zažil jsem mockrát, jak se kamarádsky a mile dokázal chovat, dokud ze mě nevymámil nějaké zásadní informace. Potom jsem se nestačil divit. Poprvé, když je automaticky začal vydávat za své, podruhé, když mě veřejně a bez zaváhání označil za lháře a potřetí, když mě začal systematicky ničit a deptat. Podle všeho dneska byl přesvědčen, že ze mě má co vytáhnout. Asi byl lepší než já, protože já si rozhodně nebyl jist, že mám co nabídnout. Moc mi už toho nezůstalo, po jeho pravidelných mentálních útocích a komunikačních čistkách.

„Jsem rád, že jste si dal jenom tu citronádu. I káva vede k závislosti a my tady bychom měli jít příkladem především sami sobě!“ Začal neuspořádaně. Ale zase určitě jenom mlžil. On nikdy neměl nic neuspořádané. Vždycky si byl jist účinkem všeho co dělá. Dopadem! Dost možná že gesta trénoval doma před zrcadlem, jako Hitler. Byl mu velmi podobný. Jenom ten knírek mu chyběl...

„Mám velkou starost o další chod našeho ústavu. Doba je rychlá, klade na jednotlivce obrovské nároky a spousta lidí to tempo prostě nevydrží. Potom se většinou, za nějaký čas, ocitnou u nás.“ Jo. Měl pravdu. Nebo alespoň všechny studie tomu napovídaly. Zařízení, jako je naše, prožívala všeobecný boom. I když nebylo na rozhazování. Ale těžko odhadnout, kam tím vlastně mířil. Za chviličku jsem se to měl dozvědět.

„Dovedete si představit, co by to znamenalo, kdyby naše klinika byla zavřená? Kolika lidem bychom sebrali výhled na to, začlenit se zpět do běžného a normálního života? A hlavně, kolik kvalifikovaného, zdravotnického personálu by se najednou ocitlo na dlažbě?“ Začínal jsem se bát. Když i on měl nějaký zřejmý důvod na mě jít takovou oklikou. On nešel od lesa, ale přímo od pralesa. „Nemám strach, že by někdo stál právě o mou židli. Při dnešním nedostatku zdravotnického personálu nemám obavy, že by na ulici skončil i někdo z nás. Všeobecně dost je jenom vedoucích.“ Letělo mou hlavou, zatímco se sklenice proměnila na pouhý prázdný obal. Nadzvedl proto džbán a snažil se mi dolít. Odmítl jsem.

„Slyšel jste už o soukromé klinice docenta Skalníka?“ Zeptal se přímo. Kdo by o ní neslyšel. Úspěšnost léčby závislostí v průměrně 85%. Bez rezistence i těch dalo by se říct pro léčbu neperspektivních a ztracených osobností. Něco v tom směru jsem mu odpověděl.

„Ano. Jste dobře informován a to je velmi dobře!“ Takže ještě stále nepřišlo to hlavní. Zatím jsme se pořád pohybovali ve fázi pochlebování a pochval.

„Ale je to i velmi drahé. Ano, jsou velmi dobří, jenže pacient zaplatí za pobyt u nich stejně, jako za čtyři až pět, opravdu luxusních dovolených, protože pojišťovny platí z jejich experimentální části opravdu jenom “a luskl mi před očima prsty, asi abych si dovedl náležitě a barvitě představit ten pakatel.

„A já se vás ptám. Je to tak správné, když u nás mají stejně postižení pacienti skoro všechno zadarmo? Rozumíte? Stejná péče, stejná pečlivost, jen zadarmo...“ Rozhodně jsem nemohl souhlasit s tím, že by to mělo být za stejnou péči a starostlivost. Někde ten rozdíl musel být, když standardně se takováto zařízení v úspěchu léčby závislostí pohybovala stejně jako naše zařízení do 20%. Ale bylo moudré raději mlčet. Začal jsem se bát, že mi chce navrhnout, abych pacienty přesvědčoval o tom, že když „si něco doplatí“ budou se lépe léčit, stejně jako ti u Skalníka. Ale naštěstí to tak nebylo. Skutečnost byla ještě daleko horší. Ale nepředbíhejme.

„Musí být někde vidět ekonomický rozdíl, když my jsme jak provozem, tak platy závislí na státním rozpočtu a ministerském rozhodnutí, kdežto oni si musí vydělat. Nemají ani dotace, ani rozpočet.“ Zkusil jsem to opatrně.

„Neměli kolego, Neměli. Dotace už mají. A právě pro to některé z ostatních státních zařízení musí padnout. A černý Petr padne nejspíš na nás. A víte proč? Proč si mohu být tak jist? Je to jednoduché. Nemáme ani vlastní prostory a o ty ve kterých jsme, projevil zájem potomek původního majitele, takže o ně nejspíš přijdeme. A když už se má něco rušit, není nejjednodušší zrušit právě to, s čím by stejně byly problémy? Víte snad jak se tomu říká, že? Dvě mouchy jednou ranou a mám dojem, že tady by se najednou vybilo celé hejno..!“ Jako by mu došel dech. Ale nadechl se a rychle pokračoval. Asi mu došlo, že mě nesmí přestat zpracovávat, jestli už jsem nalomený. „Kout železo dokud je žhavé, se tomu myslím říká“ když bych chtěl zůstat u jeho terminologie a příměrů.

„Takže pokud má naše zařízení fungovat dál, s nějakým rozumným horizontem a perspektivou, potřebujeme něco, co nám budoucnost zajistí. Nejlépe, když budeme hodně úspěšní. Když ne více než Skalník, tak alespoň ne zásadně horší. Chápete?“ Na tom nebylo nic k nepochopení. Být lepší než nejlepší a to ze dne na den? To je přece sranda. Jenže co na to říct? Rozhodl jsem se tvářit chaoticky ale být zticha. Myslel jsem si, že ho tím znervózním, že znejistí. Nestalo se tak.

„Potřebujeme se více dozvědět, o jeho experimentálních metodách, které tak skvěle fungují. To potřebujeme.“

„A není to loupež? Jen tak náhodou! A navíc, já jsem přesvědčen, že Skalník to stejně nikomu neprozradí. Pokud vím, tak na jeho metody a vše co se uvnitř děje, je vyhlášeno silné embargo. Nedostane se ven ani myš, které někdo napíše cosi z jeho metod inkoustovkou na břicho...“

„To máte úplnou pravdu. Embargo tu je. Pro veřejnost, novináře i zaměstnance. Ale na pacienty? Co myslíte?“ Asi se musel zbláznit.

„Myslím si, že něco o pokutování ze nemlčenlivost podepisují i pacienti. Vzhledem k tomu, že už částka za léčbu je obrovská, jak jste podotkl, tak asi ani pokuta nebude nezanedbatelná. No možná že o to ani většině lidem nejde. Když mají na léčbu, asi by dali dohromady i „těch pár drobných“ na pokutu. Ale být bez možnosti se tam někdy vrátit, nebo poslat tam někoho z rodiny, to možná bude ta pravá sankce. Alespoň já kdybych podobné zařízení měl, jistě bych se tak nějak chránil a dal bych si záležet, aby se to všem pacientům dobře vrylo pod kůži.“ Primář mávnul rukou, jako by se mě snažil umlčet. Ztichnul jsem proto.

„Ale když tam bude fundovaný pacient, odborně vzdělaný pacient, který až do té doby prováděl praxi na podobném státním oddělení, ten by asi dokázal vyčíst všechny postupy, co na něm praktikují a ještě je potom, za dobré umístění, slušný plat, funkci a hlavně perspektivní z hlediska dlouhodobých výhledů, jistě prozradil? Proč by riskoval, že o všechny výhody přijde?“ To mi opravdu vyrazilo dech.

„Mám vám dělat špióna?“ Nemohl jsem opravdu uvěřit vlastním uším. Přikývl. Lehce, skoro neznatelně, ale přikývl.

„Ne tak docela“ překvapivě začal záporem. Tedy špiona ano, ale ne mě. Všem a hlavně sobě. Víte kolik je lékařů bez odborného uplatnění? Víte kolik lékařů dělá neodbornou práci, na kterou nemá a nepotřebuje atestaci? Vy zatím máte štěstí. Děláte praxi ve svém oboru. Ano, nemáte takový plat, jak by jste si zasloužil, uznávám. Nemáte plat jako mají vaši kolegové u Skalníka, ale když s tím něco uděláte, ukrojíte ze společného talíře i pro sebe. Moje pozice se upevní a já vám slibuji, garantuji vám, že na vás nezapomenu.“ Zase ty jeho sliby. I když z profesního hlediska mě to docela lákalo. Jednak to byla docela dobrá vyhlídka na trochu adrenalinu tady v té nudě a šedi. Potom samotného mě zajímaly Skalníkovi experimentální metody. Jako každý jsem byl zvědavý, kde je pověstné jádro pudla jeho úspěchu.

„Odborníci neradi stojí bokem, když se mění dějiny a svět...“ Prohlédl nač asi myslím , protože ta poznámka byla pronesena v pravý čas.

 

x x x

 

Ani vagabund žijící na hlavním nádraží nemohl vypadat tak zanedbaně jako já. Měl jsem na sobě staré, hodně oprané věci, trochu pomačkané, jako bych vyletěl z úst přežvýkavce. Žádná kravata, jenom rozhalenka a pomačkaný límeček proužkované košile. Na tváři týdenní strniště a aby vše bylo věrohodnější, zavdal jsem si ráno jednu velkou Wisku. Ani se mi nechtělo přemýšlet, jakými cestami se povedlo šéfovi pro mě sehnat tak rychle umístěnku. Ani se mi nechtělo přemýšlet o tom, kde vzal peníze na mojí kůru. Jistě ne ze svého soukromého účtu, na to byl příliš lakomý.

V přijímací kanceláři jsem se snažil vypadat velmi apaticky, jako by mi všechno na tom světě mělo být jedno. Bylo tam dokonalé úplně všechno. Od malby na stěnách, v módní úpravě „atika“ po koberec, z veselými abstraktními vzory. Nábytek samozřejmě, jak jinak, od předního designéra a vyrobený „na míru“. Nechtělo se mi věřit, že stojím na místě, ve kterém mívám také čas od času službu. Nechtělo se mi věřit, že jsme stejné zařízení, jen máme jiné majitele a jiné předpisy.

„Vítám tě tady kolego.“ Tvářil se žoviálně černovlasý elegán v lesklém obleku. Dle jmenovky na klopě Mudr. Kamil Kloubek.

„Když jsem pracoval ve státním sektoru, neměl jsem občas taky daleko k tomu, abych svou situaci řešil podobně radikálně. Kdybych se sem nedostal jako doktor, asi bych tu taky nejspíš skončil jako pacient. Neboj.“ Pronášel a asi se bál, že jsem v depresi z toho, jak moc dobře vypadá proti mě, zpustlíkovi „ala IV cenová“. Bál se, že by mě mohl ten kontrast složit v křeči, nebo že bych mu mohl z toho pozvracet ten jeho bezvadnej a jistě drahej koberec.

„Neboj, tady tě dáme dohromady dřív, než stihneš úplně vystřízlivět. Uvidíš!“ Pokračoval. Potom už jsme se jenom věnovali formalitám. Vyplnil mou kartu, dal mi léčebný řád a zavolal jednoho z pacientů, aby mě doprovodil na ubikaci a vysvětlil vše, nač se budu ptát. Na nic jsem se neptal. Nač se ptát, když nevíte co bude následovat?

 

Pokoje byly zařízené honosněji a lépe než moje kancelář. Ten který mi měl následujících pět týdnů patřit byl velmi útulný a překvapilo mě, že jsem na něm byl sám. „Každý tu bydlí sám, je to při systému léčby nutnost“ prozradil průvodce ač jsem se na to neptal. Asi ho to taky šokovalo. Na jedné stěně visel střední LCD televizor, jinak pokoji dominovalo velké pohodlné letiště a pár kousků moderního, ne příliš praktického nábytku. Spíš bych to čekal v dražším hotelu, než v léčebně. U pokoje byla i koupelna a to bylo velmi příjemné. Abych řekl pravdu, tak společných sprch, těch jsem se opravdu bál. Nenáviděl jsem je.

„Léčebný řád máte, jinak doporučuji zapnout si televizor a pustit si v přehrávači DVD, které je tam již vloženo. Měl by to udělat každý. V instruktážním filmečku je přehledně seřazeno vše, co budete opravdu potřebovat. Není to povinnost, ale ušetří vám to možná hodně nejistoty a zmatků.Není to příliš dlouhé, asi pro to, že u lidí se závislostí se nepočítá s přílišnou trpělivostí a drogy, jak jistě sám víte, kromě jiného, berou člověku možnost dokázat se soustředit...“

Potom jsem osiřel. Tak jsem si vybalil, zatím na postel a přemýšlel, kam si vlastně nandám všechny věci. Oproti naší léčebně tu byla velká svoboda, Nemusel jsem odevzdat civil do společné šatny. Nemusel jsem si oblékat ošklivou uniformu skládající se z overalu, letitého a vetchého nemocničního županu, který jistě pamatoval průmyslový boom naší vlasti za první republiky. Tady jsem mohl i díky oblečení zůstat kým jsem byl. Žádná anonymita.

Po úvodních „chvalozpěvech a v podstatě reklamním spotu, kde byla léčebna vykreslena skoro jako místo na ideální rodinou dovolenou, jsme se konečně dostali i k těm podstatnějším věcem. Dozvěděl jsem se, že aby léčba byla úspěšná, musím se zavázat ( a nejen formálně, svým podpisem, i když i jistě to má svou váhu) že se ve všem podřídím pravidlům a režimu léčebny. „Jestli opravdu chcete vyjít ven čistý, musíte uvěřit, že na úspěšnost máme vlastní vzorec!“ To byla jejich stěžejní věta a potom ještě také „Věřit je nutné a úspěch se dostaví“ Zdálo se mi, že to DVD asi připravoval nějaký zhrzený kněz. Slova víra, láska a naděje se v něm opakovala skoro stejně často, jako při nedělní mši (ne že bych nedělní dopoledne trávíval právě v kostele)

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“ zakřičím. A nasadil jsem takřka profesionální úsměv.

Vešel znovu „můj průvodce“

„Aha, tak už jste to skouknul. Já jen, abych nezapomněl. Večeři už máte, tak bych si asi pokládal za čest vás doprovodit. Možná by bylo fajn, kdybych se tu zastavil o něco dřív a trošku vám to tu ukázal? Nikdo není rád, když musí bloudit a hledat... Nejsme přece na neznámém ostrově v Pacifiku a neztroskotali jsme.“ Vděčně jsem se na něj podíval. „Tak v tom případě vás vyzvednu před půl sedmou.“

„Ještě když už jste tady, možná by jste mi poradil“ a neurčitě jsem mávnul směrem ke komínkům na posteli. Usmál se. Vzal mě za rameno a odvedl do maličké předsíňky. Jednu z citronově žlutých stěn prostě a jednoduše otevřel a uvnitř byla docela prostorná skříň.

„Není to sice skoro vidět, když o tom nevíte, ale jinak je to pohodlné. Asi i architekt chtěl tříbit náš postřeh a soustředění“ A zvonivě se zasmál.

 

Po večeři mi bylo vysvětleno, že mě čeká to nejhorší, a to jsou dva dny samotky. Ale že s televizí a slušným filmovým archivem se to nechá přežít.

„Ale proč? Za co?“ Ptal jsem se.

„Tak, za nic!“ Dostal jsem jednoduchou odpověď. Proste taková je zvyklost. Je to součást léčebného režimu. Asi důležitá. Prošli jsme tu tím všichni. Okamžitě se v mé mysli vynořila spousta psychologických pouček, o tom jak je samotka překonané řešení, že se všechny kapacity současnosti shodují na tom, že uvědomění si sama sebe na samotce, v případě závislostí příliš neplatí, protože osobnost je narušena a nejenom mozek, ale i organismus jako takový se dožaduje látky, chemického vzorce, na něž je navyklý a bez kterého nefunguje. Ale nakonec jsem byl zticha. Ani jedna z těch kapacit, jejichž dílem se dala zaplnit veřejná knihovna okresního města, nevlastnila totiž léčebnu s úspěšností 80%. My jsme se jejich závěry řídili a nedostali jsme se nad dvacet. Takže obecně vzato někde musela být chyba a co když právě tady? A navíc, přece jsem se musel zavázat, že všechno přijmu bez řečí.

„Nebudeš moct chodit ani na jídlo do jídelny. Prakticky nevystrčíš nos z pokoje, tak si dokud můžeš, udělej pohodlí. A hlavně, neodmítej žádné léky.“ Přešel můj průvodce – jinak Karel Malina – protože při večeři proběhlo i představování, asi i to byl rituál a asi se prolomily ledy, byl jsem přijat do komunity, čehož výrazem bylo tykání. Jakmile jsem slyšel výraz léky, napadl mě Antabus. Protože my také před pacienty používali výraz „léky“ ale měli jsme na mysli výhradně „Antabus“ Tak to tu moc jiné než jinde asi nebude.

„Nemusíš se bát. Nejde o ten středověk, co vládne všude. Nikde tě nebude nutit, kazit si žaludek. Nikdo tě nebude nutit nic pít. Navíc, tady jsme normálně promícháni. Je úplně jedno, s čím jsi přišel. Důležité je jaký jsi, a s čím odcházíš. Takže Antabus by asi v případě gamblera, jako jsem já, nebo „háčkaře“, jako je Simona, Kamil, nebo Jaroslav, byl asi k ničemu. Tady je jiná zkušenost a myslím si, že se ti tu začne po těch dvou dnech opravdu dost líbit. Uvidíš. Garantuji ti, že se ti nebude chtít pryč. Klidně se na to zeptej támhle Jaroslava. Ten to má za pár a domů se mu určitě nechce. Já jsem si, než jsem začal svoje jmění házet do automatů, dopřál dovolenou v Thajsku. Nesahala pobytu tady ani po kotníky. To mi věř. Jde opravdu jen o ty dva první dny.“ Mluvil klidně a ukazoval rukou na lidi, o kterých mluvil, jako by je potřeboval k podtrhnutí pravdivosti. Ostatní se buď bavili mezi sebou, nebo nás poslouchali, ale nijak se nevyjadřovali. Zdálo se mi, že mi byl asi Karel přidělený, jako „ochránce“, „anděl“ „důvěrník“, „dozor“, všude se tomu říkalo jinak, ale význam byl prakticky týž a ostatní to ctili.

„Jestli chceš na ty dva dny něco ke čtení, dojdu s tebou do knihovny. Ráno už nebude příležitost.“

 

Knihovna na tom byla oproti té naší o moc líp vybavená. V té naší by se našly ještě i Leninovi spisy, Marxův kapitál a možná i životopis Klementa Gotvalda, napsaný nějakým komunistickým bláznem v euforii ze vznikajícího socialismu. Prostě jinak řečeno, byla tam spousta knih, i velmi dobrých knih, jen ze starých časů a ne příliš aktualizovaných. Někdo na ministerstvu zřejmě pobral tučné odměny za to, že seškrtal položku pro knihovny téměř na nulu. Tady to hýřilo moderními barevnými obálkami, dokonalými jak v provedení, tak v tisku. Prostě dokonalé prolnutí klasiky se současností, i když jak jsem zjistil, byla tématicky dost jednostranně orientována na taková lehčí témata – prostě najít výtisk, kde se na deseti stránkách neodehrály alespoň tři soulože bylo prakticky nemožné – to aby jste měli představu a abych nechodil kolem horké kaše.

Bezradně chodím mezi regály a koukám na tituly.

„Vlastně čtu spíš hodně Deawera, nebo Kinga.“ Říkám, asi v domnění, že mi pomůže něco od nich najít, že mě přivede k tomu pravému regálu. „Prostě něco napínavého“ Karel se ale usměje. „Ber co je a nezkoumej. Máš tu od braku přes klasiku a erotický horor, tak neříkej, že si nevybereš. A počkej, už zítra po poledni budeš rád, že nemáš nic těžkého a velmi oceníš místní skladbu.“ Tak jsem si vybral asi tři knihy. Dvě objemnější – Maupassantův miláček, lehká klasika, ale číst se nechá. Potom od Waltariho „Velkého Etruska“ a ještě nějaký současný detektivní román s erotickými prvky. První dvě knihy jsem měl načtené, ale věděl jsem že se to dá číst. Tu třetí jsem jen tak střelil. Tajně jsem doufal, že tam bude toho napětí minimálně stejně jako erotiky, když už ne víc!

 

x x x

 

 

„Vy jste se musel úplně zbláznit, kolego, když sem přijmete doktora od konkurence.

Státní klinika není žádná konkurence. Bojují z rozpočtem, nemají na nic, ani na vlastní platy ne. Léta mu nikdo nevymaloval ani kancelář, tak není divu, že skončil na lahvi hanácké vodky vypité každou noční. Chápu ho. Taky bych byl v depresi!“ A zástupce ředitele zamrkal na docenta Skalníka. Ano, Skalník to majoritně vlastnil, bylo to jeho dítě, byl to jeho nápad a on dal dohromady a vyzkoušel každý detail léčebného postupu, ale nakonec od komerčních záležitostí tu byl on. Protože lékař je odtržen od finančních potřeb, je tu on, komerční ředitel, manager, který se stará o zisk a o to, že nepadnou na hubu.

„A já se nebudu bránit žádnému zisku. Peníze za jeho pobyt jsou uhrazeny. Hned, v hotovosti, byly složeny na účet. Žádný úvěr, žádné finacování prostřednictvím nějaké finanční společnosti, která může příští týden padnout na zadek, tedy pro mě žádné riziko. Ideální pacient.“ Odpovídal Skalníkovi úplně klidně. Vážil si ho, to ano. Byl to bystrý člověk a kdyby sanatorium nedal dohromady, nerozběhl, nepostavil, neměl by on dneska svůj luxusní plat, ale doba byla jinde. Dneska bylo fungování už daleko víc jeho záležitost, než lékařů, i když si to všichni neradi přiznávali. Už bylo na čase, že mu prostě museli víc věřit a bankovní konto celého podniku dávalo všem jistotu, že by tak dělat měli.

„Taky může být všechno jinak. Já jen, že trochu opatrnosti není na škodu!“

„Že to říkáte zrovna vy!“ Nenechal si ujít příležitost. Skalníkovi oči za brýlemi živě zamrkaly. Ale byl už zvyklý od ředitele skoro na všechno. V podstatě si byli velmi podobní, jen stáli každý na jiné straně barikády, ač hájili jedno a to samé. Pohled výdajů a příjmů byl skutečně tolik odlišný od medicínského pohledu na člověka, jako komplex drobných nuancí chemických směsí, jejich rovnováhy a bouřlivých chemických reakcí.

„Já jen, abychom si mezi sebe nenasadili „vzteklou lišku“ Nic víc. Já vím, že kdybych byl opatrný, a neriskl to svého času, tak bychom tu nestáli. Ale prostě z doktora, který měl praxi na léčebně závislostí mám tady strach a zavání mi to podrazem. Co když vynese naše Know how?“

Ale ředitel se jenom usmál a klidně vysvětloval, snad aby Skalník viděl, aby si musel uvědomit, že jenom tak zbytečně nebagatelizuje.

„To vynést nemůže, protože tu hlavní vaši složku, směs hormonů potřebnou pro nastartování procesu léčby vám odmítli patentovat i v Jar, kde se nebojí ani klonování. Dospějí k tomu také, že tohle je opravdu nejpříznivější systém a dojde jim, že lidé kteří mají vrozený sklon k závislostem se nemůžou úplně vyléčit nikdy. Dojde jim, že neúspěšnost není v tom, že by léčili špatně, ale v tom, že to prostě v těch lidech je zasunuté. Jsou to typy, které potřebují vedení a musí mít nějakou svou modlu. Jednomu seberete láhev a najde boha. Stane se z něj fanatický věřící, Mormon, nebo Jehovista, těžko říct co je lepší a společensky přijatelnější. Každopádně, když přijmete jako fakt, že ten kdo se dostane do léčebny s takovým problémem se ho nemůže nikdy zbavit, máte napůl vyhráno. Když dokážete biochemicky, výchovou, a vůbec celým vhodným programem jako vy, upravit všechny ke společensky přijatelné, pro pracovní život – a po určitém řekněme prvotním přeplánování - ani ten osobní nijak nepoznamenávající, závislostí, kterou si navíc ani pacient sám neuvědomuje, máte vyhráno. Myslíte si, že tohle dokáže někdo odhalit? Že by to dokázal někdo napodobit? Ano. Něco z toho snad a jedině dobře, když i venku skončí středověk. Tak to alespoň sám často říkáte, není-liž pravda, že? Tak nebudou v úspěšnosti na 18% a posunou se na 25, nebo 30, jestli je extra bystrý, i když pochybuji. Kdyby se státní úředníci dozvěděli něco víc, než je ta sada keců, co jsme jim poslali s žádostí o dotaci, kdyby opravdu věděli vše o naší experimentální léčbě, okamžitě by státní příspěvek škrtli. Jenže on jim to určitě nevynese a když, nikdo mu stejně neuvěří. On přišel jako pacoš ze šedivé díry sem, kde jsme mu pomohli...“

„No snad máte pravdu.“ Zakončil to Skalník.

 

x x x

 

Dva dny pouze s televizí, Maupassantem a Waltarim, to bylo opravdu málo. Jestliže teď napíšu, „našli mě šíleného, šedivého totálně rozcupovaného, nebudu daleko od pravdy. Jen ještě musím dodat, že taky pekelně nadrženého. Nevím jak je to možné, ale takovou chuť na milování jsem nezažil snad ani jako sedmnáctiletý mladík a to jsem onanoval někdy i šestkrát, nebo sedmkrát denně. Ač jsem se doposud cítil jako absolutně heterosexuální jedinec, bál jsem se, aby na mě moji nadrženost Kamil neviděl, abych snad příliš zálibně nekoukal i na něj. Když jsem vyšel na dvůr, připadal jsem si jako Hrabě Monte Christo, když ho po letech vyvedli z tmavé kobky na denní světlo. Užíval jsem si slunce a sál ho snad i všemi póry. Bylo ráno, něco po osmé. Den se rodil a já se styděl za svoje rozjitřené pudy.

„Teď si dáš snídani a potom bude první skupinovka. Tvoje první skupinovka!“ Karel mluvil, jako by nic. Ale já neměl chuť na snídani, měl jsem chuť na sex. Omluvil jsem se mu a ještě mu utekl na záchod. Zpočátku jsem dával přímo ostříží pozor, abych nešustil. Aby mi oděv nešustli, nebo aby záchodové prkýnko rytmicky nevrzalo. Připadal jsem si jako nabitý tankový kanon a když konečně po chviličce mělo přijít uvolnění, kdy jsem vystřílel „své ostré“, těšil jsem se na to uvolnění, to ale nepřišlo. Mohl jsem znova. Byl jsem připravený, jako by to bylo to jediné, na čem mi ještě na světě záleželo. Proboha to jedno jediné. Svět se mi srazil do představy Simony, která měla zadek minimálně o pět čísel větší, než by si zasloužil zbytek postavy, ale já po ní toužil a to jistě jenom pro to, že to byla poslední žena, kterou jsem před svou samotkou viděl. Měl jsem před očima jenom jí a moc jsem doufal, že ji někde, cestou na snídani, nebo v jídelně nepotkám, protože bych se asi neudržel a vrhnul bych se na ní jako zvíře.

„Není mi úplně dobře. Možná bych měl zůstat radši na pokoji, než to přejde a potom si zajít k doktorovi, aby mi na to něco dal...“ Karel se hlasitě zasmál. Nevysmíval se mi, jen se zasmál.

„Proč? Kdy naposled ti bylo právě takhle „nevolno“? A smál se dál.

„Tys to měl taky?“ Přikývl.

„Jasně. Taky mě to vylekalo. Něco tak silného jsem nezažil léta...“

„No a co jsi s tím udělal?“

„Nebuď netrpělivý a nepředbíhej. Všeho dočasu!“ Tajemně a neutrálně odvětil. „A teď už pojď na tu snídani. Mám docela hlad.“

 

Místnost pro skupinovou terapii mě opravdu překvapila. Nečekal jsem nic takového. Řádné omlácené a nepohodlné dřevěné židle, žádná neosobní a studená dlažba. Naopak. Měkký molitan po celé místnosti. Zul jsem se. Zbytek skupiny si posedal na zem. Odvedla je sem žena, která byla zřejmě lékařka, nebo psycholožka, ale rozhodně na to na první pohled nevypadala. Žádný bílý plášť. Jen velmi atraktivní kostým. Ve státním zařízení by si ji jistě šéf zavolal na kobereček. Byla velmi hezká. Měla perfektní nohy a asi je ráda ukazovala. Vzrušil jsem se, jenom když prošla vedle mě a já zacítil její vůni. Měl jsem ni takovou chuť, že bych se na ní vrhnul klidně i přede všemi. Měl jsem se co ovládat. Vlastně, když o tom tak uvažuji, měl jsem obrovskou chuť jaksi obecně, na jakoukoliv ženu. Byl jsem opravdu strašně vyhladovělý a dělalo mi to starosti. Bál jsem se, že začínám bláznit, že se něco v mém mozku posunulo a že to bude jen a jen horší. Vždycky jsem se pokládal co se sexuální aktivity týkalo, spíž za průměr, když ne za podprůměr, a najednou... z ničeho nic...

„Tak přivítáme nového kolegu. Já jsem Antonie Malá. Vedu ve vaší skupině terapie. S ostatními se seznámíte, na to bude čas, ale asi by bylo dobré, kdyby jste se teď mohl představit sám. Říct o sobě pár slov, co děláte, možná i proč jste tady? Je to dobrovolné, nikdo vám nebude dávat hranici, ale jsme tu k sobě velmi otevření a řekla bych, že i na vaší otevřenosti, na tom, když k ostatním přistoupíte opravdu otevřeně a nebudete si před nimi tvořit „třinácté komnaty“, závisí úspěch léčby.“ Nechtělo se mi povídat tu všechny ty intimnosti ze života, ale věděl jsem, že to udělat prostě musím. Ano. Bylo tu o moc příjemnější prostředí, to ano, ale to z vás nesundá ani gram trémy.

„Jmenuji se Roman Plamínek“ Začal jsem a připadal si jako na skautském táboře. Pohledy ostatních na mě byly upřené a při vyslovení příjmení všem po tváři přeběhl stín úsměvu. Už jsem čekal jen na nějakou nejapnou poznámku a přišla.

„No, snad to nebude jen skomírající plamínek ale rozfouká se tu na pořádný oheň!“ Musel jsem se tomu zasmát. Trošíčku to pomohlo. Byl jsem zvyklý, že mé příjmení podobné reakce vyvolávalo. Řekla to Simona a koukala na mě přitom docela mile. Proboha zdá se mi, že co nosí sukni na mě kouká mile.

„Jsem lékař, psychiatr a pracuji – tedy než jsem nastoupil sem- pracoval jsem v podobném zařízení, ale státním. Vlastně jsem vedl podobný sezení...“

„To je skvělé“ Ozvala se Antonie. „To z vás mám obzvlášť velikou radost. Budete moci srovnávat vaše postupy s našimi. A co že vás sem přivedlo?“

A je to tady. Nikdy jsem nebyl obzvlášť dobrý lhář a vím jak je těžké lhát psychiatrovi. Každopádně jsem ze sebe začal jako-by nenuceně sypat naučenou a pečlivě připravenou pohádku.

„No bojoval jsem tak dlouho s větrnými mlýny našeho státního zdravotnictví, předpisů a marností prosadit do své práce cokoli z logiky a všeho co jsem se za léta studia naučil, až mě to nějak otupilo, unavilo a zjistil jsem, že jsem já, který měl závislosti léčit, skončil na lahvi vodky vypité tajně a samotářsky během služby. Vím, že samotářské pití je ten nejhorší stupeň závislosti, takže jsem tady... Znám úspěšnost léčby v zařízeních, jako jsou naše a potom v tom vašem, takže to byla logická volba. Chci být v pořádku a pracovat dál v oboru.“ Chápavě přikývla, tak asi uvěřila. V očích ostatních se dalo také číst jako v knize všechno, co si o mě právě mysleli. Někde byl vidět skoro i obdiv, v jiných zase spíš výsměch. Připadal jsem si jako pekař, co neumí upéct housky.

„No, očekávám že se z vás stane časem přirozený vůdce skupiny, který mi bude pomáhat. Kdo jiný, než lékař a kolega by měl vědět, jak důležitá je disciplína.“ Na to se nedalo udělat nic jiného, než přikývnout. Znovu mi to připomnělo roli v představení. Její slova mezi námi ležela jako právě složený náklaďák plný cihel. Paleta vedle palety a neproniknutelná hradba. Chvilku si mě svým nekonvenčním přístupem i docela začala získávat, ale najednou to bylo všechno pryč. Co udělala bylo odtažité. Slova o disciplíně zněla nepřirozeně. Ale naštěstí měl být konec výslechům,

„Tak tedy. Obligátní otázka na úvod. Chcete ponechat párování jako posledně nebo bude nějaká změna a taky, která z žen by měla zájem tady o Romana?“ Zeptala se. Pár lidí si domluvilo změny a pár ženských paží se zvedlo.

„Když je to tak, bude asi nejlepší, aby si Roman vybral sám.“ Řekla přísně jako učitelka a pokynula mi.

„Zavazuje mě to k něčemu?“ Zeptal jsem se. Vykouzlilo to hlasitý smích skoro na všech ústech v místnosti.

„Minimálně k oboustranné pozornosti dnešní seance.“ Odvětila Antonína klidně mezi smíchem. Simonina ruka byla samozřejmě mezi těmi zvednutými. Ač měla opravdu velký zadek a ač bych se za ní venku na ulici jistě neotočil, tady mě lákala úplně sžíravou touhou. Byl jsem jako šílený, jako omámený tím jejím „prdelatým“ tělem. Dlouhými nazrzlými vlasy. Toužil být jaksi v paradoxu se svým vkusem vedle ní, cítit její vůni, alespoň, a ještě lépe se jí dotýkat.

„Simonu, vybral jsem si Simonu.“ Bylo vidět, jak je šťastná a taky se docela rychle zvedla a přišla až ke mě. Posadila se tak blízko, až bylo cítil, jak se její zadek dotýká mého. Sakra bylo to k nevydržení. To jsem přece nemohl vydržet. Úplně nekontrolovaně jsem položil ruku na její stehno a začal jej něžně hladit.

„Výborně. Dnešní lekce bude skutečně o hlazení a dotecích. Ale nepředbíhejte prosím. Pustím vám nejprve k tomu něco. Velkoplošná obrazovka se rozzářila a byla na ní vidět dvojice nahých těl. Objímali se, hladili na všech místech těla a já to prostě nemohl vydržet. Nevím, jestli jsem byl sám, ale třel jsem si prudce pěstí levačky pravačku v takovém rytmu, jako bych chtěl v té pravačce zažehnout oheň. „Musíš si poručit! Člověka přece dělí mozek od zvířat! Dokáže si poručit, za každé situace si dovede poručit!“ Přikazoval jsem si a nedokázal už pořádně vnímat ani co se děje na obrazovce, ani drobné nuance všech letmých a jemných vzdechů figurantů. Slívalo se mi to do jednolitého hukotu stejně, jako oni dva do barevných skvrn. A co bylo na tom všem nejhorší? Právě to, že pořád, i přes to momentální otupení smyslů jsem přesně věděl co oba figuranti provádějí, šeptají si a jak vzdychají rozkoší. Jestli nedostanu infarkt teď a tady, potom už nikdy. Musel jsem být určitě rudý jako krocan.

Tak a teď vzhůru do praxe. Muži se svléknou do půl těla a lehnou si na břicho a jejich partnerky začnou hledat všechna citlivá místa na jejich zádech.“

„A co my?“ Zeptal se okatě Jindřich, protože v naší skupině s Jaromírem představoval jediný homosexuální pár. „Kdo u nás bude muž a kdo žena?“ Všichni jsme se odlehčeně zasmáli. Jasně že ta otázka byla jenom provokace, přes to Antonína odpověděla úplně vážně něco v tom smyslu, ať si to rozhodnou sami. Potom hned pokračovala.

„Každý jsme jiný a jde o to, najít právě ty odlišnosti. Některá bude muset přitlačit, jiná pohybovat dlaní pomaličku, dva tři centimetry na kůží a sotva čechrat chmýří chloupků partnera. Jde o to najít, jak a kde ho dotekem nejvíce vzrušit a maximálně vyjít vstříc jeho přirozenosti. Zkuste to, nechvátejte, opatrně a pomaličku zkoumejte jeho záda. Nebojte se! Potom si role vyměníte.“

Lehl jsem si poslušně na břicho a zavřel oči. Simona to bude mít velmi jednoduché, ať udělá cokoli, ať se dotkne kteréhokoli místečka mojí kůže, exploduji rozkoší, jako Enola Gay nad Hirošimou. Možná ještě silněji. Neubráním se hlasitým vzdechům a cítím, podle intenzity Simoniny dlaně, jak je šťastná, že se jí tak daří. Po chvilce ji chválí i Antonína a dává všem za příklad.

„Nezáleží až tolik na tom, jestli máte extrémní cit v rukách, ale spíš na vnímavosti jaksi komplexní. Když si vytvoříte pomyslný telepatický most ke druhému, když ho dokážete vnímat stejně jako Simona, máte vyhráno. Nemusíte zkoumat, stačí jenom dělat to co v mysli slyšíte, jako by vám někdo našeptával.“ Povídala všem ale já jí příliš nevnímal. Moje vzrušení nepolevovalo, jen jsem se jej naučil lépe dávkovat, lépe s ním pracovat, takže jsem si jej užíval. Bylo to božské. Až mi přišlo líto, když můj čas vypršel. Než jsem se stihl posadit, ležela Simona poslušně na břiše a její nahá a bílá záda sváděla k prvním dotekům. A já najednou, jako bych skutečně slyšel, co po mě chce. Jako by mi její hlas vedl ruku. I ona se hlasitě rozevzdychala.

„No koukám, že dneska se tu našel ideální pár, tak ať vám to vydrží.“ Zajímavé bylo, že pomalu stejně jsem byl vzrušen i když jsem jí hladil. Užíval jsem si to a moje dlaň snad i jiskřila. Toužil jsem ji svlékat, hladit jí všude na těle a hlavně zavést svůj nástroj přesně mezi její silné hýždě. Toužil jsem ji mít pod sebou, chvějící se, maličkou, toužil jsem být unesený z toho, že to já, právě já jsem ji dokázal tak rozparádit a sám se ocitat chvilkami zcela mimo realitu, v místě kde neexistovalo nic jiného, než naše těla proniknutá do sebe, navzájem probodnutá, krvácející si vzájemně do hlubokých ran. Úplně vysílená, jako by měla každou chvilku umřít. Zamotala se mi hlava a já na chviličku přiblížil rty k její kůži a nasál její vůni. Začal jsem jí jemně, pomaličku olizovat lopatky. Můj jazyk nechával na zádech mokré klikaté stopy, jako by to byla křivolaká horská silnička. Nikdo mi nic neřekl, ani Antonína ne. Nevím co se dělo kolem nás. Nic nebylo, jako bychom my dva byli zabaleni v mýdlové bublině a tak jsme nemohli vidět nikoho a nikdo nás. Přišlo mi moc líto, když byla seance ukončena. Připadal jsem si neukojený a ošizený. Připadalo mi to nespravedlivé a hlavně mi to připadalo, jako by se to celé odehrálo během několika sekund. Překvapilo mě proto, strašně moc mě překvapilo, když na hodinkách zjišťuji, že uplynuly dvě hodiny. Všechno, tedy i čas je relativní.

Na chodbě se ke mně Simona přitočila a otevřeně se mě zeptala, jestli by mi nevadilo, kdybychom spolu šli ke mně na pokoj. Proboha po ničem jiném jsem netoužil, tak aby mi to mělo vadit! Objal jsem ji kolem ramen a rychle našel její ústa. Rozevřela se a začala rychle a rytmicky polykat můj jazyk. Bylo to úžasné, být takový kousíček od jejího obličeje, koukat jí tak blizoučko do očí a hlavně mít svoje rty natlačené na její a navzájem se prolínat jazyky. Její jazyk byl mrštný jako ještěrka a chutnal, jako vzácná lahůdka. Jenže to netrvalo dlouho. Po chviličce se mi vykroutila a celá zadýchaná řekla. „Nebyla to sice přímá odpověď na otázku, ale beru to jako ano“ A když jsem se znovu blížil svými ústy k těm jejím, ucukla a dala mi na rty svůj prst. Políbil jsem jej a potom vsunul do úst tak hluboko, jak jsem to jen dokázal.

„Tady ne. Nespěchej. Počkej na pokoj. Máme přece spoustu času.“ Zašeptala mi něžně do ucha a na konec vzala lalůček jemně mezi zuby, maličko kousla. Musel jsem se podívat na rozkrok svých kalhot, jestli se tam náhodou neobjevil tmavý mokrý flek. Jako by se moje mysl s tělem rozdělila, jako by jedno nemělo kontrolu nad druhým.

Jakmile jsme vstoupili do pokoje, vrhla se na mě jako Hladová šelma. Než jsme se dostali ke dveřím do koupelny, byl jsem bez košile. Ty protivné knoflíky, které mi daly vždycky tolik práce najednou jako by se sami rozestupovaly před její dlaní. Něžně šeptala infantilní rozpočítávadlo, nebo říkačku

„Za každý tvůj rozepnutý knoflíček

políbíš mi něžně pupíček.“

„Ty riskuješ, že se na tebe vrhnu jako medvěd Grizzly a normálně tě znásilním!“ Vypotil jsem ze sebe.

Smála se tomu. Proboha ona se tomu smála a já to myslel smrtelně vážně. Nechtěl jsem, aby si myslela, že mám násilnické sklony. Chtěl jsem prostě abychom z toho měli příjemný zážitek oba. Nikdy jsem neměl rád násilí, když se to tak vezme. Jenže teď jsem byl sud trhaviny několik sekund před výbuchem.

Teplá voda sprcha, spolu s jejími doteky rozvibrovala moje tělo do stavu, jaký jsem nezažil. Snad jsem i křičel a bylo mi to jedno. Prudce jsem ji zvedl do náruče, tak jak jsme byli mokří a odnesl na postel. Hodil jsem jí do ní a skočil k ní. Už jsem se nemohl dočkat, až se její nohy trochu rozestoupí, až se rozevřou jako brána do nepoznané rozkoše.

Jakmile jsem se ocitl nad ní, hned uchopila moje mužství a sama si ho směřovala do branky. Trošíčku to drhlo, než se její sliznice zvlhčila rytmickým pohybem. Snažil jsem se být opatrný. Přemlouval jsem se, abych byl opatrný. Abych byl jemný. Jenže za chviličku jsem se třásl tak prudce a rychle, jako by moje tělo bylo připojené do zásuvky. Měl jsem frekvenci minimálně těch 50 Hz. Mačkal jsem se na ní, protože se mi zdálo, že čím víc se k ní tisknu, tím je to intenzivnější. Tím víc ji vnímám a tím víc ji cítím. Také hlasitě vzdychala a bylo úžasné slyšet, jak se rychle rozevzdychala, jakmile jsem se rukou dotkl jejího pohlaví. Na každý, sebenepatrnější dotek reagovala úplně zázračně. Byla jako rozjitřená rána a já také. Modlil jsem se, ať to nikdy neskončí, ať to trvá věčně. Cítil jsem, jak se přibližuje vyvrcholení, ale přemlouval jsem se, že ještě ne, že teď ještě ne! Proboha to je brzo, ještě ne! A vzrušení skutečně jako-by na chvilku opadlo. Uvědomil jsem si svou únavu. Byl jsem utahaný jako kotě, jako bych v tu chvilku nad sebou držel celou Zeměkouli, celý svět. Jako bych držel a jenom na mě záleželo, jestli se nezhroutí naše galaxie do černé díry nicotnosti a nezůstane z ní protivný a zlý bílý trpaslík, který se mi bude šklebit, zle se vysmívat, svým zhrouceným prostorem. Na chviličku jsem z ní proto vyklouzl a lehl si na záda. Zkušeně na mě nasedla. Jenom párkrát se na mě posunula a já byl, jak úplně šílený. Mravenčení v rukou bylo to poslední co jsem cítil. Jinak nevím nic, kromě pocitu čisté, vydestilované rozkoše. Zalévala mě a byla tak koncentrovaná, jako nemohla být ta nejsilnější kyselina. Ta dávka, co mě zaplavila, by jistě vystačila pro padesát tisíc lidí.

Když jsem se probral, stále na mě seděla. Nepohybovala se, jen zírala.

„Křičel jsi jak na lesy.“ Smála se.

„Promiň, ale stalo se mi to poprvé. Fakt jsem se nedokázal ovládnout. Opravdu to nešlo ovládnout. Vždycky jsem měl orgasmus silný, ale kontrolovaný. Dneska poprvé ne. Jako by to bylo poprvé v životě.“

Zasmála se.

„Jsem šťastná, že jsem ti mohla dát něco, co je pro tebe poprvé“ Taky bych se tomu s chutí zasmál. Jenže jak na mě seděla a smála se, tak ty stahy mě zase katapultovaly mimo náš svět, mimo poznaný prostor. Slyšel jsem se jak hlasitě křičím. Tentokrát jsem se slyšel, ale jenom chviličku. Protože potom zase nebylo nic, jenom ten oceán rozkoše, ve kterém jsem se nechal nadnášet a místy se topil, jako velryba, obrovský kytovec, co se zapomněl nadechnout.

Když jsem se zase probral, šeptaly její rty. „A končíme. Mám o tebe strach“

Jenže ta představa byla pro mě v takovou chvilku absolutně nepřijatelná. Slyším se, jak ji šeptám, jak jí přemlouvám. Jak ji prosím, jako když malý klučina škemrá o zmrzlinu. V tuhle chvilku jsem si neuměl představit, že to může skončit dřív, než padnu mrtvý. Toužil jsem se prostě promilovat až k smrti. Do smrti s ní a v ní, a jestli je něco potom, milovat se k věčnosti, k dalšímu velkému třesku, nebo k začátku nového vesmíru. Byl jsem vysílený, nemohl jsem dýchat, pálilo mě na prsou, ale cítil jsem se jako bůh! Lépe než bůh. Postavil jsem malý kousíček svého těla ale byl jsem pyšný, jako bych postavil celý nový svět. Znova se na mě začala rytmicky pohybovat a já se znovu začal chvět. Zase jsem se propadl pryč. Frekvence mých stavů „bytí a nebytí“ jako by se zrychlovala. Toužil jsem, ano, opravdu jsem toužil propadnout se do „nebytí“ toužil jsem co nejdéle nechat své tělo zalévat dalšími a dalšími vlnami rozkoše. Toužil jsem jí mít plná ústa, toužil jsem jí sát každým pórem na těle. Nepoznával jsem se. Vždycky jsem si myslel, že co se talentu k sexu týká, jsem průměrný, nebo možná i lehce podprůměrný. Teď se mi zdálo že bych mohl jít na maratón.

 

„Tak a je tu zase další ráno!“ Napadlo mě, jakmile jsem otevřel oči. Připadal jsem si, jako bych celou noc skládal vagony s uhlím. Byl jsem rozlámaný a to jsem si šel lehnout neobyčejně brzo. Hned po večeři. Simona se po mě sice smutně koukala, ale já prostě nemohl. Byl jsem na dně. Fyzicky. Bál jsem se k ní přiblížit, že i přes svou zesláblost bych jí neodolal. Poslal jsem jí proto vzdušný polibek a zašeptal „Neboj, dám se do rána dohromady, kotě!“ Nevěděl jsem jak se dám dohromady, ale věděl jsem, že prostě musím. Cítil jsem totiž zase obrovskou potřebu se milovat. Jestli přímo se Simonou, to už nedokážu tak jednoznačně říct, ale asi ano. Viděl jsem ji všude, jen jsem si nebyl jist jestli to nebylo jenom proto, že byla tak snadná kořist a že jsem měl jistotu, že mě neodmítne. I když její tělo mělo něco do sebe, to musím uznat.

Jedl jsem mlčky a pokusil se sedět stranou. Myslel jsem si, že na mě musí každý vidět, co jsem prožil. Byl jsem o tom přesvědčený. Styděl jsem se. Před ostatními, i sám před sebou. Zdálo se mi hodně divné, proč tak najednou, já vzdělaný a snad i inteligentní člověk (alespoň podle soudu ostatních), jsem najednou nedokázal poručit něčemu, s čím jsem si až doposud rady věděl. Styděl jsem se před ostatními, protože jsem byl přesvědčený, že na mě navždycky nedokážou koukat jinak, než jako na obyčejné zvíře. Radost by ze mě asi mohl mít jenom docent Pavlov. Když jsem se déle zakoukal na Simonu, normálně jsem slintal.

„Není tu někde posilovna, nebo tělocvična?“ Překvapil jsem Karla svou otázkou. Potutelně se na mě zasmál.

„Tak pán potřebuje kondičku.“ Bylo mi z toho úzko, protože všechno opravdu přesně věděl.

„Jasně že jo. Ale hlavně udržet, ani ne tak získat. Rád bych odtud odešel stejně v kondici, jako jsem přišel.“ Blekotám. On se na mě ale bezelstně podívá.

„Tak to abys začal konzumovat každou noc zase tu lahev „Hanácké“, ne?“ Ale asi uviděl, jak mě takové řeči štvou.

Jo, je tu obojí a rád ti to ukážu. Je jenom na tobě, jak si to tu užiješ. Po obědě, protože jak víš, do oběda je vždycky narvaný program, tak si na mě prosím vyšetři chviličku, ju? Ne že se zase celej odevzdáš jenom Simoně. Je mi jasný, že její společnost je ti o moc příjemnější, než ta moje, ale pro jednou....“

„Dík a teď se letím připravit na tu skupinovku“ Přerušil jsem ho.

Když dojdu před pokoj, Simona tam stojí. Odevzdaně a vypadá snad i šťastně.

„Chtěla jsem tě jenom vidět a třeba tě maličko pohladit? Stýskalo se mi po tobě, víš to?“ Její slova visela ve vzduchu jako Zepelinaova vzducholoď. Byla maličká, obyčejná, snad až šedivá, přes to obrovská a majestátná, právě jako byly ty veliké vodíkem naplněné doutníky. Udělala mi ta větička obrovskou radost. Přivinul jsem ji k sobě. Krásně voněla a vrněla jako kotě. Zasunula mi ruku pod košili a já skoro upadl na zem. Doslova jsem jí narval svůj jazyk do úst. Divoce jsem s ním pohyboval a do toho cítil, jak začínám křičet. Svoje rty jsem na její tiskl takovou silou, až jsem se poranil o její zuby. Zabolelo to! Ale i ta bolest byla obrovsky božská a vznešená. Zase jsem se neovládal. Toužil jsem z ní strhat oblečení, klidně na chodbě před pokojem a mít jí. Okamžitě a hned.

Po chviličce mě celá zadýchaná odstrčila.

„Tak to ne! To nejde. Teď ne! A tady ne! Není moc času a já nechci, abys nás šidil!“

Jen velmi těžko jsem se z toho probíral. Její slova ke mně přicházela z dálky, slyšel jsem je, vnímal jsem je, ale odmítal jsem jim rozumět.

„Vynahradíme si to, neboj, Bože, jak mi si to užijeme. Teď už to vím, ale teď prosím ne. Teď to nejde. Nikdo nesmí porušovat léčebný režim. To přece musíš vědět, Ne?“ Ano, to jsem tedy věděl. Jenže jak to udělat, to už mi nikdo poradit nechtěl. Něco primárního poznamenat, to bylo opravdu velmi jednoduché. To bylo tak jednoduché, jako pro začínajícího narkomana natáhnout heroin do stříkačky a nechat si ho rupnout do žíly. Nic jednoduššího na tom světě není. Ale dokázat, aby ta první, ochutnávací dávka byla zároveň poslední? to bylo opravdu moc moc těžké. Ne že bych to někdy zkoušel, ale podle kreatur, které mi prošly pod rukama, bych řekl, že to tak musí být.

„Za celou svou praxi nepamatuji jediného vyléčeného narkomana.“ Jako bych slyšel slova docenta Páleníka, kterému, když nám na škole přednášel, bylo mu už dobře sedmdesát. „Na to je lidský život příliš krátký. Berte na vědomí, že je nedokáže nikdo vyléčit. Všechno, co můžeme, je naučit je abstinovat. Někdo do toho sklouzne po roce, někdo po dvou nebo deseti, dvaceti letech. Ale k excesu stejně dojde. Pokud nemá pacient tolik štěstí, aby dřív zemřel.“ Připadal jsem si jako začínající narkoman, který ví že nechce skončit jako troska, ale nedokáže si poručit. Těšil jsem se na další dávku, na Silvu, jako na svou další dávku.

Dnešní „skupinovka“ se zase týkala sexuality, jenom naštěstí pro mě, ji ani nevedla Antonína, ani se nejednalo o žádné párové cvičení. Měli jsme vzpomínat a prezentovat své sexuální zážitky. Ne že by mě nevzrušovalo poslouchat to co říkali ostatní. Každý přišel s osobitým příběhem, za který by se nemusel stydět ani Hustler, nebo jiný magazín z oblasti tvrdého porna. Obnažovali se těmi příběhy, něco bylo spíš k smíchu, ale vzrušovalo to. Vzrušovalo i to, přemýšlet nad tím, co jsem prožil sám. Nejenom jako konfrontaci nad vším, co jsem uslyšel, ale hlavně proto, že i já jsem musel něco vybrat. Nakonec jsem si vybral jednu událost z opravdu raného mládí, kdy jsem si jako absolvent propašoval do kasáren sestřenici svého nejlepšího kamaráda. Bylo to opravdu, alespoň z mého pohledu velmi nestandardní a nikdo zatím nic podobného neuvedl. Pokusil jsem se popsat, jak je složitý sex v kasárnech, kde byly pokoje po dvaceti mužích, jak strašně těžko se hledá kousíček soukromí, nějaká „schovka“, v otevřeném prostředí řádů a předpisů... Ale asi jsem to nedokázal popsat tak barvitě, jak jsem to prožil. Reakce byly totiž dost vlažné. No co, alespoň