„Je krátce po jedenácté večerní a váš oblíbený Krystofus vás vítá u pravidelné páteční Metalománie!“ Marcusovi se konečně podařilo chytit signál, ale rádio stejně chrčelo a bublalo. Otáčel s ním, postavil ho na skříň, pak na parapet, ale zvuk se nelepšil.
„Dnes, jak už jsem avizoval minule, si spolu zopakujeme rok devatenáct set osmdesát šest, rok, kdy se narodil můj mladší brácha a vybuchl Černobyl, což mého mladšího bráchu nadosmrti poznamenalo…“
Marcus nevěnoval moderátorovi, smějícímu se vlastnímu vtipu, pozornost. Zamknul dveře a ze šuplíku vytáhl zmačkaný sáček. Začal si balit cigaretu z rozdrcených lístků a pokojem se linula tolik známá a vtíravá vůně.
„…a já osobně za největší počin na poli metalu považuji vydání alba Master Of Puppets od mnou zbožňované Metallicy…“
Marcus konečně našel zápalky. Posadil se do křesílka, přikryl se dekou, protože v noci by mu mohla být zima, zapálil si a horečnatě šlukoval, ať se efekt dostaví co nejdřív.
„…a jakou jinou píseň si pustit, než právě tu, po které se album jmenuje. Je to osm minut nabitých tím nejlepším, co jsme měli v šestaosmdesátém možnost slyšel. Krystofus přeje příjemný poslech!“
Marcus se pomalu nořil do moře nevědomí, viděl, jak z reproduktorů jeho rádia proudí noty, tančí spolu po pokoji, slyšel, jak kytarám rezonují struny, a ostrý hlas Jamese Hetfielda, jak mu zpívá ukolébavku. 

End of passion play, crumbling away

I'm your source of self-destruction

Veins that pump with fear, sucking darkest clear

Leading on your death's construction

Tohle miloval. Kochal se světlem lamp, které si žilo vlastním životem, podivně se kroutilo jeho pokojem, lezlo do škvír a skulin, hrálo spolu hry… a přitom usnul. 

Stál na náměstí v cizím městě. Nebylo to ani město andělů, ani to město za branami pekelnými, v tomto ještě nikdy nebyl. Zvědavě se rozhlédl. Domy byly šedivé, vysoké a všechny se klonily dovnitř náměstí, jako by ho chtěly spolknout. Tmavá okna bez skel, černé díry dveří a všepřítomná šeď.
Trhl sebou, jak mu někdo zaklepal na rameno. Tváří v tvář člověku před sebou o krok ustoupil. Postava nebyla ani ženská, ani mužská, taková nějaká bezpohlavní. Všechny její rysy byly podivně uniformní, jakoby vyřezané, a z kloubů končetin, z jeho hlavy, prstů, zad, a vůbec všech koutů těla, visely vzhůru šňůrky. Tom je sledoval pohledem, ale mizely v nedohlednu ocelově zbarvených mraků. Postava u němu udělala krok, všechny strunky se rozhýbaly, a v natažené ruce mu nabízela injekční stříkačku.
Její ústa se otevřela a ačkoli v nich nebyl jazyk (zuby byly snad vytesány z jednoho kusu zuboviny), tak promluvila: 

Taste me you will see

more is all you need

you're dedicated to

how I'm killing you

Come crawling faster

obey your Master

your life burns faster

obey your Master

Nebylo na co čekat. Marcus se rozeběhl pryč od té zmučené bytosti. Utíkal pryč z náměstí, ale ze všech ulic začali vylézal dvojníci, možná bratři a možná klony toho nečlověka. Srdce mu zběsile bilo, jak se jim snažil vyhýbat a oni za ním neutíkali, jen pomalu, jako mrtvoly, k němu kráčeli a sborově zpívali: 

Master of Puppets I'm pulling your strings

twisting your mind and smashing your dreams

Blinded by me, you can't see a thing

Just call my name, `cause I'll hear you scream

Master

Master

Just call my name, `cause I'll hear you scream

Master

Master

A pokaždé, když křičeli Master!, znělo to jako kvílení bánší.
Marcus se hnal úzkou uličkou a šedé stěny domů se k němu skláněly, asi aby ho rozdrtily. Zahnul za roh jednoho domu a vrazil jako kuželková koule do skupiny těch tvorů. Všichni padli na zem. Rychle se pokoušel vstát, ale jeden se mu pověsil za nohu. Zdvihl k němu dřevěnou tvář a zašeptal:

Needlework the way, never you betray

life of death becoming clearer

Pain monopoly, ritual misery

chop your breakfast on a mirror

Marcus ho odkopl a nepříčetný strachem je nechal za zády, s nitkami, které je vedly, beznadějně zacuchanými.
Ještě dlouho slyšel, jak mu na cestu pějí ten děsivý refrén. Podařilo se mu utéct tam, kde je už neslyšel, a konečně si mohl vydechnout. Opatrně se plížil mezi domy, vyhýbal se jeskyním jejich dveří a nenahlížel do oken, ze strachu, co by mohl uvidět. Minul několik křižovatek a vždy zahnul do té menší uličky. Vedly ho, aniž věděl kam, doufaje, že pryč z města.
Najednou zůstal stát jako opařený. Stál na konci maličké ulice, v místech, kde ústila na veliké náměstí. Byl přesně uprostřed města. Na tom náměstí byly shromážděny snad stovky těch bytostí, které měly tělo, ale ne duši, klečely a vzhlížely k nebesům, do míst, kde neprostupná obloha pohlcovala jejich vodicí strunky.
Pokud by byly schopné citu, byl by to pláč, co jim vycházelo z úst, ale takto to byl jen jek. Marcus stál na kraji náměstí a nemohl od nich odtrhnout oči.

Master, Master, Where's the dreams that I've been after?

Master, Master, You promised only lies

Laughter, Laughter, All I hear and see is laughter

Laughter, Laughter, laughing at my cries

Něco za sebou uslyšel. Uličkou se k němu blížilo několik postav, pomalu se k němu sunuli jako umrlci, kteří neměli zlaťák pro převozníka. Rozběhl se přes náměstí, pryč a co nejdál. Jak ho spatřili ti na náměstí, stoupli a chtěli mu zavřít cestu. Marcus věděl, že ať bude seberychlejší, nestihne to.

Hell is worth all that, natural habitat

just a rhyme without a reason

Neverending maze, drift on numbered days

now your life is out of season

křičeli mu na uvítanou, když do nich v plné rychlosti vrazil. Rozhodil je stranou, prodíral se dál, cuchal se do jejich lan a jich bylo stále víc a on byl stále pomalejší. Vršili se kolem něj, žádný se nepokusil zaútočit, nic takového, ale přesto byli děsivější, než jakákoli jeho noční můra. A každý mu nabízel stříkačku.
Už nemohl dál. Ležel zamotaný jen kousek od východu z náměstí a kolem něj jich byly stovky. Každý z nich se na něj usmíval (obličejem bez úsměvu) a každý k němu natahoval ruku se svým darem.
Marcus už to nedokázal vydržet. Začal křičet, studený pot z něj lil, máchal kolem sebe rukama, kopal do nich, ale oni stále nich nedělali, jen ten jejich úděsný chorál plnil vzduch.
„Nechte mě! Nechte mě na pokoji! Co mám udělat!?“ řval na ně a znělo mu to jako steny umírajícího. A oni v odpověď mlčeli a nabízeli to, co už na začátku.
Těkal pohledem ze strany na stranu a věděl, že utéct nemůže. Roztřesenou rukou si vzal injekční stříkačku a pak, se zavřenýma očima si její hrot vrazil do předloktí. Nebolelo to, vůbec ne. Pomalu vtlačil obsah do své paže a (pořád se zavřenýma očima) čekal, co se bude dít. Nedělo se nic, jen v uších mu znělo něco, co vzdáleně připomínalo smích.

Odvážil se otevřít oči.

Seděl ve svém křesílku, ve svém pokoji a měl na sobě deku. Světlo pouliční lampy vrhalo na podlahu stíny a Krystofus v rádiu se zájmem hovořil o povedeném albu Iron Maiden, z něhož ukázku nám za chvíli pustí.
Marcus se podíval na sebe. Z kolen, loktů, pat a každého jednoho kloubu jeho těla, vedla malá, skoro neviditelná strunka. Ani se nemusel dívat kam. Věděl, že Pána Loutek přes ty ocelově šedivé mraky neuvidí.