Nevím přesně k jakému žánru to mám zařadit, mohlo by to být sci-fi stejně dobře jako psychologické drama.

Zkusil jsem opět napsat něco úplně jinak než vše předtím, tak snad to nezklame.

Byl jsem zrovna v hodině houslí, když to začalo. Hrál jsem přednes a vůbec mi to nešlo. Housle mě omrzely už po roce hraní, ale rodiče trvali na tom, že cyklus dokončím.
Učitel najednou vstal a přešel k oknu. Ještě jsem chvíli hrál, než jsem si to světlo uvědomil.
Když jsem se podíval ven, obloha zářila vlastním světlem. Nevycházelo z Měsíce, ani ze Slunce, které zašlo už před hodinou, ale z oblohy samotné. Jako světlušky na nebi se rozsvěcovaly a zase zhášely malé žárovky a světla přibývalo.
Učitel mě poslal domů.

Běžel jsem za Jurou. Bydlel ob dům od toho mého a byl to nejlepší přítel. Každý týden jsme se složili na Čtyřlístek a spolu ho četli. Já jsem pak vymyslel nějaký příběh naší oblíbené čtyřky a on o něm nakreslil komiks.
Jura stál před domem a s otevřenou pusou hleděl na nebe. Nechal jsem u něj housle a běželi jsme do lesa, do našeho bunkru. Cestou jsme míjeli lidí, kteří stáli a jen se dívali vzhůru. Nikdo si nás nevšímal a my si nevšímali nikoho z nich.
Bunkr jsme měli na starém stromě, o kterém teď vím, že to byla olše. Pokáceli ji už před lety a ani tehdy už tam bunkr nebyl. Když jsme začali chodit na střední, rozebrali jsme ho. Byl náš a nechtěli jsme ho s nikým sdílet.
Seděli jsme v bunkru a hleděli skrz bezlisté větve na oblohu. Světla stále přibývalo. Ve vesnici začal bít zvon kostela.
Pak začal sníh tát. Jako kdyby do něj padaly kapky čiré energie, tvořily se v něm malé kráterky a sníh se rozpouštěl.
Utekli jsme. Zbaběle a ani jednou se neohlédli, ani jeden pohled jsme bunkru nevěnovali a nechali jsme ho za zády, ať si tomu čelí jak chce.
Než jsme doběhli do vesnice, víc než polovina sněhu odtála.

Prvního člověka jsme potkali až před kostelem, jak se běží do něj schovat. Neznal jsem ho jménem, jen od vidění. Když se na nás otočil, oba jsme zůstali na místě stát. Jeho tvář vypadala, že svítí, ale nebylo to tak. Měl dvě tváře. Jednu svou, se kterou se narodil, a druhou takovou, jakou si zasloužil. Jeho první tvář mu zůstala, byla z masa a kostí, vypadala jako ten člověk, jak jsme ho znali. Jeho druhá tvář měla šikmé oči. Nos a uši jí skoro chyběly a neměla vlasy. Místy k jeho první tváři přiléhala, místy se do ní nořila, ale viděli jsme ji pořád. Když k nám zdvihl ruku, její prsty byly dlouhé a nestříhané nehty šermovaly ve vzduchu. Tehdy jsme se obrátili a znovu utekli.
Běželi jsme do ulice, kde nikdo nebyl a schovali se za roh. Tiskli jsme se k sobě a já se rozbrečel.
Pak jsme je uviděli.

Byli dva. Jeden zářil a druhý světlo pohlcoval. Mlčky šli a měli jen druhé tváře. Ten první měl obrovská křídla a dlouhé roucho, ladný krok a z dlaní mu vycházelo čisté světlo. Ten druhý snad oblékl samu tmu. Jako cáry mlhy na něm visela a pohlcovala světlo, které vyzařoval ten druhý. Měl pařáty místo rukou a pokřivené nohy. Měl také křídla, ale ta jeho byla kožnatá a s mnoha trhlinami. Za prvním se vlekl a poskakoval a očima bez bělma těkal ze strany na stranu. Když nás uviděl, podruhé ten večer jsme se rzeběhli pryč.
Míjeli jsme lidi a každý měl dvě tváře. Tváře některých zářily a jiní světlo zastavovali. A nikdo z nich o tom nevěděl. Potkávali jsme lidi, kteří vypadali jako zvířata, těch jsme se tolik nebáli, ale byli tam i takoví, kteří vypadali jako tvorové, které Bůh nikdy nestvořil. Ti byli horší. Měli rohy, měli peří, a přesto jejich rysy nebyly ani zvířecí, ani lidské. Vyhýbali jsme se jim, vyhýbali jsme se všem a zastavili se až u Jurova domu. Vzal jsem si housle a odešel domů.

Asi za hodinu světlo začalo slábnout a za chvíli už po něm nebylo ani známky. Jen ten sníh, který odtál skoro až na holou zem. Až pak jsem se odvážil vyjít z pokoje.

Druhý den přijeli vědci.
Řekli, že to byl hvězdný prach. Jak krásně to znělo. Řekli, že to byl meteorický roj, který se rozptýlil a shořel v atmosféře. Proto to světlo. Některé částečky dopadly na povrch, ale byly tak malé, že po nich zbyly jen ďůlky na plechových střechách a kapotách aut. Našli jich spoustu, zůstaly uvězněné ve sněhu. To ony ho rozpouštěly. Se školou jsme šli a sbírali je magnetem ze země.
O tom, že jsme viděli lidské duše, jsme nikomu neřekli. Nikdy jiný je neviděl, nikdo kromě nás si jich nevšiml.

Další rok jsem šel na střední. Rodiče chtěli, abych šel na gymnázium, ale já se radši přihlásil na lyceum do Brna. Poté, co jsem je té noci viděl, jsem s nimi nedokázal být v jednom domě.
Bydleli jsme s Jurou na kolejích a moc o tom nemluvili. Jura byl na umělecko-průmyslové a za čtyři roky ho vzali na akademii. Já začal pracovat a přitom jsem psal básně. Většinou o andělech. Několik mi jich i vydali. Jura se stal malířem, a když mi ukazoval své obrazy, vždy jsem věděl, co na nich je.

Pak se Jura oženil. Já to nedokázal. V životě jsem si už žádný vztah neutvořil a ty, co jsem měl, jsem rozbil. Vím, byla to moje chyba, a mnohokrát mi to vyčítali, ale nedokázal jsem se vídat s těmi lidmi, o nichž jsem věděl, jací  jsou.

Jura je jediný, koho vídám. Často říká, že to bylo krásné. A že by bylo krásné, kdyby lidé uměli nahlédnou do duší ostatních. Říká, že stejně jako si zvykli na to, že každý člověk vypadá jinak fyzicky, zvykli by si i na toto. Že by na k sobě byli lepší. Už mu to nevyvracím. Já vím, co jsem viděl a vím, že to viděl i on. On ale pak už neviděl nikdy nic, ačkoli vždy chtěl. Já vidím každý den sebe, když se podíván do zrcadla, když jdu kolem výloh a když nechtěně zavadím pohledem o kaluži na zemi. A nechci, aby to viděl někdo jiný.