Minulý týden v pátek 14. prosince 2007 se uskutečnila jedna z největších akcí v rámci studentského Magazínu Postřeh a to křest Gramodesky, která umožnila mladým a neznámým autorům hudby, aby představili svou tvorbu.

Na tuto akci jsem byl pozván, abych uspořádal autorské čtení poezie. To jsem ještě netušil, jak zajímavá bude cesta do Červeného zámku. Ráno jsem vystál vánoční frontu na lístek a poté už mě čekalo to příjemnější. „Mám černý kabát a zelenou šálu, stojím proti uzavřeným pokladnám." zněla SMS z mobilu. Nuže hledal jsem a našel. Opět moje nesmělost zabodovala, představení a jemný polibek na tvář. Dáša Husárová později velmi mile překvapila. Šli jsme spolu před halu počkat na Martinu. Objevila se s telefonem v ruce a černým baretem na hlavě - škoda ho, zůstal kdesi ve vlaku.

Já a Martinka jsme byli vybaveni lahvičkami vína a Dáša se netvářila jako abstinent. Ovšem celou rozvernou náladu nám pokazila paní průvodčí, když nám oznámila, že sedíme ve vlaku na Prahu. Naštěstí řešení problému nebylo tak daleko. Česká Třebová je přestupní stanice do Přerova a z něj do Ostravy to je už pohodička za mastný příplatek necelých třech Karlů IV. Krásně jsme se na to posilnili a holky mi dokázaly, jak je báječné vypít čtyři láhve vína s lidmi, které mám rád. Z Ostravy do Opavy jen kousek a pak jen zjistit že nám frnkl vlak do Hradce nad Moravicí, ale Ríša má času dost a může pro nás zajet autem.

Musím říct, že další a ne poslední příjemná záležitost bylo seznámení s Ríšovou babičkou, paní Váchovou - velmi energická a sympatická dáma. Seznámila nás s ubytováním a já už si představoval, jak se budeme vracet nad ránem a tu nebohou paní probudíme. Naštěstí jsme byli cestou po schodech jako myšky.

Největší zážitky mě ovšem teprve čekaly. Dlouho očekávané seznámení s Davidem Bátorem, bylo přesně takové jaké jsem si představoval - vstřícné. To byl ten první člověk, který mi podal ruku (tedy doufám, že byl první, paměť mi tolik neslouží). Následovalo seznámení s ostatními lidmi, kteří pro mě byli velmi zajímaví již před stiskem pravice. Každý z nich naplnil mé předtuchy o tom, jaký je. Například Ondra Hložek byl vysoký a tichý básník s hlubokým hlasem. Zbyněk Janoška působil jako svěží mladík a Vojta jako ostřílený bavič. Z dam mě nejvíce zaujala éterická slečna Agáta Olszar, jenž měla neuvěřitelně jemné tváře.

Koncert začal téměř na minutu přesně a přinesl opravdu nebývalou slast pro uši všech diváků. Hned v počátku se naplnila myšlenka tohoto projektu: BUDOUCNOST. Představili se nám mladí hudebníci ze základních uměleckých škol v Hradci nad Moravicí a v Kravařích. Pochválit musím všechny hudebníky, jakákoli kritika z mých úst není na místě. Při hře na klavír Dominika Mendreka mi běhal mráz po zádech. Blaženě jsem se zaposlouchal do Pohádky a Nočního proudu bratrů Bátorových, tyto skladby jsem toužil slyšet na živo dlouhou dobu před tímto koncertem. Tomáš Janoška se ukázal jako skvělý kytarista, Helena Víchová jako krásná klavíristka s dokonalými prsty, Vojta Hasalík je v mých očích ztotožněn s mladistvou hudbou, která disponuje vcítěním se do daného tématu. Listopad v jeho provedení byl krásným měsícem i pro člověka, který jej rád nemá. Aleš Vítek naopak potvrdil svou zkušenost v projevu a jeho jazzové skladby mě velmi uchvátily. O Ríšově podání skladeb ani nemluvím, byl jsem velmi překvapen jeho odhodláním zpívat - báječné. Nesmím zapomenout ani na krásné zážitky z vystoupení mých „oveček" z Postřehu. Jsem na Vás hrdý. Dáša byla energická a ukázala moravskou náturu, Martinka byla osobitá a svědomitá při přednesu, dodala básním výbornou atmosféru. Vojta Hasalík přiblížil Hostašovickou hospůdku a jeho dospívání (a taky společně semnou a dámami sháněl sekt na pokřtění desky v už zavřené samoobsluze). Při čtení veršů z úst Ondry Hložka jsme se všichni mohli ponořit do krajiny temnějších vjemů, které obyčejné lidské oko nezachytí. Zbyněk Janoška ukázal epickou stránku poezie ve formě rozhovorové poezie (Zbyňku, příště nespěchat, obecenstvo neuteče). A konečně poezie Milana a Davida byla jedinečná a oni potvrdili, že poezie má své místo na Zemi a je důvod se o ni zajímat. Na samém konci tohoto večera jsem se stal improvizovaným kmotrem, byť s hudbou nemám nic společného, (snad jen to, že bez ní nemůžu být) takže se opět potvrdilo úsloví „Kozel zahradníkem".

Inu po zábavě zábava, tak jak to mezi umělci chodí. A tradááá do hospůdky v Kajlovci na večeři a malou dávku alkoholu. Kolem půl druhé se všichni nocležníci babičky Váchové přesunuli pod hradbami Červeného zámku směrem ke představě nadýchaných peřin. Trochu nás zdržel Ríša, Foton a Hary, když nemohli odolat prohlídce zámeckého parku, ale nakonec došli a nebylo třeba užít násilí. Marta a Přemek usnuli jako polena hned, jak padli za vlast do peřin, kdežto já a mé dvě gardedámy jsme se ještě opájeli čajem s rumem a jednou lahví vína. Přidal se k nám Foton, což byl krásný hřebíček na začátku konce jednoho kulturního dne v Hradci nad Moravicí. Spalo se mi tak krásně, že mě ani to dřevo mezi manželskými postelemi netlačilo do zad a ráno jsem byl natolik čilý, že jsem stihl připravit slečnám snídani do postele - musel jsem si je hýčkat, kolikrát za život se mi podaří spát v jedné posteli se dvěma ženami.

Nádraží bylo zase mírně smutné, když jsme se loučili s Harym a Fotonem a později i s Ríšou. „Tak zase někdy s uměním v srdci." říkal jsem si jen tak pro sebe. Cesta k domovům byla utahaná a částečně prospaná, ale stále jsem byl s děvčaty, tudíž nebylo důvodu k bolestem a v Brně vše skončilo, ale ne napořád. Nevidíme se naposledy, s nikým se nevidím naposledy a to mě naplňuje radostí. Ach, tak zase někdy...