.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

Realita bez pomerančů

Marion - Ze života - 29. 12. 2007 - 1210 přečtení

Dlouho jsem přemýšlela, jak bych mohla tuto povídku uvést a jestli si vůbec můžu dovolit vložit ji sem ve vánočním, k dobrým koncům tíhnoucím období. Nakonec jsem usoudila, že to až tak velké společenské tabu nebude, ale to ať si posoudí každý sám.


Bylo to zvláštní léto plné sražených a zakrslých citů, které jsme nepotkali. Nás pohltila jen expanze paprsků při západech slunce a zlatavý pocit za zavřenými víčky. Crail jsme obývali jen my dva, nenapravitelně všemocní, levitující ve větru, rozpažení na krajích útesů. Zní to skoro jako klišé. Přehrávám si náš půlnoční tanec, pořád slyším ten známý nápěv, tu známou písničku, prorostlou polibky na šíji. Tu noc na nás dýchala strašlivá zima a moře bylo poskládané z nekonečného množství ledových květů. Vlnky vypadaly jako malé přehazovačky, na konečcích se krabatící před mohutnými domky s elegantně štíhlými lampami, které někdo pravděpodobně ukradl ve Francii. Dojatý maják nás každé dvě vteřiny zaléval světelnou slzou a měsíc si hrál na impresionistu, aby rozněžnil krajinu rozechvělými linkami a smetanovými stíny. Šlo o tu chvíli, o ten okamžik, pro který chtělo tolik básníků zemřít. Nejhorší na tom bylo to, že takových okamžiků jsme zažili nespočet, nezapomenutelných, křivících ústa bolestí a krásou. Věděli jsme, kam naše přítomnost směřuje. Krok krok krok sun krok. Vtančili jsme až do 16. září.

Po tolika společných týdnech jsme se rozloučili a já jsem Tě zanechala samotného v práci, v autobuse, v pokoji, ve sprše, v posteli, na mostě, na lavičce, v křesle, v jídelně, na lodi, na našem ostrůvku, v majáku, zanechala jsem Tě uvězněného v posledním pohledu, kterým se na svět dívají dámy v elegantních kloboučcích s černým závojem. Najednou jsem tady nebyla a Ty jsi nebyl tam. Jakoby celý svět usnul. Edinburgh nechal kanály vypařovat všechen zatuchlý smutek a paprsky se do země začaly zapichovat šedivě. Když jsem tehdy odjížděla dvoupatrovým autobusem, jeho horní patro se najednou propadlo, zhroutilo se, rozpustilo, už nebylo potřebné, to malicherné druhé patro. Bolest byla tak příšerně zhmotnělá, že nebyla s to dostat se ze mě ven v kapalném stavu. Nemohla jsem plakat. Nemohla jsem dýchat. Snažila jsem se uvědomit si, že jsi jenom člověk a že dobře znám Tvé špatné stránky, které bych ve všedním světě neunesla. Byla bych si napíchala do hlavy vonné tyčinky, jen kdybych věděla, že Tě okolo sebe přestanu cítit. Byla bych si ukousla ruku, jen kdybych věděla, že mě přestane bolet srdce. Nakonec jsem si Tě vymluvila. Uvěřila jsem, že jsi obyčejný člověk a že by naše láska neměla dlouhého trvání, ani kdybychom od sebe bydleli dvacet minut procházkou a ne čtyři hodiny letadlem.

Potom přišel prosinec. Přiletěl jsi za mnou, přesně jak jsi slíbil. Vylezli jsme na všechny Štramberské trúby, které život přes ty čtyři dny poskytl. Zavedla jsem nás na všechna má oblíbená místa a tys tam rozházel semínka svého bytí. Když dnes kráčím po Sviadnovském mostě, když jdu do kina, když kupuji lístek na vlakovém nádraží, můžu se zbláznit. Ze všech Tvých semínek vyrostly obrovské transparenty, obyčejným smrtelníkům neviditelné, jak by řekli velcí umělci, jejichž nápisy mi bijí do očí: „chybí ti“ „bez lásky nemá život cenu“ „usměj se na mě, naposled“, jsou barevné a blikají, je to tu najednou jako v Las Vegas.

V posteli mi leží příze Tvé zmámené duše a vyfukuje obrazy mandarinek. Je to tak typické, Ty a tropické plody. Přičichávám si k rameni. Voníš až do rozednění, jako první vánoční noc. S rozbřeskem si uvědomím význam slova nikdy. V tak strašlivém, děsivém znění! Za zavřenýma očima odeznívají naše pomerančové západy sluncí. Zase za Tebe zapomenu. Zase zmizíš, ale tentokrát už navždy. Sbohem ty krásná, patetická lásko.


Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem  [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0]

 
Informační e-mail Upozornit emailem     Vytisknout článek Vytisknout článek

Komentáře na Facebooku:

Komentáře na Postřehu:
Komentář ze dne: 25.12.2007 22:37:06     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Histes [admin] (@)
Titulek:
Vnímám to spíše jako zpověď znalým situace, proto tentokrát hodnocení vypustím. Člověk se potřebuje svěřit, to beru, ale někdy přes své city zapomínáme vnímat kvalitu díla samotného.

Spousta nepotřebných vět... spousta přehnaných popisů..

Komentář ze dne: 26.12.2007 16:27:42     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Bajik (@)
Titulek:
Myslím, že jsi ke mně zbytečně přísný. To, že jsem tenhle příběh nenapsala z nadhledu, jak by bylo Tvému oku určitě sympatičtější, z něj přece hned nedělá takový odpad. Jsem silně emočně založený člověk a tohle je vyjádření mého prožívání.
Spousta nepotřebných vět? Ale o tom přece literatura je, popisovat více než stroze, ne? Nebo myslíš, že by bylo lepší, kdybychom zapisovali jen to, co je potřebné? Kam by se poděly pocity? Kam touha?...

Komentář ze dne: 26.12.2007 23:56:49     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Bajik (@)
Titulek:
(slovo potřebné jsem neužila správně, myslela jsem nutné)

Komentář ze dne: 29.12.2007 13:02:25     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Branwen] - Branwen (branwen@volny.cz)
Titulek:
Nepotřebné věty, přehnané popisy...nemohu Histesi souhlasit s Tvým hodnocením. Podle mě má toto dílko jedinou chybu - špatné zařazení. Je sice ze života, ale formou silně lyrickou (což jsou ty "přehnané" popisy) spíš patří do poezie v próze. Rovněž se nedá pochybovat, že jde o osobní zpověď, přesto je podaná tak, že ji chápe každý, kdo se někdy musel vyrovnat se ztrátou své lásky.Použité metafory zasahují ta nejcitivější místa v duši.A jestli je vhodné publikovat takovou věc právě v tomto čase? Jistěže ano, Vánoce to není jen ufuněný Santa Klaus a koledy omílané do zblbnutí, ani plné výklady lákavého zboží. Je to hlavně čas zastavení, vzpomínek a lásky, ať už přítomné či té ztracené.
Pokud jde o mě, máš jedničku.

Komentář ze dne: 29.12.2007 20:04:23     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - WhiteShadow (@)
Titulek:
Oproti tvé poslední Zpovědi, jsem více než příjemně překvapen. Opravdu to má nejblíž k Poezii v próze, a tak je také potřeba to hodnotit.
Toto dílko je celistvé, čtivé, osobité, nápadité. Vyznívá autenticky. Navíc má perfektně zvládnutý začátek a konec.
Dojem na mě také udělal začátek druhého odstavce.
Po přečtení těchto nemnoha řádků, kde každé slovo má svůj smysl a obratně zvýrazňuje zvolenou formu a každá metafora či přirovnání nám přiléhavými slovy nasťinují prožitky hlavní postavy, odcházím od příspěvku jako spokojený a obohacený čtenář.
Dílo zasvěceným způsobem vypráví o bolesti, kterou zakusili "přinejmenším mnozí", a neméně z těchto mnohých se ji pokusilo slovy popsat. Barči nejenom, že se to povedlo, ale popsala tyto emoce originálním, osobitým a co je důležité - nevtíravým způsobem.
Hodnotím - 1

Komentář ze dne: 30.12.2007 23:16:56     Reagovat    Nový komentář
Autor: neregistrovaný - Bajik (@)
Titulek:
Díky za komentáře, málem bych zapomněla.:o)

Komentář ze dne: 31.12.2007 09:22:22     Reagovat    Nový komentář
Autor: [Kozííí] - Pavel Kotrba (koziii@seznam.cz)
Titulek:
je mi líto Baru, že se k hodnocení dostávám až ted, ono to nebude ani tak hodnocení, protože u tohoto nebudu příliš hodnotit prozaičnost díla, ale jeho lyrickou stránku, jak to moudře poznamenala Branwen a doplnil Stín, z hlediska poezie v próze to má vše potřebné a nutné, rozvíjíš vše co se rozvinout dá a nijak neubíráš sdělení, přese všechno ses přenesla velmi autenticky a věřím ti každé slovo, kéž by bylo více takových citlivých osob jako jsi ty, tato poezie v próze ti svědčí více než samotná poezie a podobná témata, zde to nevyznívá ani trochu kýčovitě, jsou to prostě ryzí pocity
nejvíce se mi líbila pasáž:

...a já jsem Tě zanechala samotného v práci, v autobuse, v pokoji, ve sprše, v posteli, na mostě, na lavičce, v křesle, v jídelně, na lodi, na našem ostrůvku, v majáku, zanechala jsem Tě uvězněného v posledním pohledu, kterým se na svět dívají dámy v elegantních kloboučcích s černým závojem.

zde jsi ti vyjádřila báječně



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz