Pondělí. Štípl mě komár, asi to byla Múza. Vím, jak to myslíš, ozývá se kdesi daleko v mé hlavě. Okolo uší mi proběhnou přímky a spojí se asi tři stopy a dvanáct prstů před mýma očima. Vzbudím se a uvědomím si, že můj stůl je vlastně třikrát přeložená katastrofa. Přemítavě se posadím, dvakrát přikývnu, uznale zamručím a opět usnu.
Přesně dvacet čtyři hodin poté, tudíž další ráno, se probudím s cizím hlasem v uších, který pořád dokola opakuje „žak prévert“. Tak si říkám, jestli mi už dočista nehráblo, ve své seminární práci do ZSV jsem se totiž zabývala duševními poruchami a diagnostikovala jsem si několik bludů a halucinací.

Středa. Na lavici leží imudon, ipod a na nich já. Zkouška sirén, zkouška sirén. Paráda, takže teď mi bude celý den hrát v uších tahle znělka. Má pěkný rytmus, asi daktyl, někdo by ji měl zmixovat s nějakým hiphopem.

Čtvrtek. Ten obraz je velice sofistikovaný. Ale Nosku, vždyť vůbec nevíš, co to slovo znamená. No to ne, ale cítím, že sem to patří.

Pátek. Krindapána, slyším vykřiknout svou babičku a musím se smát. Tohle totiž nikdy neřekla, má ráda klasickou vulgární mluvu se všemi do prdele. Mluví jako běžící pás. Dneska mi poslala esemesku, která mě dočista vytočila. Barinko, než odejdeš od taťky, zavolej mamce, jestli je doma, nemáš klíče. Ona je snad detektiv! Nebo u nás funguje něco jako v Turecku. Tam všichni, hlavně turisté, nosí na krku Alláhovo oko, tuším, že je Alláha, aby všechno viděl. Nevím, co nám moje babička věší na krk, ale je to vysoce podezřelé a popudlivé.

Sobota. Kancelářský kůň, odlomená hvězda z mé jedenkrát použité čelenky a sušené hrozinky mi dělají společnost dopoledne. Kdybych neprocházela zdmi, zastrčila bych do DVD nějakou komedii.

Neděle. Myšlenka dne - hlavní je zbavit se majetnickosti. Povedlo se. Večer přiznávám ségře, že ten koláč, který jsem snědla, opravdu nebyl můj. Začíná pršet. Chichotám se a rozháním okolo sebe průtrž tvarožníků.