Domovní zvonek se rozřinčel chvíli po půlnoci.
Alžběta ten zvuk nenáviděla (Bože, proč všichni ostatní mají v bytě zvonkohru a jenom my cosi, co vřeští jako přišlápnutá kočka?) a nenáviděla ho dvojnásob, když ji vzbudil poté, co se jí na chvíli podařilo upadnout do neklidného polospánku. Měla by spíš nadávat na majitele ruky, která právě tiskla tlačítko, ale na to už dávno rezignovala. Její muž chodil do hospody každý den a nejméně třikrát do týdne si zapomněl klíče doma. Bylo to sice lepší, než kdyby je zapomněl ve výčepu nebo vytratil po cestě z kapsy, ale ji to nutilo držet noční službu. Protože když mu neotevřela dost rychle, čekala ji nakládačka. Po paměti zašmátrala po vypínači noční lampičky a s očima napůl zalepenýma klopýtala ke dveřím.
„Tak pojď," zabručela a otevřela je dokořán. Pro jistotu uhnula stranou, protože jí občas na přivítanou přilétla facka. Ale chodba byla pustá a tichá. I když ne tak docela. Z přítmí se ozýval sténavý šepot: „Pomoz mi... prosím..."
Oči jí sklouzly k zemi. Před prahem ležela kupa hadrů, která připomínala člověka jen vzdáleně.
Už zas se zliskal pod obraz, pomyslela si. Proč sebou radši neflákl někde na ulici? Odvezli by ho na záchytku a já bych měla aspoň jednu noc klid. Kristepane, za co mě trestáš?
Rozsvítila v předsíni a shýbla se k tomu, co bývalo jejím manželem, než se změnil v alkoholem prosáklou trosku. Vzápětí si uvědomila, že tu něco nehraje. Něco chybělo. Známý odér, směsice smradu z chlastu, kouře a zvratků. To, co její nos zaznamenal, byl puch nemytého těla - a krve. Nasládlé kovové aroma, které se nedalo zaměnit s ničím jiným.
„Pomoz ...mi... Betty..."
Málem vyjekla. Betty? Tak jí říkal jen jediný člověk na světě. Nadzdvihla neznámému hlavu. Vlasy měl slepené zaschlou krví a tvář opuchlou a hrající všemi barvami, ale byl to on.
„Proboha, Marku, co tady děláš?"
Pootevřel oči, jak mu jen oteklá víčka dovolila, a rozbité rty roztáhl v pokusu
o úsměv: „Ležím si... ani nevím, jak..."
To mu bylo podobné, vtipkovat v situaci, kdy se jí chtělo brečet. Pomohla mu na nohy a s vypětím všech sil ho odvlekla do koupelny.
„Ne... já sám..." odmítl její pomoc a pak, napůl zhroucený nad umyvadlem a sykaje bolestí, si začal omývat studenou vodou rány. Nepřestal, dokud rudě zbarvená tekutina, kroužící vírem do odtokového otvoru , nezrůžověla a posléze nedostala svůj obvyklý čirý odstín. Alžběta mu podala ručník. Otřel si obličej, chvilku zamyšleně rejdil jazykem v ústech a nakonec vyplivl do dlaně zub.
„To byl třetí," zamumlal.
„Krvácíš ještě tady," dotkla se jeho zátylku, kde se pod dlouhými mastnými vlasy skrývala dlouhá rozšklebená rána.
„Nesahej na to," vykřikl a srazil jí ruku dolů. Vyděšeně se na něj podívala.
„Promiň, nechtěla jsem... bolí to moc?"
„Nebolí," odsekl, „ ale krvácí."
„No a co? Mně se nedělá špatně, když vidím , jak teče červená. Ale to ty přece víš. Vzpomínáš? Jsme jedné krve... ty i já..."
„Už ne," řekl tvrdě a odvrátil se.
Štrachala v lékárničce, aby našla nějakou dezinfekci a hlavou se jí hnaly myšlenky jako stádo splašených koní. Co myslel tím Už ne? Že by zapomněl? Ona nezapomněla nikdy....

...Dvůr byl prázdný.
Všechny děti, které ještě před chvílí s hurónským řevem cválaly širou prérií, se rozběhly domů k večeři. Zůstali tu jen oni dva -Vinnetou a jeho sestra Nšo-či. Příběhy apačského náčelníka a jeho bílého bratra , současný trhák v místním kině, poskytovaly nekonečnou inspiraci pro dětské hry. Jejich činžák byl plný drobotiny a Marek s Alžbětou té tlupě šéfovali. Ve svých deseti se cítili vysoko nadřazeni nad ty šesti- a sedmileté, a tak hlavní role přidělili pochopitelně sobě. Alžběta strašně chtěla být Old Shatterhandem, ale nepochodila.
„Jseš ženská, tak nemůžeš bejt chlap," pravil Marek s neotřesitelnou logikou a jako svého bílého bratra si vybral ukňouraného domovníkovic Emila.
„Ale můžeš dělat Nšo-či. Chceš?"
To se ví, že chtěla. Protože Old Shatterhand byl bratr jenom jako, kdežto Nšo-či se už narodila jako opravdická sestra náčelníka Vinnetoua. A Alžběta se také cítila být Markovou sestrou. Vždyť se znali už z porodnice, kde jejich mámy ležely vedle sebe na tomtéž pokoji, bydleli ve stejném domě, chodili do stejné školy a jeden bez druhého nedal ani ránu. Skoro jako dvojčata, pokud ovšem pomineme fakt, že Marek byl vytáhlý blonďáček , kdežto Alžběta drobná dívenka s vlasy rezavými jako hřebík. Nikdo si však nedovolil na ni pokřikovat :Zrzku. O to už se Marek postaral. On sám jí říkal veverko.
„Tak co, máš to?"
„Mám."
Marek vytáhl z kapsy zbrusu nový zavírací nožík ve tvaru rybičky.
„Sáhni si, jak je ostrej, veverko."
Byl to Alžbětin nápad, jak zpečetit jejich přátelství, samozřejmě odkoukaný z proslulé mayovky. Ovšem jeho provedení nechala s ženskou prozíravostí na Markovi.
„Jdeme na to?"
„Jo," kývl suverénně hlavou, ale přesto se mu trochu třásla ruka, když rýsoval na svém hubeném zápěstí rudou čáru. Alžběta fascinovaně přihlížela, jak z tenkého řezu prýští kapky krve jako malé červené korálky.
„Musíš víc, skoro to neteče."
Zaťal zuby a přitlačil.
„A teď mně," podala mu ruku. Nebolelo to, jen štípalo, když přitiskli křížem svá krvácející zápěstí na sebe. Alžběta pohlédla na Marka svýma kočičíma očima.
„Teď musíš něco říct. Oni taky říkali: Bratře!"
„Jenomže my nejsme bratři, ty chytrá," řekl přezíravě. „Ale já něco vymyslím...
Vždycky, když se na něj takhle dívala, nezbývalo mu než něco vymyslet.
„Už vím," začal slavnostně:
„ Jsme jedné krve ... ty i já,..." odmlčel se. Zjevně mu došla inspirace.
„A dál?"
„Co dál?"
„To je všechno?" Alžběta se tvářila ošizeně.
„Ale není," odsekl ,ale za boha si nemohl vzpomenout, jak to v té knížce o Mauglím bylo dál.
„A proto se nikdy nerozejdeme..." dodal rychle, když viděl, jak se Alžbětě chvěje horní ret. Ještě,aby se mu tady rozbrečela.
„... budeme pořád spolu... až do smrti. Tak slibujeme," dokončil hrdým pionýrským hlasem, aniž tušil, jak vysoká je cena takového slibu.
„Tak slibujeme," opakovala Alžběta. Teď už byla spokojená.
Ne tak její máma, která se naneštěstí rozhodla dojít pro svoji opozdilkyni osobně.
„Ježíši Kriste, co to tu vyvádíte? Zbláznili jste se? Dyť můžete vykrvácet!" ječela z plných plic, zatímco je vlekla oba k výtahu.
Jasně, že nevykrváceli. Jen úzká bílá jizva připomínala slib, který si dali.
Jak čas běžel, dařilo se jim ten slib naplňovat. Společně udělali přijímačky na gympl s rozšířenou výukou jazyků a oba si vybrali angličtinu. Tehdy se z Veverky stala Betty...

„Betty, slyšíš mě?"
Cukla sebou, jak ji Markův hlas vytrhl ze vzpomínek.
„Co? Aha... tady to je," podala mu lahvičku s Ajatinem. „Nic jinýho nemám."
„Na tom nesejde," pokrčil rameny. „Teď už ne."
Podivná bezvýchodnost v jeho hlase ji přiměla, aby se na něj pozorně podívala.
„Pojď si sednout, vypadáš, jako by tě přejel parní válec," vedla ho do obýváku.
„Taky se tak cítím. Až na to, že parní válec obvykle nevlastní šest rukou a nohou a tři nunčaky. Aspoň myslím, že to byly nunčaky. Bylo to tvrdý a bolelo to. Poslyš," náhle zrozpačitěl, „ máš to tu pěkný a já bych nerad něco zašpinil. Nekoupal jsem se už pár týdnů a smrdím jak pytel hnoje. Radši půjdu."
Přelétla očima pokoj a trpce se pousmála. Pěkný? Pěkný to měla v tom domečku z červených cihel. Ale to už je dávno. Asi tak sto let. Položila mu ruce na ramena. Byl pořád o hlavu vyšší než ona, takže si musela stoupnout na špičky, aby ho přiměla usednout.
„Čistej byt vypadá jinak," ukázala na fleky od piva a propálené dírky od cigaret, které zdobily potah pohovky i povrch konferenčního stolku. Odsunula stranou těžký keramický popelník. „Klidně si sedni, tady už není co zničit nebo zašpinit. Takže tě přepadli?"
Přikývl.
„Spal jsem na lavičce v parku. Obstoupili mě a začali beze slova mlátit. To bylo nejhorší - to úplný ticho. Některým lidem prostě přijdou bezdomovci jako prima boxovací pytel. Vlastně jsem měl štěstí, že mě třeba nepolili benzínem a nezapálili."
Marek - a bezdomovec? Nesmysl. Jenže ty hadry, co má na sobě, a týden staré strniště, a vážně páchne jako popelářský vůz...
„Zavolám policii - nebo radši doktora," řekla, když viděla, jak se znenadání zkroutil v návalu bolesti. Dýchal jen mělce a tvář měl bledou jako vápno.
„Nikoho nevolej," sykl. „Doktor se na mě vykašle hned, jak zjistí, že nemám zdravotní pojištění a policajti spíš zavřou mě, než ty, co mě zmlátili. Zlomenýho snad nemám nic a ten zbytek přežiju. To bude dobrý, vážně, Betty. Dík, žes mě nenechala ležet na tý chodbě."
„Není zač," usmála se nevesele. „Uvařím aspoň trochu čaje. Tím snad nic nepokazíme."
To bylo jediné, co se za těch deset let v Anglii naučila. Problémy a bolesti se mají řešit s pořádným hrnkem čaje v ruce.
„A cup of tea," oplatil jí úsměv, „ and one small piece of cake, please."
„Peču jedině v neděli, takže sorry," prohlásila a s důstojností anglické lady odkráčela do kuchyně. „ K tomu čaji ti přinesu radši Ibalgin," křikla přes rameno.
A zatímco ruce automaticky vykonávaly navyklé úkony, ona proklouzla dvířky své paměti zpátky do doby před dvaceti lety....

Svíčky „umělecky" zastrkané do prázdných flašek od piva zvolna dohořívaly, ale nikomu to nevadilo. Mejdan už dávno ztratil kolektivní charakter. Zatímco v kuchyni meditovala pětice osamělých vlků ( rozuměj těch, co na ně nezbyla žádná holka) nad filosofickými otázkami lidské existence, ti šťastnější se vytráceli po dvojicích do nejrůznějších koutů. Opuštěný domek, určený k demolici, byl ideálním místem pro tajné večírky a milostné hrátky studentů zdejšího gymnázia.
Ivan s Alžbětou zmizeli v přístěnku za kuchyní. Ve svých šťastnějších dobách ta místnůstka sloužila jako spižírna, ale teď tu nezbyly ani prázdné regály.
Zato sem kdosi podnikavý dotáhl starý rozvrzaný gauč. Ivan na něj hodil ošoupanou deku, kterou přinesl s sebou („Správný pionýr je vždy připraven!") a strhl Alžbětu k sobě, až péra zapraštěla.Ani nestačila pořádně zavřít dveře.
„Au," vyjekla, když ji ocelová pružina dloubla do ledvin, ale to už měla vykasané tričko a Ivanův jazyk ve svých ústech. Zavřela oči, takže nespatřila siluetu, která stanula v pootevřených dveřích.
„Tak, panstvo, budeme končit!" ozval se povědomý hlas.
„Dyť jsme ještě nezačali," zamumlal Ivan, který zápasil s kovovými háčky dívčí podprsenky.
„Nezájem, vstávat! Betty, jde se domů!"
Škubla hlavou, aby si uvolnila ústa.
„Ne!" zaječela.
Měla toho právě dost. Na co si to Marek, sakra, hraje? Ona nepotřebuje gardedámu ani ochránce. Je jako stín, pořád ho má za zády. Díky Markovi jí dali už tři kluci kopačky, protože je otrávila jeho tichá, ale nepřehlédnutelná neustálá přítomnost.A přitom on sám s ní nikdy nechodil, nikdy ji ani nepolíbil, ani slůvkem nedal najevo, že je Alžběta pro něj víc, než jenom kamarádka z dětství. Tak jakým právem si dělá nárok na to, aby jí řídil život?!
„Běž si domů sám! Seš trapnej, jak mě pořád špehuješ! Ivane, řekni mu něco!"
Ivan neříkal nic. Právě se mu podařilo vysvobodit ze zajetí Alžbětin levý prs a zkoumal jej se zaujetím nadšeného vědce. Krom toho zastával názor, že si stačí problému dostatečně dlouho nevšímat a zmizí sám.
Ale Marek zmizet nehodlal. Naopak přistoupil k nim a začal tahat Alžbětu nahoru.
„Podívej se na sebe, jak vypadáš.Vstávej, tohle nemáš zapotřebí A na Ivana se vykašli. To není kluk pro tebe," domlouval jí tónem, ze kterého šílela.Jakoby slyšela vlastní mámu.
„Nesahej na mě, Marku! A vypadni odsud, slyšíš? VYPADNI!"
Ivanovi konečně došlo, že tenhle problém nestačí ignorovat. Zvedl se a se zaťatými pěstmi se postavil proti Markovi.
„Neslyšels dámu? Zmiz, než ti roztřískám ten tvůj buzerantskej ksicht!"
„Cos to řekl?" zašeptal Marek a obličej mu zbělel.
„Si snad hluchej?! Řek sem, že na čumily tu není nikdo zvědavej! A na teplý čumily už vůbec ne! Beztak bys ani nevěděl, co máš s holkou dělat!"
Alžběta zůstala jako přimrazená. O čem to Ivan mluví? Marek a ...? To nemůže být pravda! Ale pak si vybavila Markovu odtažitost, kdykoliv mluvil s nějakou holkou, i skutečnost, že vlastně nikdy s žádnou nechodil...tisíce drobných náznaků náhle do sebe zapadly s přesností hodinových koleček a ona pochopila, že to Ivan myslí vážně.
„Marku...?!"
Četl v jejích očích šok... a odpor.Nebylo třeba slov, aby pochopil, že právě ztratil její důvěru i přátelství. Dvě věci, které ho doteď držely nad vodou.
„Neposlouchej ho, kecá..."
„Tak já kecám? Chceš snad popřít, žes na vodáckým kursu vyjel ve sprše po Páťovi? Chceš slyšet detaily? Všechno mi řek..."
Jeho slova přetrhla rána. Markova pěst přistála Ivanovi pod levým okem, ale to bylo jediné, co ještě stihl udělat, než se do něj Ivan pustil.
„Nechte toho, kluci, tak sakra, slyšíte?" křičela Alžběta, ale marně. Hluk přilákal ostatní. Stáli ve dveřích a se zájmem pozorovali, jak Ivan klečí na Markovi a mění jeho obličej v krvavou kaši.
„Co čumíte, blbečci? Roztrhněte se přece od sebe! Vždyť on ho zabije!"
„No a?" sykl Michal. „Aspoň bude o jednoho buzíka míň."
To slovo šlehlo Alžbětu jako bič. Tak oni to věděli. Všichni to věděli, jen ona ne.Chvatně se oblékla a vyběhla ven. Od té chvíle už Marka nespatřila.
Všechno, co se stalo potom, se dozvěděla jen z doslechu.
Nakonec je přece jen od sebe odtrhli a Marek se odpotácel do tmy. O půl hodiny později se objevil v hospodě U čápa, kde se opil skoro do bezvědomí, což mu ovšem nebránilo na nedalekém parkovišti vlézt do nezamčeného auta.
Řítil se stovkou nočním městem jako sebevrah - Alžběta nepochybovala, že se opravdu chtěl zabít -, ale zabil nakonec starší ženu, která venčila psa. Srazil ji a ujel, ale to už mu v patách byli policisté. Když mu to všechno prokurátor spočetl - krádež auta, alkohol za volantem, řízení bez řidičáku, smrt chodce a neposkytnutí pomoci, vyšlo to na výjimečný trest.
Alžběta nebyla u soudu , ani nenavštívila Marka ve vězení. Strašně se za to nenáviděla, ale nedokázala se vzepřít tehdejší prapodivné morálce, která gaye považovala za spodinu, nehodnou správné socialistické společnosti. Po maturitě chvíli pracovala jako tlumočnice a pak, když se otevřely hranice, odjela do Anglie a své přátelství s Markem i ten dávný dětský slib zasunula hluboko do nevědomí jako odbytou a mrtvou věc.
Po třech letech se tam provdala, ale svému manželovi nikdy nedovolila, aby jí říkal Betty. Neptal se, proč. Pro něj byla jednoduše Liz. Když po deseti letech bezdětného manželství zemřel, zůstala Alžběta v jejich útulném cihlovém domku sama. Pro středoanglickou vesničku, kde s Adamem žili, však byla pořád tou „cizinkou" , a tak se rozhodla prodat dům a vrátit se zpátky do rodného města. A pak už to šlo všechno jenom od desíti k pěti...

„Je výbornej," Marek opatrně usrkl.
„Jo, Earl Grey," přikývla. „Vařit mě ho naučil manžel... tedy můj první manžel," upřesnila. „Já do té doby uměla čaj jenom z pytlíku. Pigi čaj, pamatuješ? Černej prach, smetenej někde v balírně z podlahy, vylouhovat v horký vodě, možno použít i dvakrát. S tímhle přístupem jsem byla ovšem v Anglii za barbara."
„Tys žila v Anglii? Povídej... povídej mi o sobě. Tak dlouho jsme se neviděli... celou věčnost," pohlédl jí upřeně do očí. Nesklopila je.
„Ano, od toho zatracenýho mejdanu. Byla to pravda... co o tobě tenkrát řekl Ivan?"
„Byla. Ještě pořád je."
Hlasitě vydechla.
Postavil hrnek na stůl.
„Takže bych měl asi přece jenom jít. Špinavej bezdomovec a ještě k tomu buzerant, to není známost, kterou by člověk mohl chlubit,že?"
„Přestaň," okřikla ho. „A vypij si ten čaj. Už o tom nebudeme mluvit."
„Správně, tohle není vhodné téma k čaji o páté," ušklíbl se.
„Je půlnoc, jestli sis nevšiml," řekla unaveně. „Neviděli jsme se dvacet let, ale jediné, co teď budeme rozebírat, je tvoje sexuální orientace. Fajn, dej se do toho."
„Promiň, já jen... člověk pořád jaksi očekává, kdo si do něj zas kopne."
„A já do tebe taky kopala?"
Zavrtěl hlavou.
„Zavrhlas mě a to bylo horší..."
„Byla jsem blbá," řekla s pohledem upřeným kamsi do prostoru. Nechtěla ,aby to znělo omluvně, prostě jen konstatovala fakta. „ I když," obrátila se k němu, „možná by se to nestalo, kdybys mi něco řekl... nebo aspoň naznačil."
„Řekl? Tobě? Ty nevíš , o čem mluvíš. Copak jsem si mohl s holkou povídat o tom, že jsem asi na kluky? Rval jsem se s tím řadu měsíců sám, neřekl jsem to nikomu, ani našim. Otec by mě stoprocentně vyhodil z baráku. Bylo to strašně těžký."
„A teď už není?"
„Teď už na tom nezáleží."
„Jak jsi mě vůbec našel?"
„Náhoda. Viděl jsem tě na ulici, sledoval tě až sem, abych zjistil, kde bydlíš. Ale zazvonit jsem se neodvážil. Měl jsem strach, že bys mě vyhodila. Jenže, když mě přepadli v parku, neměl jsem ..." Markova slova přerušilo jakési šramocení.
Alžběta ztuhla a pak velice pomalu a tiše položila šálek na stůl.
„To je manžel," řekla.
„A to je průser, co? Cizí chlap o půlnoci..." Přestal žertovat, když viděl, jak bílý obličej má. „Radši fakt půjdu, jestli už není pozdě."
„Seď."
Šramot zesílil a pak se přidaly rány do dveří. Alžběta horečně přemýšlela. Možná, kdyby Marka schovala do koupelny... a pak opatrně pustila ven... A nechala ho napospas nějakým dalším holým lebkám?
Jenže, když ho tady uvidí její muž, může to být ještě horší. Nikdy by mu nevysvětlila, že Marek je jenom kamarád z dětství. Nedal by jí vůbec šanci něco vysvětlit.
Uvízla v neřešitelné situaci jako zvíře zahnané do kouta. A tak se rozhodla jednat jako zvíře. Když už není kam utíkat, je čas postavit nebezpečí čelem. Alžběta vstala.
„Musím mu otevřít nebo vzbudí celej barák. Je zase namol."
Nebyl namol. Aspoň ne natolik, aby se netrefil Alžbětě do obličeje.
„Kde seš, ty krávo pitomá?! Necháš mě stát přede dveřmi jako blbce! To sis dovolila naposledy!"
Olízla si rozbitý ret a ustoupila, aby mohl vejít dovnitř.
„Promiň."
„Jak - promiň? Co si o sobě myslíš? Řekneš promiň a myslíš, že je to vyřízený?"
Druhé ráně stačila uhnout. Místo do její tváře udeřil pěstí do zdi. To ho rozzuřilo natolik, že skoro přeslechl,co říká:
„Nech toho, prosím tě. Aspoň dnes. Máme návštěvu."
Ale nepřeslechl tón, kterým to řekla. Byl cítit vzpourou a tu je třeba potlačit hned v zárodku. Zahlédl světlo v obýváku a pak i Marka, schouleného v křesle. I přes pitím zamlžený mozek poznal, že to není nikdo, koho by znal.
„My máme návštěvu?" zaječel. „Ty máš návštěvu! Jen, co vypadnu z baráku,taháš si sem chlapy, děvko mizerná ! Já tě zabiju - a jeho taky!"
Vběhl do pokoje a dřív, než mu v tom mohla zabránit, popadl popelník a praštil nezvaného návštěvníka do tváře. Marek se ani nestačil zvednout, když ho zasypalo krupobití ran. Dvakrát za den, to už je trochu moc, pomyslel si těsně předtím, než znovu ztratil vědomí.
„To ne!!" zaječela Alžběta z plných plic. Tohle už přece zažila, tohle strašné dejà vu. Jenže tentokrát to nebyla rvačka mezi spolužáky, teď šlo Markovi o život. Náhle zaslechla zvuk tříštící se kosti a popelník se rozlétl na tři kusy. Muž odhodil střep, který mu zůstal v ruce a pustil se do Marka holými pěstmi. Alžběta popadla manžela za krk, ale než stačila stisknout, ohnal se po ní tak, že odlétla jako hadrová panenka. Narazila hlavou na roh knihovny a svezla se na zem. Krev z rozseknutého čela jí stékala do očí, ale silou vůle se vzchopila a klopýtala do kuchyně. Těžkou litinovou pánev nahmátla v polici popaměti.
„Tak dost !" vykřikla. Byl to první hlasitý projev odporu,na který se za celou dobu jejich manželství zmohla, ale on ji ani neuznal za hodna pohledu. Jen sykl:
„Dost bude, až řeknu já!" a kopl bezvládného Marka do ledvin. Udeřila. Ozvalo se ošklivé křupnutí. Muž na ni pohlédl a pak se bez hlesu skácel. Vytáhla mu z kapsy mobil a , zatímco vyťukávala 112, přemýšlela nad tím, co se mihlo v jeho očích, když se hroutil tváří k zemi. Byl to nevěřícný údiv.

Než dorazila sanitka, zůstala Alžběta sedět na koberci, kolébala v klíně nehybné Markovo tělo a mezi neslyšnými vzlyky líbala k nepoznání rozbitý obličej.
Její krev se mísila s Markovou, tak jako kdysi - a pranic nezáleželo na tom, že miliardy smrtících virů začaly dychtivě prozkoumávat svůj nový domov.

Jsme jedné krve... já i ty...