Nebezpečí řadových domků.
Možná žiju o den dřív, než bych měla.
Roztahuji žaluzie. Do očí mi stříkne bílé světlo. Bez úhybných manévrů se mu postavím a rozvlekle mrkám jako zpomalená mrkací panna. Vnímám černotu mezi jednotlivými mžiky očí. Otevírám okno. Vzduch chutná studeně a vláčně jako včerejší zákusky.
Jestlipak-? Ano. A neměla bych-? Ne. Jsem už velká holka, obejdu se bez vycpávek. Ale co když je to jeden z těch kluků, kteří mají srdce bez uší? Jejich oči plavou v polévkách estetiky a touží po bujné úrodě. Zazděné lentilky, žabí očnicové oblouky, pěnové bublinky, kolikrát jsem to už slyšela. Proč jen nemůžu mít jedno normální rande.
Pozoruji mladou slečnu odnaproti, jak si strká za výstřih a znovu vytahuje jeden gumový míček rozřezaný v půli.
Vrba, stojící u jejího domku, zpola zakrývá šeptající páreček. Ovíjí okolo jejich těl hadovité větve, jsou slizké a potetované nedůtklivostí. Dvojička se tváří, že má mezi zuby kostřavu s jetelem.
Chtěla bych Tě líbat navždycky. Dobře, ale zabal mě do želé. Už jsi byl za Martou? Hráli jsme karty. Nemocnice ještě není přemalovaná na oranžovo. Myslela jsem, že má zlomené obě ruce. Cukroušku. Učí se teď manipulovat věcmi pomocí nohou. A co ty a včerejší bruslák, Lucinko? Miluji tě. Miluješ mě? Jasně. Nebylo tam hodně lidí? Ani nevím. Koupíme si jachtu?
Mají znásilněné svatozáře a černé oči. Okolo nich poletuje deset šedivých kuřat. Popelavých a prchlivých, chlupatých a plyšových. Něco mě na nich vzrušuje, asi ten průzračný švindl. Vlhnu.
Chtěla bych bydlet v korpusové zahradě pod zasněženými lesními plody, a pozorovat, jak prokletí básníci zunkají hořící absint a zkaramelizovaný cukr, pak se přesypat o pár časových zrníček dál, být chvíli Ginsbergem a obhajovat Velký marihuanový mejdan a cítit to slunné a semenné, co je smyslem života.
V peněžence mám husí brko, je agresivní, což člověka omrzí. Chtělo by pořád jen šukat.
Zvoní mi mobil.
Ovečko. Zná mamka telefonní čísla na ty kamarády? Zprávy. Vlaky. Silvestr. Umrlý a nestydatě pohozený řidič kamionu. Abych nedopadla jako on. Znát nemůžeme nikoho. Vzít si občanku a nabitý mobil. Už ji to ani nepřekvapuje. Ríša teď vyrazil do ulic, ve 21:43, to je hrozné, hrozné. Aby pravdu řekla, vůbec se jí to nelíbí. Tak ahoj, babi.
Vytahuji z pokoje proutí a jiné větrem naváté smetí a zavírám okno. Polykám korek včerejšího vína a představuji si korkovou sochu Ježíše Krista. Zatahuji žaluzie a bílé světlo mizí. Svět se od včerejška nezměnil a co je horší, já jsem se nezměnila. Můžu znovu s ne/klidným srdcem usnout.
Upozornit emailem 
Vytisknout článek
