|
JehliceMarion - Absurdní - 07. 01. 2008 - 1694 přečteníSlyšela jsem dnes větu vytrženou z kontextu. Docela se sem hodí: "může se to stát i vám".
„Zavaž mi šálu, prosím. Až se vrátím, nechci Tě tady vidět.“ „Půjdu, ale vezmu si s sebou vše.“ Odcházím do obdélníku světla, do mrazu, který mi láme nehty. Na stromech stále visí zlatočervený alobal, jmelí je orvané a jeho pocuchané pahýly tu a tam bezvládně padají na chodník. Někdo tady zpívá, jeho hlas zní jako elektřina, jako nárazový vítr. Míjí mě muž v kůži, kabát nechává za sebou ve větru, a do tváře má vsazený na krátko střižený ďábelský vous. Jeho havelok je tak dlouhý jako cesta, kterou prošel. Mám z něj divný pocit. Domy sebou začínají křečovitě cukat a ohýbají se do devadesátistupňového úhlu, tvoří obrácená L. Někoho mi připomíná, ne, něco mi připomíná, jakoby zhmotňoval minulost. V intenzivním světle kráčím dál a nechávám hrát elektrickou kytaru, která mě provází. Ve vzduchu cítím stagnaci. Z okna na pravé straně ulice ke mně doléhá příze kočky, vyfukovaná v kroužcích dýmu, a přede mnou se větví plazící se beton. Tvrdý, hranatý a strohý. Něco uchopí obrovského šachového koně, stojícího blízko mě, kůň se vznese a za okamžik je slyšet jen hlučná rána jako při dopadu meteoritu. Prohrál, protože stál tam, kde stál. Rozhodnu se odbočit doleva, protože do mě minule málem zleva narazilo auto. Procházím alejí lidských stínů bez jejich původců a nikde nevidím květy. Jsem nelítostná a rozhodnutá udržet své přesvědčení, že každému stačí jen jedna šance na to, aby ukázal svou pravou tvář. Mračím se a za mnou se na nebi rýsuje moje velká, zachmuřená podobizna. Chci už jít domů. Zvoním na zvonek. Nikdo neotvírá. „Tak už jsi pryč?“, křičím do zavřených dveří. „Odcházím, ale beru si s sebou smysl.“ Přes práh sálá teplo a za červenými záclonami vidím siluetu. Rozostřuje se mi, jakoby se rozpouštěla. Chci hystericky zazvonit podruhé, ale zvonek tady není. Zmizel. „Kde je, sakra, ten - ?“ Větu dokončím zajíknutím. Křičím, a chci se probudit. Všechno začíná být lepkavé, voskovité a necelistvé. Vzpomenu si na ten prosklený řev, který jsem slyšela v noci, je stále silnější, tak řezavý, uvězněný v mojí mysli. „Kde jsou, sakra, ty schody, na kterých jsem stála?!! A co to mám, SAKRA….“ Klečím na široké pláni v čerstvě dopleteném svetru. Je úplné bezvětří, ale lístky se plíživě kývou, barvy pohasínají, ztrácejí se v tom příšerném intenzivním světle. Jediný zvuk, který mi listuje v uších je sykot prstů přejíždějících po okrajích karet. Klečím s jehlicemi zabodnutými v břiše. Pro ohodnocení článku musíte být registrovaným čtenářem [Akt. známka: 0 / Počet hlasů: 0] ![]() ![]() Komentáře na Facebooku: Komentáře na Postřehu:
|
|
|
|
(c) Postřeh team 2001 - 2009 postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS |
|